Jeden vidí budoucí Slovensko jako západoevropskou zemi typu Dánska se špičkovým školstvím, rovnoprávností pro homosexuály, s cyklostezkami, s plnou podporou Ukrajině a slovenskou ekonomiku založenou na digitálním průmyslu. To prosazuje Michal Šimečka, absolvent Oxfordu. Úspěšný mladý muž, který je ve 39 letech místopředsedou Evropského parlamentu za liberály. Program jeho Progresivního Slovenska by byl výzvou i pro mnohou zemi nejvyspělejší západní Evropy.

Ten druhý slibuje návrat sociálních jistot, ukončení experimentů, silný stát, už ani náboj Ukrajině a návrat pořádků z doby, kdy on, Robert Fico, vládl Slovensku. Slibuje klid po třech a půl roce chaotické vlády „demokratických“ stran, která se roky rozpadala v přímém přenosu. A s výjimkou pomoci Ukrajině vůbec nedokázala vládnout Slovensku. Fico sází na to, že zklamání z této vládní garnitury ho vrátí k moci.

Zatímco Michal Šimečka jasně oslovuje Bratislavu, která je dnes už skutečným předměstím Vídně a ekonomicky ukazuje záda i nedalekému Brnu, Fica chtějí volit nejen, ale zejména ti chudší Slováci. Pro ně byly poslední roky dobou obrovské nejistoty, která se jim z nezvládnutého covidu přelila do inflační krize způsobené válkou na Ukrajině. A z jejich nevelkých příjmů, s nimiž do té doby jen tak tak vyšli, ukrojila krize stovky eur, které jim teď chybí. Pro tohle Slovensko jsou nejen Vídeň, ale i Bratislava zoufale daleko. A výzva, že teď je potřeba konečně udělat pořádné reformy a „zvolit budoucnost“, je děsí. Stejně nebo víc, než děsí vzdělanou bratislavskou elitu návrat Roberta Fica, zodpovědného podle nich za korupční únos státu, který se na Slovensku odehrál během jeho vlády.

Jenže ani tyto dvě skupiny společně netvoří většinu Slovenska. Jsou jakýmsi extrémem, mezi nímž je výrazně víc než padesát procent Slováků. Slováků, kteří nechtějí volit ani Šimečku, ani Fica. Robert Fico není na dnešním Slovensku největším extrémem. Je spíš okrajem extrému, k němuž se řadí v dezinformačních vodách lovící Slovenská národní strana, vystoupení z EU a NATO hlásající Lidová strana Naše Slovensko Mariana Kotleby a její nová úspěšnější podoba v rukavičkách pojmenovaná Republika, vedená europoslancem Milanem Uhríkem.

Ani s Ficem netvoří ale voliči těchto stran podle průzkumů většinu. K té by tomuto táboru musel pomoci Hlas Petera Pellegriniho. Slušně vystupující expremiér po vraždě Jána Kuciaka zaskočil za Fica a dotáhl zemi k řádným volbám a slušnému výsledku pro tehdy svůj vládní Směr. Pellegrini je i nyní nejpopulárnějším slovenským politikem. Podpora pro Pellegriniho Hlas se ale v posledních měsících vytratila. Jeho slušnost se části voličů zřejmě zdá slabou odpovědí na chaos, který na Slovensku zavládl.

Žádný další Orbán

Pak tu, s výjimkou křesťanských demokratů, máme bývalé vládní strany, které se navíc ani po rozpadu své vlády nedokázaly spojit. A je ruleta, které z nich se dostanou do parlamentu. Šimečka, pro kterého to jsou přirození spojenci, může jen trnout, jak dopadnou.

Ať to dopadne, jak chce, nebude Slovensku vládnout jen Fico ani pouze Šimečka. Bude třeba vytvořit koaliční vládu, která zmírní jeden z těchto dvou extrémů. Protože tak si to přeje i většina slovenských voličů.

Ne, Slovensko nebude novým Maďarskem. Ale ani Dánskem.