Často se u nás stavil, povídali si spolu, vzpomínali na svoje dětství v české školy ve Vrchlabí, bavili se o autech, zahráli si žolíky. Proč to všechno píši? Někdo hodil po panu Ludvíku Wonkovi jedovatou slinu, že byl u Gestapa. Já jsem nevěřila vlastním uším, když jsem to slyšela. To je hrozný nesmysl, s takovým člověkem by se můj muž nikdy nebavil, byť by byl jeho spolužák. Můj muž byl uvědomělý Čech a vlastenec, za války byl také členem odbojové skupiny, za což dostal po válce vyznamenání, kterého si velmi vážil. Těch pomluv a urážek bylo na pana Ludvíka ještě více. To je až neskutečné a pokračuje to na jeho zemřelého syna Pavla.

Cítím se povinna podat svědectví, že nic z toho není pravda. Vždy jsem toho byla přítomna, jejich vypravování a vzpomínání, jejich názorů.

Moc mě mrzí, že té paní, která film natáčela, jsem velmi důrazně řekla, že jsou to pomluvy, které tady kolují, a ona moje svědectví z filmu vystřihla. Bože můj, jak si to mohla dovolit, očitou svědkyni takhle zdiskreditovat a poslechnout nějakého našeptávače a ty nehoráznosti říkat? Cítím se uražena i za manžela, protože s Ludvíkem, jak jsem napsala, byli velcí přátelé. A myslíte, že by s nějakým gestapákem se přátelil? Prosím vás, dívejte se na ten paskvil s rezervou. Všichni jsou již mrtví a možná, že se na Vrchlabí dívají.

Božena Martincová