Přestože se v Koreji na palubovku nepodíval, probil se do kádru, který sahal po senzačním finále. ,,Stačila nám remíza s domácím týmem a hráli bychom o zlato. Těsně před koncem jsme bohužel za nerozhodného stavu ztratili míč, soupeř šel do brejku a ze sporné sedmičky rozhodl v poslední vteřině o vítězství. Byli jsme z toho tenkrát na prášky. Sen o medaili se rozplynul,“ vzpomíná sympaťák Hracha, jenž momentálně žije a pracuje v Hradci Králové.

Měli jste tehdy kádr nabitý osobnostmi. Osu tvořili házenkáři pražské Dukly. Vy jste v té době nastupoval za Karvinou. Bylo složité se propasírovat do reprezentace?
Velmi. Byla to svým způsobem uzavřená společnost. Na začátku kariéry mezi dospělými jsem byl v Dukle na vojně. Mohl jsem zůstat, jenže jsem dal přednost finančně lákavější nabídce z Karviné. I kvůli rodině. Nabídli mi slušný plat a byt. Tím, že jsem odešel, jsem si dveře do nároďáku nadlouho zavřel.

Kdy přišel zlom?
V Karviné se mi dlouhodobě dařilo. Duklu jsme v lize dokázali trápit, váleli jsme i v evropských pohárech. V sezoně 1986/87 jsme došli v PVP (tehdejší Pohár vítězů pohárů - pozn. red.) až do semifinále. Vyřadili jsme třeba Barcelonu, Atlétiko Madrid a vypadli až s německým Grosswallstadtem. Moje výkony neunikly trenérů Víchovi, pozval mě do reprezentace a nakonec jsem letěl i na olympiádu.

Ještě k zápasu s Koreou. Sedmička v poslední vteřině. Byl to podle vás zářez od rozhodčích?
Těžko říct. Bylo to sporné. Sami jsme si to způsobili nepřesností v útoku. Míč jsme měli udržet, pak by k ničemu takovému nedošlo.

Asi bylo těžké získat motivaci pro boj o páté místo, když jste mohli hrát o zlato…
V týmu panoval velký smutek. Řada kluků byla na vrcholu sil, někteří také končili reprezentační kariéru. Šlo rovněž o generaci, která vinou komunistického bojkotu přišla o olympijské hry v roce 1984 v Los Angeles. Se Švédy to nevyšlo. Prohráli jsme o devět gólů a skončili šestí.

Vypracoval jste se v respektovanou osobnost, extraligu hrál ještě v osmatřiceti. Kde jste bral sílu a energii?
Člověk musí sport milovat a hlavně být zdravý. Nikdy mě nepotkalo vážné zranění.

A navíc jste byl výjimečný…
(směje se) Jestli se to říká.

Schválně. Jak byste sám sebe charakterizoval?
Vždycky jsem se snažil dát hře myšlenku, akce jsem spíš připravoval. Vystřelit jsem ale uměl všemi způsoby, bylo na mě i hodně sedmiček. Zkrátka takový chytrý štírek.

Pojďme k vašim začátkům. Prý nebyly vůbec jednoduché…
Pocházím z Mostu. Dětství jsem neměl nijak růžové. To bych tu ale nechtěl rozebírat. Každopádně jsem toužil se prosadit. Vyniknout.

A sport byl východiskem…
Přesně tak. Zkoušel jsem různá odvětví. Dokonce jsem i boxoval. To ale nebylo ono. Dvakrát jsem dostal přes hubu a zabalil to. (směje se) Začal jsem závodně plavat. Probojoval se až na mistrovství republiky a mohl jít do Ústí nad Labem mezi elitu. Ale vzdal jsem to, protože mě chytlo vodní pólo. Trenéři si všimli, že mám dobrý švih a myšlení. No a najednou jsem se ocitl v házenkářském oddíle. Přišly první úspěchy, na mistrovství ČSSR v Michalovcích si mě vybrala Škoda Plzeň. Tam jsem působil tři roky, vyhrál s ní dorostenecký titul. Musel jsem na sobě hodně makat. Tenkrát nebyl mladší a starší dorost. Tahle kategorie měla rozmezí patnáct až osmnáct let. Postupně jsem se otrkával, získával zkušenosti a začal hrát v základu. No a šel jsem na vojnu do Dukly.

Za komunistů asi nejlepší možná volba, jak zbytečně neproflákat dva roky, že?
Byly to hezké časy. Získal jsem tam svůj jediný domácí titul. Zahrál si proti velikánům světové házené, jakými byli třeba Rusové Vasiljev či Černišev. Hodně jsem toho odkoukal od svých zkušenějších spoluhráčů, vesměs reprezentantů. Všechno mi moc pomohlo do další kariéry.

Bylo pravidlo, kterého jste se vždycky držel?
Bojovat až do konce. V házené se všechno může rychle otočit a vy tomu musíte věřit. Třeba v Michalovcích bylo proti nám nařízeno dvanáct sedmiček, ale náš gólman jich devět chytil a my vyhráli o gól. To je pak slastný pocit.

Co momentálně soudíte o české házené?
Extraliga šla dolů. Mládežnická základna je bohužel malá. Nároďák máme ale slušný, protože kostru tvoří kluci, co působí hlavně v zahraničí. Snad úspěšně dotáhneme kvalifikaci a postoupíme na ME.

Mistr, vicemistr, reprezentant, trenér…Bývalý výborný házenkář Karel Hracha nastupoval na pozici střední či pravé spojky. Narodil se 1. listopadu 1961 v Mostě. Má tři děti. Syna Karla (32) a dcery Lucii (35) s Nikolou (15).

V reprezentaci nastřádal 49 startů, podíval se i na olympijské hry v Soulu 1988 coby člen širšího kádru. Tehdejší Československo obsadilo v Koreji 6. místo.

K největším hráčským úspěchům patří domácí titul s Duklou Praha (1980/81), s Karvinou byl několikrát vicemistrem. Postoupil s ní i do semifinále tehdejšího Poháru vítězů pohárů (1986/87).

Coby hráč oblékal v extralize dresy Dukly Praha, Karviné, Zlína, Fr.-Místku a Litovle. V dresu Dvora Králové do nejvyšší soutěže postoupil. Jako trenér vedl ženy Kovony Karviná, Dvora a Litovle.