V kopci několik hrabajících aut mne utvrzuje ve správnosti rozhodnutí. Čím méně jich na silnicích dnes bude, tím lépe. Zdáli viditelný hlouček zasněžených postav pak dává tušit, že hromadný spoj se ještě nekonal. Postavím se do řady, a čekám na „sedmičku“. Přijela do deseti minut.

„Docela jsem to vyhrál,“ říkám si, i když je autobus úplně narvaný. Nakonec se vejdu, i díky několika studentům, kteří se dovnitř příliš nehrnou. Nedivím se, kdysi mi taky přišlo vhod přijet až na třetí vyučovací hodinu.

Stojím přímo před předním sklem, mám cestu z první ruky. Uvědomuji si, že dělat řidiče opravdu není legrace. Úzká vozovka, mraky sněhu, za sebou dobrých šedesát lidí. A fůra zodpovědnosti k tomu. Kupodivu postarší šofér má dobrou náladu, ostatně jako většina cestujících.

Na nějaké minutě nesejde, hlavně, že jedeme. Povedlo se, ranní dobrodružství máme za sebou. I já mám dobrou náladu. Po ránu. Ale nevím, jak dlouho mi vydrží. Celý den ze všech stran uslyším slovo kalamita a to nemám rád. Prostě si myslím, že sněžení, zpoždění i házení lopatou k lednu či únoru patří. Jen jsme na to v posledních letech trochu zapomněli.