Název „Lolita“ na obálce knihy je dost zřetelný, aby od vás na nudapláži udržel v odstupu rodiny s dětmi. „Á, nadrženec,“ utrousí má žena ke knize, která zatěžuje roh osušky (Nabokov podle ní patří do tria „nadrženců“, které doplňují Roth a Kundera). Sama si přitom vzala z kastlíku v autě knížku esejí O hudbě a románu. V té se sice souložení moc nerozebírá, ale i tady se síla lidské extáze ilustruje orgasmem, okamžikem, který může mít váhu života.

Vedro, pláže s borovým stínem, vzduch nabitý elektřinou a erotikou, třeba tajenou… V létě ožívá iluze bezstarostnosti, která se ozývá z hloubky duše, až z dětství. A na jaře a v létě, ještě silněji než jindy v roce, cítím blízkost „kunderovských“ situací, které se, podobně jako humor, narodí v mžiku a z ničeho a jimž se člověk nemůže vyhnout.

Jako když jdete v neznámém prostoru opatrně, předvídáte chybějící i nečekaný schod, a pak se praštíte do čela o nižší futra dveří.

Slíbil jsem ženě, že nepoplavu až na druhý břeh jezera, ale plaval jsem tam. Teď plavu zpátky a mám výčitky, když z dálky vidím, jak dlouhou chvíli v obavě sleduje hladinu. Mávám, ale nevidí mě, má na dálku o dost slabší zrak než já. Taky se bojím, aby si mávání někdo nevysvětlil jako tonutí. Pak si všimnu, že si k ženě přidřepl na bobek nějaký muž. Zřejmě usoudil, že je sama, protože se beze mě natáhla přes celou osušku, aby se co nejlépe vystavila slunci. A muž se možná osmělil i proto, napadne mě, že vedle nahé ženy uviděl Lolitu.

Srdce mi tluče důrazněji, s vodou mě náhle obemkne úzkost a já si uvědomím hloubku pod sebou. Plavu usilovněji, před očima mám mužovo visící moudí a jen doufám, že s ním visí i to, co k němu patří. Nejsem extra plavec, a jak se nesoustředím, loknu si, rozkašlu se a instinktivně plácnu rukama do vody. „Jste v pohodě?“ Vedle mě, ležíc na surfu, pádluje rukama snad třináctiletá dívka. Hrozně se mi chce říct „nejsem“, ale řeknu: „Jsi hodná, jsem v pohodě.“ Je krásný podvečer 11. července.