Stalo se, co se stát muselo. Náhorní Karabach, nikým neuznaný státeček Arménů na Kavkaze, právě zahynul. Separatistická „Republika Arcach“ bleskově kapitulovala pod náporem ázerbajdžánských pravidelných jednotek a v nejkratší možné době bude proto bez skrupulí začleněna do protiarménsky smýšlející Ázerbajdžánské republiky. Dokonáno jest.

Pavel P. Kopecký
je historik a politolog

I když jak se to vezme. Vleklé soupeření o malé, chudé, leč pro oba zainteresované národy hodnotově významné území se sice skončilo, ale jen pro teď. Minimálně historické napětí mezi muslimskými Ázery (podporovanými jejich příbuznými Turky) a nejstarším křesťanským národem, Armény, bude pokračovat dál. Stoprocentně a donekonečna.

Motivace mnohých kruhů k nenávisti se ještě zvýší, jelikož kořeny arménské kultury lze hledat právě v Náhorním Karabachu. K čemuž doplňme, že v turkickém světě zase existují veřejně hlásané názory, jak by bylo báječné „dotáhnout“, co se nepovedlo dokončit osmanské genocidě Arménů za 1. světové války.

Úspěch nejnovějšího kavkazského blitzkriegu nepředstavoval žádné překvapení, možnosti obou stran byly nesouměřitelné. Stejně jako fakt, že samotná třímilionová Arménie nebyla schopná učinit dohromady nic pro záchranu svého satelitu, s nímž jí po posledním kole vleklé války o Karabach pojil již jen snadno přerušitelný koridor života. Po jeho přetnutí bylo rozhodnuto.

Nynější vítězství Baku neznamená z vojenského hlediska nic jiného, než rozhodující úder z výhodných pozic získaných úspěšnou kampaní roku 2020. Uskutečněnou za tichého souhlasu Ruské federace, patrona Arménie, jenž se tehdy cítil poněkud zneklidněn faktem, že Jerevan hledal i některé cestičky na Západ.

A jelikož Moskva garantuje pouze bezpečnost Arménie samotné, územní ztráty v Náhorním Karabachu považovala za vhodný pragmatický karabáč na neposlušného klienta. Následnou válkou byly pak ozbrojené síly Jerevanu a Stepanakertu (metropole Arcachu) zcela podlomeny. Mimochodem jak díky nasazení moderních zbraní, tak i třeba bojových schopností Turky dovezených islamistických bojůvek ze Sýrie.

Už z předchozích řádků plyne, že arménsko-ázerbajdžánské zápolení na Kavkaze má své strategické souvislosti. Stejně jako před třemi lety, též dnes bije do očí, kdo všechno v lokálním konfliktu „tahá za provázky“. Koneckonců obdobně jako v souběžném rusko-ukrajinském konfliktu, u nějž snad již konečně všichni pochopili, které všechny (super)velmoci od samého počátku usilovaly o zažehnutí, ba vystupňování bojů.

Důsledkem zákulisních her kol zástupné války na Donbasu bylo jednak náhlé loňské odstoupení Kyjeva od mírových úmluv dojednaných s Moskvou v Malé Asii, zadruhé třeba oprávněný pocit Ázerbajdžánců, že přezaměstnaný Kreml kvůli Karabachu do žádné konfrontace nepůjde. Zvláště když Jerevan neprojevil přílišné nadšení z ruského útoku na Ukrajinu.

Maloasijský prezident Erdogan tudíž těsně před začátkem útoku na odříznutý Arcach osobně navštívil Vladimira Putina, údajně kvůli obilí. Aby vzápětí hovořil o zachování Krymu pod ruskou správou, jakož i o ruské touze po míru…

Když tedy vrchní velitel druhé nejpočetnější armády NATO mluví o ruské touze po míru, shrňme si stručně, proč ruské mírové jednotky v Karabachu zůstaly dlouhodobě klidné. Vysvítá, že by se ani nyní spojenci Ankary neodvážili ruského klienta napadnout, nezískali-li by přitakání Ruské federace. Rozvíjející s Tureckou či Ázerbajdžánskou republikou dlouhodobé a pozoruhodné obchody, které mají v časech západních embarg dvojnásobnou cenu.

Arménie, opuštěná všemi (včetně Západu), ztratila během několika málo posledních roků všechny své územní zisky z bojů v 90. letech. Jenže de facto ztratila mnohem, mnohem víc. Stabilita tuto státnost proto rozhodně nečeká.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.