Po jejich návratu jsem se zeptala Miloslava Miksánka, starosty OSH v Semilech na jeho zážitky.

Jak vznikla myšlenka na váš start devadesátikilometrového závodu?
„Bylo to v roce 1993 – 1994, kdy v týmu začala doutnat myšlenka na účast v nějakém zahraničním běhu. S myšlenkou startovat v letošním ročníku jsme si pohrávali vloni. Jan Zelenka úspěšně zvládl internetový boj o startovní čísla, ta byla totiž vyprodána za pouhých jedenáct minut! Do Švédska jsme se moc těšili.

Jak probíhala příprava?
S přípravou jsme začali vloni, hlavně posilováním, jízdou na kolech. U mě to bylo trochu složitější, během roku jsem se léčil z úrazu oka a operace kýly, což byl čtyřměsíční výpadek. Koncem listopadu jsme se společně těšili na Jizerskou 50, Jilemnickou 50, Orlický a Šumavský maraton. Jenomže počasí se rozhodlo jinak. Trochu sněhu na Jizerce a trochu na Mísečkách…

Jaké pocity jste prožívali na startu legendárního Vasova běhu a během něj?
Dobrý sníh, rychlá stopa. Následoval nervózní žaludek. Teplota okolo nuly a na firn má padat čerstvý sníh, v nižších polohách vlhký, nahoře prašan. Věřili jsme kamarádům z týmu, namazat vždycky uměli.

Po startu byla ucpaná trať, za tři čtvrti hodiny jsme ujeli dva kilometry! Na pátém se už jelo, ale bylo nutné jet s rozvahou. Na desátém kilometru neuvěřitelný čas půldruhé hodiny. Nebyla téměř žádná stopa, všechno rozšlapané, občas některý závodník spadl, byla tu spousta zlomených holí. Moje hliníková po menší kolizi vypadala jako luk, ale trochu jsem ji srovnal přes koleno a jelo se dál.

Občerstvovací stanice – to jsem ještě neviděl. Ve čtyřech, snad stometrových řadách tu byl výběr čehokoliv, od iontových nápojů, čaje po všemožné vitamíny.

Na Vasově běhu diváci vždy povzbuzují všechny závodníky bez rozdílu.
Je to neuvěřitelná atmosféra, stačí oční kontakt a lidé povzbuzují. Mnozí závod pojali coby soukromý piknik s ohněm, sedí na sobích kůžích, opékají maso a vždycky někdo u trati nabízí závodníkům třeba ovoce.

Prožil jste na trati vy a vaši kamarádi krizi?
Kolem sedmdesátého kilometru těžknou nohy, bolí ruce, v prstech a zápěstí na rukou, přichází náznak křečí. Závodník přede mnou upadl, snažil jsem to srovnat a pak jsem přistál v měkkém sněhu. Postavit se znovu na nohy jde neuvěřitelně těžce. Každý kilometr je stále delší, převýšení o pouhých třech metrech bere moc sil. Dlouhou cílovou rovinku jsem se nesmírně snažil projet v pohodě, nemohl jsem přece před těmi lidmi vypadat jako troska…, ale ten pocit, že člověk vydržel, to se nedá popsat!

Vůbec mně nevadilo, že jsem z týmu poslední, já přece závod dokončil. A jsem rád, že dokončili moji kamarádi, bez poranění , v pohodě.
Víte, říká se, že lyžař je lyžařem až poté, co zdolá Vasův běh. A my to dokázali!   Věra Nutilová

Výsledky roprachtických hasičů:
startovní číslo jméno čas kategorie
3923 Zelenka Jan 6:53:59 H21
4650 Zelenka Mirek 7:18:26 H45
4863 Janata Milan 7:25:25 H21
4863 Šulc Lukáš 7:25:25 H21
5620 Miksánek Miloslav 7:49:13 H50