Už v příštím týdnu proběhne ve Dvoře Králové druhý ročník akce na podporu osob bez domova. Pečovatelská služba a kulturní zařízení Hankův dům ve čtvrtek pořádají benefici s názvem Noc venku.

Jejím cílem je přiblížit veřejnosti problematiku bezdomovectví. A to ve své nejtvrdší podobě. Součástí projektu jsou totiž jak diskuse, tak především přespání pod otevřeným nebem. Nejen nadcházející akci přibližuje ředitelka pečovatelské služby ve Dvoře Králové Marcela Hauke.

Proč jste se ve Dvoře Králové rozhodli akci opět podpořit?
První ročník ukázal její důležitost a přinesl až neočekávané výsledky. Hlavním cílem bylo a dál i je upozornit na problematiku bezdomovectví a vyvolat diskusi na toto téma, které je hodně spojováno s předsudky a negativními emocemi. Chceme veřejnosti představit problém bezdomovectví do hloubky, aby mizely povrchní předsudky. Navíc se loni vybrala spousta potravin, které se rozdělily mezi sociální služby, distribuující je mezi klienty. A samozřejmě je tam zážitek vyspat se venku.

Byl termín vybrán záměrně?
Hodně lidí se mě na tuto otázku ptá, říkají, že vhodnější by byl víkend. Ale čtvrtek byl zvolen vhodně. Lidé bez domova spí na ulici denně a ráno musí vstát do práce, normálně fungovat. Nevybírají si víkend a všední den. Žijí navíc často bez vody a energií.

Jak velký problém je bezdomovectví v Podkrkonoší?
Celé je to výdobytek moderní doby. Netýká se jen velkých měst, ale i vesnic. Je vždy otázkou, jak se k problematice staví politici a veřejnost.

S lidmi bez domova vaše organizace dlouhodobě pracuje. Je nějaký společný bod, který tuto společnost charakterizuje?
Nevím (zamýšlí se). Je to příběh od příběhu. S každým klientem, který se k nám dostane, se snažíme komunikovat. V podstatě ale musím říct, že za každým jednotlivcem stojí těžký životní příběh.

Daří se vracet lidem naději a nacházet pro ně opět domov?
V našem azylovém domě je tato statistika opravdu prokazatelná. V roce 2014 jsme v tomto zařízení měli 26 uživatelů, kteří tu různě dlouhou dobu pobývali. A úspěšnost máme 58 procent, což je služné, myslím si. Žijí tam totiž lidé, kteří chtějí svou situaci změnit a dostat se zpět. Pro lidi, kteří si zvykli na život na dávkách a chybí jim vůle ale azylový dům rozhodně není.

Můžete posoudit, zda je pro pro bezdomovce zimní období nejnepříjemnější?
Pokud někdo žije na ulici dlouhodobě, samozřejmě je zima největším problémem. Pak jsou ale lidé, kteří se na ulici nedostanou z vlastní viny. Ale třeba kvůli špatně uzavřené nájemní smlouvě, kvůli tomu že přijdou o práci  a podobně. Takovým lidem je jedno, jestli je jaro, léto nebo zima. Spát na ulici a být bez domova je pro ně celkovou tragédií, ztratili to nejzákladnější – střechu nad hlavou. A to je nepředstavitelná hrůza.

Jaké problémy s těmito lidmi řeší pracovníci sociální služby?
V noclehárně, což je místo pro nárazové přespání, dáváme lidem možnost najíst se, vykoupat, promluvit si. Ale ti, kteří jsou dlouhodobě na ulici, nemají např. ani základní návyky stravování a nevědí, jak se používá příbor. Neumí používat mýdlo, nevědí jak se umýt. Za roky na ulici ztratí nejzákladnější návyky.

Vrací se klienti do vašich institucí?
Do noclehárny ano. Je to zatím velmi omezená skupina lidí a prakticky se snižuje jen v případě úmrtí.

Staráte se o muže, ženy i děti?
Naší cílovou skupinou zatím nejsou rodiny s dětmi, s nimi pracují intenzivněji v Trutnově. Jinak bych řekla, že v noclehárně jsou převážně muži, v azylovém domě je to asi půl na půl se ženami. Celkově je ale pravdou, že více lidí bez domova je mezi muži. Ženy jsou asi takové zodpovědnější nebo přespávají u partnerů. Co ale vidím jako společný bod je, že na ulici převažují lidé s nižším intelektem a často s nedostatkem vůle něco měnit.

Snažíte se vyvracet předsudky veřejnosti vůči bezdomovcům?
Snažíme se, aby nebyli bezdomovci vnímáni jen povrchně a spojováni jen s alkoholem nebo kriminalitou. Děláme třeba dny otevřených dveří, diskutujeme, spolupracujeme se ZŠ Podharť.

Dokáží lidé bez domova o svých problémech mluvit?
Jak kdo. Někdo se stydí a odmítá příběh předat. Jiní jsou ale pyšní, že se dokázali ze svízelné situace vyhrabat a rádi svůj případ ukáží.

Pracujete i s hendikepovanými?
Tragické je, že přibývá seniorů, kteří v téhle síti uvíznou. Přibývá i lidí, kteří jsou odkázáni do konce života na dávky hmotné nouze. Jako klienty azylového domu jsme dokonce měli i lidi na vozíku. Právě senioři a zdravotně postižení nemají příliš příležitostí, jak svoji situaci změnit.

Jak pracujete s motivací?
Je to pro nás často o dilematech. Když člověk přijde a má radost, že sehnal práci na černo, co mu máme říct? Víme, že když půjde pracovat oficiálně, nic mu nezbude, protože na něho ihned skočí exekuce. Na druhou stranu ale může nějakým způsobem začít fungovat, což je první krok k návratu do života. Neustále bojujeme s tím, že hájíme společenské normy, ale v některých případech je to těžké. Motivace pro zákonnou cestu je pro naší práci asi nejdůležitější.

Je těžší prvotní motivace nebo ta opakovaná, která přichází s opětovnými pády?
S každým takovým pádem je motivace pochopitelně těžší. Ale to je jen z mého pohledu. Celkově je to problém doby, každý chce žít teď a hned. Ne každý to ale dokáže ustát. I studenti si musí uvědomit, že nenajdou ihned práci, za niž dostanou čtyřicet tisíc.

Na čtvrteční oficiální akci Noc venku jste připravili pestrý program. Co byste doporučila?
Ten program je čtyřhodinový a startuje v 18 hodin, následuje navíc spaní venku. Co mi přijde nejzajímavější je samotná diskuse o chudobě. Někdo si možná její rozměry ani neuvědomuje, lidé často nevědí, že existuje už i dědičná chudoba, neumí si představit, jak se žije z dávek hmotné nouze.