Opravdu, basketbal není můj favorizovaný sport a přijde mi tak trochu, jak se říká, „na jedno brdo.“ Sobotní večer jsem však tentokrát trávil v teple domova a jelikož televizní program v posledních dnech nestojí za nic, nezbývalo než zapnout basket.

A jestli řeknu, že mě semifinálové utkání vtáhlo do hry, tak dostatečně nevylíčím svou zaujatost, se kterou jsem na obrazovku koukal. To, co pánové ze Srbska a Turecka předváděli, bralo dech. Přetahovaná o každý koš, fanoušci v nepřítomném stavu, naprosto omámení představením obou týmů, a rozhodující koš pět desetin vteřiny před koncem.

No, panečku, to bylo představení! Když si vzpomenu, jak jsem minulý týden usínal u reprezentační kopané mezi Českou republikou a Litvou, kde hráči pomalu nevěděli, co mají dělat, váleli se po zemi jako postřelení zajíci a po prohraném zápase se společně s trenérem schovávali za trapné výmluvy, říkám si, že jsem konečně pochopil, o čem Jan Braun mluvil. A tečka navíc přišla v neděli, když do redakce dorazil email s výsledkem z Bohuslavic, kde v rámci okresního přeboru hrály Staré Buky. Výsledek 2:2, hosté dvě branky z penalty…