Kdo by si na to teď vzpomněl? Na sítích koloval výjimečně dobrý vtip: „Cenu Thálie získává srpen za dokonalé ztvárnění října.“
Před pár dny lilo a byla kosa jak na Sibiři. Teď zas našinec s jazykem vyplazeným žehrá na nemorální vedro. Jako by nebylo známo, že o počasí ve střední Evropě se nedá říct nic jiného, než že je proměnlivé.
Ono je však dnes nejen oblíbeným (ve Velké Británii povinným) konverzačním tématem, leč největší otázkou této doby. O změnách klimatu pochybují jen výstředníci jako Václav Klaus. Jiní výstředníci se zas přilepují k silnicím. Jako nějací šamani doufají, že takto zachrání Zemi.
Všichni ostatní vědí, že ledovce tají, druhů zvířat děsivě ubývá a počasí se vymklo pranostikám. A koumají, co s tím.
Do jaké míry za to může civilizace a do jaké míry přírodní cykly, které neznáme, neumíme určit. Zaplavené Slovinsko, spálené Havaj, Rhodos a Kanada. Jak často se na celém světě takové katastrofy opakují? A nakolik k jejich ostrému vnímání přispívá neomezený přístup k videu? A naše přesvědčení, že jsou to znaky změny podnebí?
Když na přelomu sedmdesátého osmého a sedmdesátého devátého klesly v Česku teploty o třicet stupňů během noci, byl to větší extrém, než jakýkoli, který jsme zde potom zažili. Jenže to se o ohrožení Země nic nevědělo.
Poučení, které z toho plyne, je banální: Rozumný člověk se nepřilepuje ani neexhibuje. Pro jistotu třídí odpad, šetří energii a pokud možno si vybírá tu čistou. A nenadává na horko ani zimu, neb ty se na rozdíl od klimatu změnit nedají.
