„Tehdy jsem si ani moc neuvědomovala, co se mi povedlo. Být mezi tak slavnými osobnostmi je velká čest,“ netají královéhradecká rodačka, která při úspěšném tažení hájila barvy TC Realsport Nymburk.

Ve finále jste porazila Terezu Hladíkovou, nasazenou hráčku číslo dvě. V první sadě jste vedla už 3:0, měla jste i setboly, ale zvítězila až v tie-breaku. Druhý set jste už ovládla jasně 6:2. Šlo o snadný zápas?
Vůbec ne. S Terkou jsme se dobře znaly. Není jednoduché hrát s někým, kdo zná vaše přednosti i slabiny. Určitě jsem do turnaje nešla s tím, že bych ho mohla vyhrát. Byly tam jiné favoritky. Terka k nim patřila. O to víc mě těšilo, že to vyšlo.

Jediný set jste ztratila v semifinále. Kde se vzala taková formu?
Tak nějak si všechno sedlo. Hlavně mi vycházel servis, hodně jsem těžila z kraťasů. Ty jsem hrála celý život, na soupeřky to platilo.

Pestrá hra je v dívčím tenise obrovskou předností, že?
Musíte si věřit a mít to natrénované. Třeba zmíněné kraťasy jsou v dívčím tenise velkou zbraní. V dlouhých výměnách od základní čáry dojde ke změně rytmu, vy z toho můžete těžit a získat důležitý bod.

Vyslechla jste si před finále hodně rad?
Ani ne. Jak už jsem řekla, znaly jsme se velmi dobře. Věděla jsem, co na kurtu můžu očekávat.

Byly jste kamarádky?
Ano.

A stále jste?
(směje se) Ano. Terka je moc fajn holka. Nedávno jsme spolu mluvily. Má ročního chlapečka. Je veselá a šťastná.

Takže na vás není ani po těch letech naštvaná?
Ona má skvělou povahu. Porážku vstřebala hned po finále. Od té doby jsme stále v kontaktu.

Jak váš triumf prožívala rodina? Mamince jste prý zakázala vstup do areálu…
(směje se) To je pravda. Ale pro mě to tak bylo lepší. Přišla až na finále.

A přinesla štěstí…
Byla moc spokojená.

Před vámi vyhrála turnaj řada tenisových osobností. Uvědomovala jste si v tu chvíli, co jste vlastně dokázala?
Vůbec. Takhle jsem nepřemýšlela. Bylo mi sedmnáct. Až teď po čase vidím, že to je něco, co mi už nikdo nikdy nevezme. Je krásné na tabuli šampionů vidět ta velká jména a mezi nimi svoje.

Triumf na Pardubické juniorce bývá zpravidla vstupní branou do velkého tenisu. U vás se tak nestalo. Proč?
Šla jsem trochu jinou cestou. Rok jsem hrála v Německu. Po juniorce jsem měla i nabídky na stipendia v Americe a rozhodla se toho využít. Začala jsem v Alabamě. Tam jsem ale moc spokojená nebyla. Přestoupila jsem do Kalifornie, kde jsem dokončila čtyřleté bakalářské studium. Pak jsem tam ještě dva roky zůstala a působila jako trenérka v jedné z akademií.

Vy jste se tenisem nechtěla živit coby závodní hráčka?
Neměla jsem k tomu ideální podmínky. Pokud nemáte silného sponzora, těžko to utáhnete. Škola v USA byla nejrozumnějším řešením.

Co děláte teď?
Trénuju hlavně děti, moc mě to baví. Vášeň pro tenis mi zůstala.

Změnil se tenis od vaší hráčské éry?
Hraje se rychleji. Mnohem větší důraz se klade na kondiční stránku a dynamiku.

Spousta dětí nechodí do školy, má individuální plány. Je to správně?
Pokud to chcete hrát na špičkové úrovni, tak to jinak asi nejde. Věnujete tomu všechen čas a vlastně celé dětství. Bylo to velká dřina, já toho ale nelituju.