První malé město Zlínského kraje patří jeho bydlišti, druhé z Českého ráje patří jeho klubové příslušnosti. Když se k této dvojici přidá ještě švýcarské Lausanne, za pomyslné „rovná se" lze doplnit: Tomáš Dlabaja, mistr světa.

Skromný orientační běžec se o víkendu podílel na výjimečném úspěchu české výpravy. Ve štafetovém závodě mistrovství světa ve Švýcarsku pomohl turnovský reprezentant ke zlatu, ačkoliv Češi tentokrát mezi adepty na medaile rozhodně nepatřili!

Trojice Tomáš Dlabaja, Jan Šedivý a Jan Procházka nastoupila na start s obrovským odhodláním podat maximální výkon. Po závěrečném doběhu se Česká republika mohla radovat z prvního mužského štafetového zlata ve své dosavadní „orienťácké" historii.

Dlabaja kromě štafety během šampionátu nastoupil také do dvou individuálních disciplín. S výsledkem ze sprintu (16. místo) a z klasické trati (18.) však příliš spokojený nebyl.

Jaké ve vás s odstupem času převládají pocity po zisku titulu mistra světa?
Já mám spíše pocit, že žádný odstup ještě nenastal (rozhovor probíhal v úterý – pozn. red). Promítám si to v hlavě a jsem stále víc a víc rád.

Pro odborníky i fanoušky orientačního sportu bylo vaše prvenství překvapivé. Vnímáte to stejně?
Asi to pro většinu diváků vypadalo jako blesk z čistého nebe. Pro nás to bylo pět let práce, která začala už přípravou na domácí mistrovství v roce 2008. Tam jsme měli velký sen, že bychom mohli titul získat doma nebo že bychom mohli brát alespoň bronz. Nakonec z toho ale bylo jen čtvrté místo, ačkoliv jsme papírově patřili k favoritům. Od té doby jsme se snažili, ale ani jednou jsme medaili nezískali. Nyní to pro nás bylo postavené tak, že buď letos, nebo asi nikdy.

O motivaci jste tak měl postaráno…
Se mnou už to vypadalo tak, že jsem byl vloni skoro rozhodnutý, že skončím. Nakonec jsem se ale nominoval a v závodě jsme nechali úplně všechno. Jak jsem řekl, byla to skoro poslední šance.

Byl jste na start štafety ideálně naladěn?
To je právě zajímavé. Dva dny předtím jsem absolvoval individuální závod na dlouhé trati, ale chyboval jsem v něm a zaběhl jsem do kopřiv. Z nich jsem se dlouho nemohl vymotat, byl jsem hodně popálený a nemohl jsem v noci usnout. Ve čtyři ráno jsem si musel dát pivo, abych alespoň na chvíli zabral. Po volném dni jsem spánkový deficit alespoň částečně dohnal, podařilo se mi zregenerovat. I když jsem to chtěl skoro vzdát a nenastoupit, tak nakonec rozhodlo to, že vlastně nebyla plnohodnotná náhrada. Z mé strany to bylo trochu drama.

Jak byste popsal neinformovanému divákovi průběh štafetového závodu orientačního běhu na mistrovství světa?
Je důležité vědět, že ač jsou tratě hodně podobné, jsou tam rozdělovací metody. I když člověk stojí na startu s ostatníma, tak musí běžet sám, protože každý má svůj vlastní závod. Každý má v mapě kontroly jinak uspořádané a nesmí se nechat ostatními rozhodit.

Byla to pro vaši štafetu výhoda nebo nevýhoda?
Myslím, že v tom je síla našeho týmu. V posledních pěti letech jsme běhali hodně tréninků, abychom takto neznervózněli. Protože jak to bývá třeba v atletice, tak když se běží se silnými soupeři, tak se jich člověk chytí. Tady se toho musíme vyvarovat. Já si běžím vždycky svoje a dokážu běžet na čele, myslím, že jsem v tom silný.

Dokáže se pak závodník orientovat v průběžných výsledcích?
Já jsem měl shodou okolností delší rozestupy mezi jednotlivými kontrolami, takže jsem dobíhal asi třicet vteřin za lídrem. Ale to je ztráta, která v tomhle systému naprosto ničemu nevadí. Běžel jsem bez chyby a věděl jsem, že jsem měl asi delší úsek a ostatní měli kratší varianty. Každý má trochu odlišnou trať, ale lze vytušit, co se děje.

Měl jste možnost sledovat po doběhu průběžné výsledky ostatních členů týmu?
Při sledování výsledků nám hodně pomáhá moderní technologie. Každý má GPS a výsledky se promítají na velkoplošné obrazovce. Víme o každé poloze a i díky televizi je ten přehled výjimečný.

Co se ve vás odehrávalo, když jste viděl, že jste průběžně první?
Bylo to o to horší. Už v minulosti jsme byli na čele, ale nikdy jsme to nedotáhli. Byl jsem hodně nervózní!

Jak vzniklo rozdělení české trojice na jednotlivých úsecích? Byli jste jasně domluveni na tom, kdo začne a kdo skončí?
Tak nějak to vyplynulo z naší podstaty. Vyzkoušeli jsme si různé úseky a já zjistil, že mně nejvíce sedí ten první, kdy vybíhám s ostatními. Mám rád kontaktní závody. Poslední úsek, kdy se jde o definitivní výsledky, naopak nejvíce sedí Honzovi Procházkovi. Je to typ závodníka, který proti těžším soupeřům dostane křídla a předvádí životní výsledky. Byli jsme outsideři, ale o to víc je naše vítězství cenné. I ostatní nám gratulovali k neskutečně zvládnutému závodu, ocenili to.

Co pro vás zlatá medaile znamená?
Je to sice kus nějakého bezcenného materiálu, ale pro mě jsou důležité vzpomínky. Když se na tu medaili podívám, tak vidím pětiletou práci. Vidím velké zadostiučinění za to, že nám to vyšlo. Vidím za tou medailí kupu zážitků, protože ten sportovní výsledek toho tolik neznamená. Ale ty zážitky…

Podívejme se ještě na vaše individuální starty. Dvakrát jste se umístil ve druhé desítce. Zklamání?
Je to tak. Byl jsem už dvakrát šestý a poslední roky jsem individuální medaili hodně chtěl. Vloni se mi mistrovství světa vůbec nepovedlo, ač jsem běhal ve vrcholné formě. Už jsem myslel, že s vrcholovým orienťákem skončím. Moc jsem přes zimu netrénoval, ke škole jsem začal chodit i do práce, ale možná tím jsem si odpočinul a začalo mi to běhat. Chtěl jsem si mistrovství světa hodně užít, chtěl jsem si vychutnat atmosféru, a to se mi povedlo.

Jsem rád, že jsem se mohl účastnit, z výsledku nedělám žádnou tragédii.

Stal jste se mistrem světa. Nemrzí vás, že orientační běh není olympijskou disciplínou? Mohli jste jít ještě výš…
Je to škoda. Nedávno jsem si ještě myslel, že je to výhoda. Protože aby se dostal sport na olympiádu, musí být „televizní", musí být atraktivní pro kamery, aby se mohl prodat. Proto často byly orientační závody pořádány ve městech, a to se mi nelíbilo. Teď se, díky moderní technologii, vracíme zpět do terénu, můžeme být v lese. Je škoda, že na olympiádě nejsme. Ale já jsem rád, že dělám tento sport a že žiji stylem, který se mi líbí. A to je orientační běh!