Předně to byl každoroční Vrchlabský kros, kterého se zúčastňovali. A vždy někdo z nich stál mezi vítězi na bedně. A také při každoročním vyhlašování nejlepších sportovců města nechyběli. Stanislav, Jaroslava, jejich děti, dnes již v kategorii úspěšných juniorů, reprezentantů ČR – Karolína, Radek, Stanislav.

Jednoho dne jsem se náhodně se Stanislavem Grohou setkal a při řeči jsem prohodil, že mám vážný zájem o jejich aktivitě napsat do tisku. Trochu se rozmýšlel a souhlasil.

Sezení a dlouhé povídání se uskutečnilo v jejich novém domě na okraji města, kam mě Stanislav dovezl vozem. Byl jsem rád, že byly přítomní jak manželka Jaroslava, tak všechny tři děti. Ještě před rozhovorem jsem se dozvěděl, že jsme oba narození v Nové Pace. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Já se narodil přímo v Nové Pace a Stanislav ve vesnici Štikov. A já jsem později s rodiči bydlel v ulici, která přímo navazovala na Štikov. Ta je dnes proslavená Štikovskou roklí, kde se pořádají mezinárodní autokrosové závody. Od čtyř let žil Stanislav u svého strýce Milana Brádleho v Přibyslavi na Novopacku.

Jak vlastně začalo v dětství vaše sportování?
Poznatky o sportu jsem většinou získával od svého strejdy Milana Brádleho, který byl mladším bratrem mé mámy. Studoval v Praze a když se vracel, tak vždy to bylo povídání o sportu. O lyžování a o atletice. Předváděl mi různé disciplíny, třeba házení koulí, jak se běhá, a to mě od prvopočátku nejvíce přitahovalo. Na hřišti se také hrál volejbal, který jsem jen se zájmem sledoval, a po odehrání se šel strejda do lesa proběhnout a já samozřejmě s ním. Také mně předváděl běhání sprintů a já nad vším se zájmem žasl. To mně bylo 6 až 8 roků. Ve škole jsem v tělocviku při běhání patřil mezi nejlepší.

Kdy začalo závodní sportování?
Ve škole si mě všimli novopačtí atleti. V atletickém klubu Nová Paka jsem patřil mezi nejlepší. Trénoval mě Přemysl Havlík a také Pepa Link, výborný běžec na dlouhé tratě. Letos to bude 1. května 50 let, co jsem na závodech ve Slatiňanech jako žák zaběhl na 1000 metrů oddílový rekord 2:47,4 minuty, který zatím nebyl překonán. Přílišným běháním, závoděním, mé nohy již zátěž těžko zvládaly. Chtělo to na čas přerušení.

Jak to se sportem bylo dál?
Myslel jsem si, že ve sportu budu pokračovat na vojně. Že se dostanu při odvodu v Jičíně do sportovního klubu, padlo vniveč z politických důvodů mých rodičů. Byl jsem zařazen k tankistům v Milovicích. Zde to ze začátku pro mě nebylo moc jednoduché, byl tam zaznamenán původ mých rodičů, po politické stránce jsem byl hlídán. Při jednom vojenském závodě v běhu, který jsem suverénně vyhrál, bylo ale vše zapomenuto a téměř celou vojnu jsem prosportoval.

Ve sportu jsem nadále pokračoval. Mimo jiné jsem se stal členem Horské služby a stále se věnuji běhání, i když nedosahuji mistrovských titulů. Jsem v kategorii veteránů a často stojím na bedně. Zúčastňuji se nejen vrchlabského krosu, pravidelně i s manželkou, ale prakticky všech závodů v širším regionu. Krakonošova pětadvacítka, v Jilemnici hodinovka, závod Rokytnice – Dvoračky, Jilemnice – Žalý, Janské Lázně – Černá hora. V České republice běhám maratony. Zatím jsem jich absolvoval pět, například to bylo Kladno, Rychnov nad Kněžnou, Česká Lípa v čase pod 4 hodiny. Nejlepší čas mám 3:30 hodiny.

Máte nějaký běžecký vzor, kdo je pro vás významnou osobností ve sportu?
Samozřejmě jako u jiných závodníků mého věku to byl vzor a osobnost ojedinělá ve světě, Emil Zátopek. Osobně jsem se s ním poznal při pořádání závodů pro veterány Ve stopách Emila Zátopka v Houšce u Staré Boleslavi. Z Vrchlabí jsem tam jezdil se svým kolegou Smutným. A ještě mám na něho milou vzpomínku. Před pádem komunismu mě se ženou pustili do západního Německa, kde máme přítele, kterému říkám strejdo. A já jsem tam měl možnost běžet ve Frankfurtu nad Mohanem maraton, který odstartoval náš Emil Zátopek. Po skončení před několika tisíci diváky promluvil ve Veletržním paláci o historkách ze svého závodění. Na to se nedá zapomenout, být svědkem takové sportovní události. A ještě jsem se s ním setkal, i s jeho ženou, když jezdil do sportovní školy na náměstí Míru.

Paní Jaroslavo, můžete mi také říci něco o vašich sportovních začátcích?
Narodila jsem se ve Dvoře Králové. Než jsem poznala Standu, tak chodila do Sokola, kde činnost stále byla na dobré úrovni. Ráda na Sokol vzpomínám. Dával výchovu fyzickou, ale i duchovní. Na základní škole jsem měli nadšeného tělocvikáře, který se hodně věnoval atletice a nás vedl tímto směrem. Trenérem nám byl Radko Hrma, jenž si vybral skupinku vážných zájemců o atletiku a po studiu Institutu tělesné výchovy a sportu nás vedl systematicky a na dobré výkonnostní úrovni. (Stanislav dodal: Když manželka skončila závodní kariéru jako atletka, a dosáhla veteránského věku 35 let, tak získala v této kategorii titul mistryně Evropy v silničním běhu na 10 kilometrů.)

Karolínko, jaké byly tvé sportovní začátky? Cítila jsi nějaký tlak, abys pokračovala ve šlépějích rodičů?
Rodiče mi dali plnou svobodu rozhodování, do ničeho mě nenutili. Ve Dvoře Králové jsem také začala chodit do Sokola, později do gymnastiky. Většinu mládí to byl pro mě Sokol. Když jsem byla starší, tak jsem se pod vedením maminky začala věnovat atletice – běhání. Po přestěhování do Vrchlabí jsem navštěvovala sportovní školu na náměstí Míru. Přes zimu jsem se věnovala běžeckému lyžování pod vedením Aleše Suka, který je pro mě opravdu osobnost, moc si ho vážím. Přes léto to pak byla atletika. Miluji dráhovou atletiku, běhy od 1500 metrů po 3000 metrů překážek. Od letošního roku jsem podstoupila tvrdou lyžařskou přípravu a daří se mi více než v atletice. Dále se ještě věnuji stejně jako bráchové skialpinismu. Specializaci si zatím nedovedu představit. Osobností je pro mě Emil Zátopek, vzorem maminka a bráchové, vážím si jich, jsou to velcí bojovníci.

Jak to bylo ve vašem případě Radku?
Mě zatím tak nepoznamenalo běžecké lyžování, nemám k němu vyhraněný vztah. Nenaučil jsem se dokonale techniku, která je při to disciplíně nutná. Od malička jsem byl veden k atletice a dávám jí přednost. Když jsme se přestěhovali do Vrchlabí, tak jsem se zamiloval do hor. Táta byl členem Horské služby a do hor nás vodil. Začal jsem se tak věnovat skialpinismu, který dělám závodně. V roce 2007 jsem na mistrovství Evropy ve Francii vybojoval pro Českou republiku dvě stříbrné medaile a spolu s Karolínou a Honzou Hepnarem z Orlických hor jsme byli třetí ve štafetě. To je výsledek, kterého si nesmírně považuji. V atletice jsem zaznamenal dílčí výsledky na dráze a také titul mistra České republiky. (Stanislav doplnil, že Radek drží český rekord v běhu na 1500 metrů překážek ve starším žactvu. Stojí také za krátké připomenutí, že Radek Groh získal v roce 2007 cenu za mimořádný čin. Na mistrovství světa v Itálii, ač zraněn a v šoku, pomáhal vyprostit kolegu zavaleného lavinou.)

Karolíno a Radku, jaké máte nejbližší sportovní cíle?
Karolína: Budu jezdit po Čechách a závodit v Českých pohárech. Potom se zúčastním mistrovství ČR v běhu na lyžích, chtěla bych na mistrovství světa ve skialpinismu v Itálii (v závodě Vertical Race skončila čtvrtá, ve sprintu 6. – pozn. red.). Zatím vrchol současné sezony byla účast na mistrovství světa v běžeckém lyžování do 23 let v Estonsku.
Radek: Účast na mistrovství Evropy do 23 let v atletice, které se koná v Ostravě. Kvalifikační limit na 3000 metrů překážek je 9 minut. S kolegou Ondrou Fejfarem o to budeme bojovat. A následně bychom se chtěli účastnit univerziády v Korei.

Na závěr rozhovoru maminka Jaroslava poznamenala, že všechny tři děti získaly tituly mistra ČR v atletice a Standa se začal věnovat horskému kolu a pak zimnímu triatlonu. Dokonce vyhrál mistrovství světa juniorů. Vrcholový sport však již nedělá, nadále se sportu věnuje rekreačně. Zajímá se o horolezectví a pomáhá svým sourozencům při skialpinismu.

Otto Singer