Pakliže jste se rozhodli dále pokračovat a usínat s nosem zabořeným v knihách, do jisté míry jste udělali dobře… Ale právě nyní nastává problém.
Uvedu příklad. Dejme tomu, že nad ostatními vynikáte svou uměleckou činností. Vyloženě druhé lidi oslepujete a oni se vznášejí nad vaší tvorbou, ba skoro prožívají až nevýslovně příjemné mámení. Každý kdo jen zhlédne tu symfonii barev a tahů, stěží dýše a již rozplývá se v mlhavý opar záchvěvu lechtivého.

Jste rozhodnuti jít na vysokou školu, kde váš talent povýší na úroveň téměř světovou. Věříte si, věří vám nejbližší, bližší i bližní. Všichni nadšeně už předem hovoří o vašem úspěchu a právě s vámi počítají, že vše zvládnete na výbornou a doslova se rochní ve své, předem pro vás, vyložené budoucnosti.

To vás dozajista psychicky natolik posiluje a natolik nabudí, že s plnou parou vpřed byste v okamžení stáli před dveřmi té velkolepé slávy vysoké školy.

Musí mě přijmout!

Skutečně stojíte s deskami v podpaží, před dvoukřídlovými dveřmi oné skvostné univerzity a hrdě si vykračujete vpřed. Těšíte se až se pochlubíte se svými pracemi, až vám i oni a vůbec kdokoli bude skládat holt, a ani by vás nerozptylovaly práce ostatních. Vše předáte, vše podepíšete a jen se tiše modlíte. A když jste tak občas zahlédli nějaká ta díla dalších uchazečů, na mou duši vás chytal fantaz. To vás upevnilo v přesvědčení, že už tuplem vás musejí přijmout.

Jakmile vám však přijde doporučený dopis, dychtivě drásáte obálku a s největší opatrností povytahujete svátost v ní uloženou. Papír mlčky rozkládáte a očima hledáte to jedno slovo mezi stovkami. Přijímám, či nepřijímám?

Nakonec pod čarou

Poté vás náhle křísí všichni svatí. Kůži vám orosil studený pot, však naproti tomu se zároveň vaříte ve vlastní šťávě. Ruce se samovolně roztřásly, stáhlo se vám hrdlo, vyschlo v ústech a půlku zkrušeného obličeje zhyzdily tiky. V tuto chvíli si přejete být přinejmenším slepí. Na papíře, který vám skoro jistil budoucnost, jste pohledem narazili na dvě slova, dvě jediná slůvka - NEPŘIJÍMÁ SE.

Zhrouceni jste se svalili do zapomnění starého křesla po babičce. Papír stále třímáte v bezvládné ruce, v té hříšné ruce, která jej vysunula z obálky. Na chvíli proklínáte svoji ruku.

Ptáte se, „Jak je to možné? Vždyť i učitelka ze Základní umělecké školy, ke které jsem chodil/a na konzultace a která mimo jiné měla hned několik výstav v zahraničí, si byla jista mým talentem a úspěchem vůbec. A ani přesně neudali důvod nepřijetí, vlastně žádný důvod. Jen to, že jsem se nevešel/nevešla do takového bodového žebříčku, který byl dveřmi do dalšího kola přijímacího řízení.“ Rázem otvíráte slivovici a zapíjíte zármutek.

Hovoříte o té velezradě hned s několika lidmi, dokonce i ti jsou z toho na prášky, téměř skoro jistě více nežli vy. Záhadně narůstá lidí, co kolabují.
Nakonec společně dospíváte k překvapujícímu závěru, že u přijímacího řízení na vysokou nehraje roli talent, ale peněženka.

Vše je o pěnězích

Skutečně, dokonce i jeden sochař se kterým hovořila má přítelkyně přitakal s tím, že skutečně převážná většina těchto fakult je postavena na penězích.
Jednou, když jsem s úsměvem navštívila galerii, kde prezentovali díla studentů z Vysoké umělecké školy z jednoho dalekého města, tak jsem skoro šla kanály, jak jsem se za tu úroveň rádoby budoucích umělců styděla.

Takže milí zlatí, pakliže toužíte jít na kteroukoli fakultu, tak si pro jistotu s sebou napakujte včetně domácích prací či různých osvědčení i pár korunek z kapes vašich rodičů… A teprve až poté si směle vyjděte na přijímací řízení, třeba levozadní nohou.

Lucie Nováková