Body, body a zase body. Na nic jiného před startem Tour de Ski běžkyně na lyžích EVA NÝVLTOVÁ nemyslela. Věděla, že jen skok mezi světovou třicítku ji vynese letenku na olympijské hry do Vancouveru. Realita?

Třiadvacetiletá trutnovská rodačka to dokázala. Bodovala v páté, sedmé i závěrečné osmé etapě nejtěžší lyžařské série planety, kdy závodníci v deseti dnech musí zdolat osm závodů.

Eva Nývltová a body ve Světovém poháru. Před Tour de Ski nula, po Tour de Ski…
(usmívá se) Určitě si myslíte, že vám řeknu šedesát tři. (Tento údaj je uvedený i na oficiálních stránkách FIS – pozn.) Ale oni to tam zatím mají špatně spočítaný, vychází mi to na šedesát devět.

Jak je to možné?
V posledním závodě byly strašné zmatky ve výsledcích. Z Tour jsme v podstatě odjížděly, aniž bychom věděly, jak jsme pořádně dopadly. V jednu chvíli dokonce Iva (Janečková) figurovala v poslední etapě na pátém místě, takže jsme si říkaly, že se asi pořádně posune dopředu. Ale nakonec to bylo jinak.

Dobře. Šedesát tři nebo šedesát devět. Předtím však u vás předlouho zůstávala nula. Netočí se vám z tolika bodů najednou hlava?
Netočí. (usmívá se) Ale je to neuvěřitelný, protože vím, jak jsem se nadřela na ten jeden jediný. Je pravda, že tam nebyli úplně všichni závodníci, někteří dali přednost přípravě na olympiádu, ale stejně je to fantastické číslo.

A povězte, mohlo být třeba i vyšší?
Nechybělo k tomu moc, rozestupy byly těsný. Já jsem o tom, ale takhle vůbec nepřemýšlela. Byla jsem spokojená za to, co je. Dopředu jsem nekoukala, spíš jsem si hlídala, abych se nakonec vešla do té třicítky. Že to bude 23. místo, to by mě v životě nenapadlo.

Asi jste nebyla jediná, koho by to nenapadlo. Zvlášť, když se podíváme na vaše ne příliš povzbudivé výsledky v první polovině Tour…
Máte pravdu. Prolog, na který jsem se nejvíc těšila a Praha, na kterou jsem se těšila snad ještě víc, to pro mě byly vlastně nejhorší závody z celé Tour. Přitom při prologu nikdo neví, proč jsem skončila padesátá. Nejelo se mi špatně. Desítka pak už byla lepší i sprint, kdy mi zase chybělo kousek štěstí. (Nývltová nepostoupila z kvalifikace o 14 setin – pozn.)

Jak jste se cítila po pražském sprintu, kde jste se chtěla ukázat v tom nejlepším světle a skončila jste až na 49. místě?
Zklamaly mě podmínky. Hluboký sníh to je něco, na čem já neumím jezdit. A tam byl vyloženě jen hluboký sníh. Uhrabala jsem se tam, nevěděla jsem vůbec, jak mám jet. Strašný. Ale zase divácká atmosféra byla výborná, takže se mi tím to zklamání trochu kompenzovalo. Nicméně výsledek byl špatný.

Neuvažovala jste v té chvíli o tom, že to zabalíte?
Určitě ne. Tahle myšlenka mě napadla až potom, co jsem získala body.

Body. A jsme u toho. Vaše první body. Přišly v páté etapě v Itálii. Jak na závod z Cortiny do Toblachu budete vzpomínat?
Jenom v dobrém. Poprvé jsem se dostala až do úplné špičky. Škoda pro mě byla, že se tahle patnáctka, jako jediný závod, nezapočítávala i samostatně. Kdyby ano, měla bych další body, skončila jsem desátá. Jelo se mi fakt výborně.

Někdo si však může říct: „Vždyť byla až dvacátá devátá a získala jen dva body. To, že je úspěch?“
Asi na tom něco bude, že pro veřejnost to moc neznamená. Pro mojí kariéru to však znamená strašně moc. Byly to moje první životní body ve svěťáku. Je to takový mezník v mé kariéře. Člověk najednou vidí, že se s těmi lidmi závodit dá. A když se zadaří, dá se do třicítky dostat.

Když se zadaří… Takže v sobotu 9. ledna 2010 ve Val di Fiemme se muselo setsakramentsky zadařit?
Tam se sešlo úplně všechno, co mohlo. (směje se) Proti ostatním, a to i těm nejlepším, jsme měly fantasticky připravený lyže.

Osmé místo na klasické desítce. Takový výsledek české běžkyně už dlouho nepamatují. Podělte s námi o to, jaký to byl závod?
Celý byl tak trochu zvláštní. Normálně, když se jede hromaďák, první odjedou a my o nich nevíme. Jen slyšíme od hlasatele, že už jsou támhle a že bojují tyhle. A teď jsme jeli druhý kolo a oni deset metrů přede mnou. Třetí kolo a oni furt deset metrů přede mnou. Říkám si: To je teda dobrý. I když sama jsem věděla, že nás jede strašně moc a že úplně až tak dobrý to být nemusí. Před posledním kopcem jsem si ale ve sjezdu docela odpočinula a pak jsem je začala všechny předbíhat. Nevěřila jsem tomu. (směje se) Do cílové rovinky se ale stejně přihrnul obrovský balík. Záleželo i na tom, kdo si jakou vybere stopu a kolik kdo má ještě sil. Naštěstí já jsem je měla.

Skončila jste jen 4,5 vteřiny od vítězky…
Nevím, jestli se to vůbec ještě někdy zopakuje. (znovu se směje) Fantazie. Ještě teď tomu nemůžu uvěřit.

Za osmé místo jste si do hodnocení Světového poháru připsala třicet bodů. Tím jste asi mnohonásobně překročila svůj cíl bodovat na Tour. Takže v tuto chvíli vás napadlo, vzhledem k tomu, že vás čekala už jen závěrečná sjezdovka, skončit, jak jste už zmínila?
Právě že ne. S touhle myšlenkou jsem si ale pohrávala před sobotním závodem, protože v pátek, kdy jsme měli volno, jsem se cítila strašně unavená. Měla jsem problém dojít z pokoje na jídlo. Pila jsem jeden regenerační koktejl za druhým, abych se sebou něco udělala. Ráno mi řekli, že to mám zkusit a pokud to po desítce nebude na třicítku, nemusela bych se trmácet do sjezdovky. Vzhledem k tomu, že jsem zajela tak výborně, bylo rozhodnuto.

Ale slyšel jsem, že jste toho před brutálním výšlapem do Alpe Cermis moc nenaspala. Byla jste vůbec připravená na to popasovat se s touto výzvou?
Nespala jsem skoro vůbec. Myšlenkami jsem se stále vracela k desítce. (usmívá se) Usnula jsem asi až v jednu v noci a každou půlhodinu jsem se pak stejně budila. Ráno jsem měla docela velký kruhy pod očima. Já už to chci mít za sebou, ať už jsem nahoře, říkala jsem si.

Lukáš Bauer si pod sjezdovkou řekl, že udělá peklo. Co měla v plánu Eva Nývltová?
Já jsem se prostě jen chtěla nějak dostat nahoru. Nevěděla jsem, co od toho mám očekávat. Polovina mi říkala, že to není tak strašný a z druhé strany jsem zase slyšela, že je to nejhorší závod na Tour. To prostě přijedeš pod ten kopec, vidíš tu stěnu a málem přepadneš dozadu. Hlavně se neotáčej, abys nedostala závrať. Fakt super. (směje se)

Ale zvládla jste to.
Už pod kopec jsem se ale dostala s problémy. Od začátku jsem věděla, že to není dobré a opravdu jsem si myslela, že se tam nemůžu vyškrábat. Bolely mě nohy. Postupně mi všechny odjely a plácala jsem se tam sama. Opravdu jsem to skoro celý šla pěšky. Jenom jsem čekala, až mě dojedou lidi z vlny. To, co tam předvedl Lukáš, mi fakt hlava nebere. On to vyjel, jako by to byl normální kopec. S běžeckým lyžováním to však opravdu nemá nic společného.

Jakých bylo těch pár posledních metrů, když jste viděla cíl?
Ty už zase nebyly tak špatný, věděla jsem, že jsem nahoře. Když jsem ale přijela k ceduli dva a půl kilometru a věděla jsem, co mě ještě čeká… Jééé. Potom jsem jela asi deset minut a přijela jsem k ceduli dva kilometry. Fakt jsem si myslela, že se tam nemůžu dostat. V tom jsem ale dorazila bývalou Česku Káťu Smutnou. Viděla jsem na ni, že chudák je na tom ještě hůř než já. Ona nakonec ani nedojela, osm set metrů před cílem to zabalila. Já jsem byla moc ráda, že jsem se nahoru dostala.

Ale po závodě jste mi psala, že jste si to tam ani moc neužila?
Vůbec ne. Přijeli jsme nahoru a hned všichni na nás, že jedeme dolů. Takže jsem se akorát podívala na ty průběžné výsledky, které byly stejně špatné. Našli jsme auto a jeli dolů. Pořádně jsem se tam ani nerozhlídla.

Ani triumf Lukáše Bauera jste naživo nesledovala?
To už jsme byli na pokoji a asi deset minut potom, co dojel, jsme odjížděli domů. Ani jsme to nemohli nějak oslavit.

Tour de Ski. To je osm závodů v deseti dnech. Jak jste na tom nyní fyzicky?
Kdybyste se měl zeptal včera (v pondělí), tak vám řeknu, že úplně v pohodě. Zato vstát dnes ráno, bylo hodně těžký. Teď se cítím trochu unavená, takže se těším, až si doma lehnu a na chvíli usnu.

Jaký teď bude váš nejbližší program?
Ve čtvrtek bych měla odjet do Harrachova, kde se jedou závody Českého poháru. Ale zatím start zvažujeme. Mám zprávy, že na tréninky je to tam ale dobré, protože tam probíhá závěrečná příprava juniorek před mistrovstvím světa. Alespoň bych chvilku netrénovala sama.

A kdy začíná vaše závěrečná příprava na olympiádu?
Od úterý. Končíme 26. ledna a 4. února se odlétá do Vancouveru

Už to máte potvrzené, že jste v družstvu?
Potvrzené to bude až 18. ledna, ale smlouvy a všechno ostatní už je podepsané. Nominačním kritériem bylo: první dvě ve Světovém poháru. Jsem druhá, takže by to opravdu měla být formalita.

Do olympijských her zbývá měsíc. Na co teď myslíte?
Samozřejmě se těším. Musím si však zařídit spoustu věcí. Ve škole si musím rozložit ročník, protože když se vrátím až 3. března, nejsem schopná zvládnout celý ročník. Musím si jít nechat odebrat krev, jestli je všechno v pořádku….

Zadržte. Já bych chtěl slyšet odpověď o vašich šancích a ambicích na umístění?
Šance? Vůbec netuším! Umístění už radši neříkám, protože já vždycky, když něco řeknu, je to pak ještě tisíckrát horší. Každopádně chci co nejlepší výsledek. V tuto chvíli ale těžko říct, co je dobrý a co špatný.

Už máte představu, co všechno ve Vancouveru pojedete?
Existuje i možnost, že bych jela všechno. Spíš však počítám s tím, že bych jela desítku, skiatlon a sprinty. Pokud bude chtít jet Kamila Rajdlová sprinty dvojic, tak by mi asi přibylo i to. A třicítka? To asi jen, kdyby se opravdu dařilo, anebo kdyby se naopak vůbec nedařilo.

EVA NÝVLTOVÁ NA TOUR DE SKI

1. etapa (Oberhof – Německo)
prolog 2,8 km volně
50. Nývltová –31,0
2. etapa (Oberhof – Německo)
10 km klasicky
39. Nývltová –2:22,6
3. etapa (Oberhof – Německo)
sprint 1,6 km klasicky
31. Nývltová ne­postoupila
4. etapa (Praha – Česká rep.)
sprint 1,2 km volně
49. Nývltová ne­postoupila
5. etapa (Cortina/Toblach – Itálie)
16 km volně
29. Nývltová –4:18,9
6. etapa (Toblach – Itálie)
5 km klasicky
41. Nývltová –1:23,4
7. etapa (Val di Fiemme – Itálie)
ženy 10 km klasicky
8. Nývltová –4,5
8. etapa (Val di Fiemme – Itálie)
stíhací závod 9 km volně
23. Nývltová –7:26,2

Eva Nývltová.

O tom, jak servismanovo „NE“ zachránilo běžkyni životní úspěch

Do začátku závodu žen na 10 km klasicky ve Val di Fiemme zbývá už jen něco málo přes čtvrthodinu. České běžkyně lyžích se na trati proplétají mezi ostatními závodnicemi a projíždějí si svoje „náčiní“.

„Měly jsme namazáno normálně na klistr, což je jako vosk. Když jsme se však vracely, začalo sněžit,“ zhrozila se trutnovská běžkyně Eva Nývltová při pohledu na snášející se bílé vločky. „Snad to nebude na mikro,“ problesklo ji v tu chvíli hlavou.

Myslela tím lyže (mikrokontakty) se speciální skluznicí, která se nemaže. „Holky, to bude na mikro,“ přibíhá k trojici Rajdlová, Janečková, Nývltová reprezentační kouč Jiří Šimůnek. „Jeďte si to vyzkoušet.“ Evě Nývltové lyže do kopce stoupají dobře, ale jinak se na nich necítí moc dobře. „Šímo, mně to jako fakt nejede,“ hlásí proto trenérovi. Do hry vstupuje servisman Pešina, který Nývltové sděluje, že tedy pojede na vosku.

„Už jsem si je chtěla jít značit, když za mnou přišel a řekl: Ne a na! A do ruky mi vrazil mikrokontakty,“ usmívala se třiadvacetile­tá dívka.

Závod na tomto druhu lyží absolvovala poprvé v kariéře. „Bála jsem se. Do poslední chvíle jsem si myslela, že pojedu na vosku. Ale musím říct, že mi to pak jelo úplně fantasticky,“ radovala se Eva Nývltová nad volbou servismana, která ji dopomohla k životnímu úspěchu.

Klasickou desítku dokončila na osmém místě! „Byl to strašný rozdíl. Třeba Katka Smutná, která je výborná klasička, jela na vosku. Stoupalo jí to dobře a první dvě kola jí to relativně i jelo. Ve třetím už se ale vůbec nechytala,“ vyprávěla Eva Nývltová. „Naštěstí pro nás tam byly ještě dlouhé sjezdy, takže se rozdíl projevil ještě víc,“ dodala.