Slovenské Funradio je jednou z vůbec nejposlouchanějších stanic na Slovensku a taky jednou z mála, kterou naladíte téměř všude. Krátké zprávy, informace o radarech a nehodách, dobré nové západní písničky, což je u toho zbytku mimo Bratislavu naladitelných slovenských stanic spíš výjimka.
Hlavním tématem minulého týdne tam byly cyklostezky. Bratislava na nábřeží u Dunaje udělala konečně slušnou cyklostezku středem města a sebrala autům jeden pruh. A hodiny a hodiny rádio řešilo, jestli to není moc, co na to řidiči, co cyklisté.
Za minulý týden jsem projel stovky a stovky kilometrů Slovenskem, od samého východu a severu na úplný jih a pak západ. A když jsem poslouchal tu debatu z Bratislavy, přišlo mi to podobné, jako kdyby stanice vysílala z Marsu a řešila, v kterém druhu marťanské hlíny rostou nejlepší marťanské amarouny.
Pokud nevíte, co to je, nevadí, to roste jen na Marsu a nikdy v životě to neuvidíte a neochutnáte.
Tak jako Slováci v té obrovské většině Slovenska nebudou nikdy v životě řešit cyklo-stezky ve svých vesnicích a městečkách. Protože v nich řeší, aby do nich vedla sjízdná silnice, aby jim pod okny nejezdily mraky kamionů, aby je při cestě z práce nenapadl medvěd, nebo aby u hranic s Maďarskem nepotkávali skupiny běženců z třetího světa.
Tohle Slovensko je pořád chudé, s platy tisíc euro, se zanedbanými silnicemi, komunistickými paneláky a husákovskými prodejnami a kulturními centry. Nikdo tam za třicet let nic lepšího nepostavil. Jsou to lidé vyděšení tím, co předvedli „demokraté“ za tři a půl roku vlády, nemilující Roberta Fica, ale vzpomínající na to, že za něj bylo klidněji a přece jen trochu lépe.
A trochu vyděšení Progresivním Slovenskem, které řeší problémy cyklostezek, Zelené dohody a LGBT, svět, kterému nerozumí. Prostě proto, že sem, na rozdíl od Bratislavy, tenhle svět ještě nedorazil.
