Někdy se člověk musí vyrovnat s nevyrovnanými pocity. Třeba když si chce užít dovolené (aniž byl předtím nějak výrazně unaven prací), a přitom ho v kraji, kam se zdaleka přijel zrekreovat, na každém kroku bijí do očí důkazy – pracovitosti, cílevědomosti, pečlivosti a snahy dotahovat věci do konce.
V pocitu překvapeného návštěvníka se bude střetávat uznání s lehkou závistí, radost se zlostí, povznesená nálada se skleslostí. Ale nakonec mu nezbude nic jiného než vzít do hry všechny své pocity a užít si týden v kraji, který dosud neznal a který výrazně předčil jeho představu.
Pro mě byl takovým týdnem týden strávený v podhůří Beskyd na Frýdecko-Místecku – v Čeladné a okolí.
Moravskoslezské Beskydy jsou nejen pro Středočecha pořád tak trochu stranou zájmu (což si domorodci patrně pochvalují). Sám ten kraj prakticky neznám a ani má představa o něm nebyla nijak pestrá. Maximálně zelená. A oživoval ji ještě černooký bača, který tudy ide a zatáča ovce.
Nečekal jsem, že zdejší městečka a obce budou připomínat Rakousko, že opravené a udržované kostely tady budou shlížet na soužití moderní architektury s tou tradiční, nečekal jsem tak opečovávané zahrady, ale i louky, pastviny a kraje cest. Hrdost a přičinlivost (jistě, i peníze) tu nevyzařují jen z privátních pozemků a domů, ale i z veřejného prostoru – z parků a náměstí (ach, ty půvabné Malenovice s kostelem Ignáce z Loyoly…). To není jen věc peněz; jde o duch kraje, zdejší obyvatele, o kontinuitu, kterou na rozdíl od jiných českých hor nepřetrhla válka, respektive události, které jí předcházely i následovaly ji.
Bylo to jen letmé setkání s krajem a jeho lidmi, jejichž přátelské a sympatické vystupování také podbarvuje zasloužená hrdost. Ale pokud jste už jednou čtenářem Thomase Bernharda, uvědomíte si, že nesmíte dát jen na prvotní okouzlení, ale měli byste ocenit hlavně to, že vás taková návštěva a setkání silněji přimějí k úvahám o životě jako takovém.
