Kliknutím zvětšíteNesmazatelný zápis. A to doslova. Před padesáti lety celkem suverénně ovládl Pardubickou juniorku. Jako první hráč z Pardubic v historii. Od té doby už ho nikdo nedokázal napodobit. Radovan Čížek si otevřel dveře do světa tenisu. Slibně rozjetou kariéru ovšem zahodil a rozhodl se pro lední hokej. S mateřským klubem sice získal mistrovský titul, ale ještě před třicítkou se vrátil k bílému sportu. A ve veteránských kategoriích vládl celé planetě.
Nezvali mu ani set
Jak často si vzpomenete na Pardubickou juniorku 1969?
Každý rok, když se blíží datum mého výročí vítězství, tak na ni rád zavzpomínám. Anebo, když potkám protihráče, se kterými jsem v ten rok soupeřil. Když mám čas, tak se jdu na kurty Pod Zámkem podívat. Baví mě sledovat, jak se tenis vyvíjí a kam za ta léta pokročil.
Co se vám vybaví v paměti jako první?
Určitě finálový zápas. A také sláva po utkání. Hrálo se v mých Pardubicích. Přišlo hodně lidí, kteří mě odměnili potleskem za mé výkony. V hledišti jsem měl rodiče, bráchy. V mé kariéře se jednalo o hezký okamžik.
Jací v tom roce 1969 hráli budoucí slavní tenisté?
Například Šimbera v pozdější době reprezentoval naší republiku v zimní soutěži družstev Královském poháru. Ivan Jankovský, který rovněž hrál ATP soutěže. Dále Bedáň, který patřil ke špici v Československé republice. Nebo Vladimír Šavrda. Sám výborný hráč a potom kapitán daviscupového týmu.
Znamená to, že Juniorka 1969 byla silně obsazená?
Mohu říct, že všichni, kteří tam hrát měli, tak nastoupili. Tenkrát nebylo tolik termínových kolizí, a tak všichni mladí hráči z Československa, každým rokem nechyběli.
A váš ročník byl silný?
Konkrétně můj ročník 1953 příliš silný nebyl. V podstatě žádný z mých vrstevníků se v dalších letech neprosadil.
Kolikátá to byla vaše účast?
Třetí. Poprvé jsem se zúčastnil Juniorky jako čtrnáctiletý, a to jsem vypadl hned v úvodním kole. O rok později jsem se probojoval do čtvrtfinále. Tam jsem sehrál vyrovnaný zápas s Mužíkem a prohrál jsem až 4:6 ve třetím setu. No a v šestnácti jsem ji vyhrál. Jako jeden z nejmladších vítězů v historii.
Favorit, outsider, nebo něco mezi. V jaké roli jste vůbec vstupoval do turnaje?
Vyloženě jako favorit jsem brán nebyl. Myslím, že jsem vstupoval do turnaje jako trojka nebo čtyřka.
Jaká byla vaše cesta pavoukem turnaje?
V tom roce naskočilo do hry 72 hráčů. Na cestě za dorosteneckým republikovým titulem jsem musel zdolat pět soupeřů. V těch zápasech jsem neztratil ani jeden set.
Vzpomenete si na nejdelší nebo nejtěžší zápas?
To bylo hned v úvodním kole. Nastoupil jsem proti Vrňákovi a v prvním setu jsem se pořádně zapotil. Vyhrál jsem ho až 10:8. Od těch chvil jako by ze mě veškerá tíha spadla. Pak jsem ještě ve čtvrtfinále s Krůpou musel jednou přes šest gamů. Jinak už jsem končil sety klasicky. A vesměs hladce.
Tedy i finále…
Finálové utkání se proměnilo v poměrně jednoduchý a krátký zápas. Na kurtu jsme strávili do pětasedmdesáti minut a vyhrál jsem ho 6:2, 6:3. Přitom můj protivník Bedáň byl jako druhý nasazený papírovým favoritem. A také byl o dva roky starší.
Mladší si troufl na staršího. Nebyl jste nervózní?
Vždycky bývám nervózní. To k výkonu patří. Ale musí to být pouze předstartovní stav. Potom se ta nervozita musí zregulovat a odbourat. Kromě fyzických sil jsem zvládl Juniorku v hlavě. A hlavně jsem byl stoprocentně zdráv.
Vám se nakonec podařilo vyhrál i čtyřhru.
Hrál jsem s Tomášem Dvoračekem. Stejně jako já se kdysi věnoval hokeji, takže jsme si byli blízcí. Už jsme spolu několik zápasů absolvovali, takže se dá říct, že jsme byli sehraní. Vyhráli jsme všechny čtyři debly.
Neutkvěla vám v hlavě nějaká perlička typu hádky s rozhodčím, oslavy vítězství?
Já jsem celý život nekonfliktní člověk, takže jsem neměl problém s rozhodčími ani spoluhráči. A co se týče bujarého života, tak jsem byl držen zkrátka. Kluci z Prahy si, obrazně řečeno, vyhazovaly z kopýtka, ale já musel být večer doma. Žádné pozdní příchody neexistovaly.
Zvítězil jste v pohnuté době, necelý rok od vtrhnutí vojsk Varšavské smlouvy a několik měsíců po Pražském jaru. Hýbaly tyto události i Pardubickou juniorkou?
Tehdy se dokonce uvažovalo, že se v tom roce hrát nebude. Celkově byla doba rozjitřená. Shromažďování většího počtu lidí bylo nekontrolovatelné a mohlo sklouznout k nepokojům. Už tehdy se lidské vztahy tužily u sportu. Navíc se blížil 21. srpen, tedy den počátku okupace. Vládnoucí třída asi měla obavy. Naštěstí se Juniorka uskutečnila.
Vítězství na Juniorce otevírala dveře do světa velkého tenisu. Vy jste je rozrazil, ale pak do nich nevstoupil, proč?
Víte, problém je v tom, kde se člověk, narodí, kde se tenis učí a kde je v něm potřeba pokračovat. Pardubice už staly pro můj další růst výkonnosti těsnými. Ve východočeské oblasti jsem byl v chlapecké kategorii nejlepší. Dostal jsem dvě nabídky k odchodu. Laso přiletělo z tehdejšího tenisového centra NHKG Ostrava. A pak jsem měl nabídku z pražské Sparty, která také patřila ke špičkovým republikovým klubům. Vzhledem k tomu, že jsem hrál ještě hokej za Pardubice, měl jsem pořádné dilema.
Jak hodně těžké bylo udělat zásadní rozhodnutí?
Hodně dlouho jsem přemýšlel, kterou cestou se vydat. Nakonec jsem dal na radu rodičů, abych neopouštěl domov. Abych v sedmnácti, tedy v problematickém věku, neodcházel z domova a nebyl někde sám. Tak jsem s tenisem skončil a od zimy se věnoval už jen hokeji.
Zatímco hokej je kolektivní sport, tak tenis je ryze individualistický. Nelitoval jste někdy tohoto kroku?
Opakuji, bylo to velice těžké rozhodnutí. Nicméně, jak padlo, tak jsem se k němu dlouhou dobu nevracel. Nebudu ale zastírat, že jsem kolikrát přemýšlel, jak by to vypadalo, kdybych vyzkoušel tu tenisovou variantu. Poté, co jsem skončil v sedmadvaceti s hokejem, jsem se vrhl zpět k tenisu. Už to ale nebylo ono.
V pardubickém dresu jste sice získal hokejový titul, s tenisem těch slavných výher mohlo být víc. Co vy na to?
Titul ano, ale hrál jsem až ve čtvrté lajně. Navíc ani v tom tenisu by to nebylo jisté. Tenis byl v tu dobu strašně složitý v jedné věci. V rámci společenských poměrů se jednalo o buržoazní sport. Za hranice vyjíždělo asi jen pět hráčů, kteří dostali od Pragosportu povolení vycestovat. Prorazit by bylo velmi složité. Takže jsem taky mohl skončit jen jako ligový hráč.
Tenis otevíral dveře i do západní Evropy či USA. Nenapadlo vás po roce 1968 jeho prostřednictvím emigrovat?
Západ jsem okusil už v mládežnických kategoriích. S reprezentacemi jsme jezdili do okolních kapitalistických zemí. Tam jsem poznal úplně jiný svět. Nicméně před okupací ani po ní mě nenapadlo zůstat venku. A že ta možnost byla také při hokejových výjezdech. Ať už s Pardubicemi či později Vítkovicemi.
Zmínil jste, že hokejovou kariéru jste ukončil poměrně brzy a vrátil se k tenisu. Jaké byly vaše nové začátky?
Rok jsem hrál v Pardubicích druhou ligu a pak jsem se vrátil do Ostravy. Kývl jsem na nabídku z prvoligového klubu. V NHKG jsem hrál dva roky, ale jak se říká na dojížďku. V pondělí jsem nasedl do vlaku směr Ostrava a v pátek se vracel do Pardubic. A nebo byl turnaj. Vzhledem k tomu, že jsme už měli syna, tak jsem to trmácení vydržel jenom první rok. Ten další jsem za ně už hrál jen zápasy.
Následoval kvůli rodině definitivní návrat domů?
Přesně tak. Vrátil jsem se do Pardubic a stabilně hrál dlouhou dobu nižší soutěž. Postoupili jsme ovšem do první ligy. Hrál jsem také republikové turnaje. Nejvýše jsem se dostal na pětadvacáté místo československého žebříčku. V té nejsilnější konkurenci. Hrál jsem až do padesáti. Potom jsem přešel do veteránských kategorií.
Světový vládce
Z vítěze české juniorky se stal vítěz mezinárodních seniorských kategorií.
Třikrát jsem se stal mistrem světa. A to v letech 2003, 2004 v kategorii padesáti let a 2013 v kategorii šedesáti let. Dvakrát jsem vyhrál halového mistra Evropy (2003 a 2004). Navíc jsem zvítězil zhruba v pětadvaceti turnajích kategorie A či jedna. Dvakrát jsem figuroval nejvýše na žebříčku. Pokud si ten tenis platím sám, je složité objíždět maximum turnajů. Jelikož se počítají čtyři nejlepší akce za rok, snažím se být co nejvíce efektivní. Teď už to pořadí tak nehoním jako dřív. Momentálně figuruji na sedmé příčce.
Jaké jsou vaše nejslavnější vítězství v pokročilém věku?
Dvakrát jsem porazil finalistu Wimbledonu 1979 a vítěze Australian Open Roscoe Tannera. Z toho jednou dokonce v hale. Pro něj to byl větší šok než pro mě. On byl totiž velmi dobrý hráč na tvrdých površích. Jinak moc slavných jmen se v seniorských kategoriích neobjevuje. Teoreticky bych mohl hrát z Borgem, který je o dva roky mladší. Nicméně hráči jeho typu se už tenisu tolik nevěnují, odehrají jen pár exhibicí rok. Oni toho ve své aktivní kariéře odehráli dost a teď už se jenom ukazují před lidmi. Naše turnaje jsou pod jejich rozlišovací úroveň. Za to my to honíme zpětně (směje se).
Jak se změnil tenis od roku 1969 a co říkáte na současnou českou úroveň?
Tenis od mého vítězství na Juniorce obecně pokročil neskutečným způsobem. Všechno se posunulo ať už tréninkově či materiálově. A mohu pokračovat: regenerace, výživa, absolutní servis. Současný český ženský tenis to je jedna velká paráda. V chlapském se nám už tolik nedaří, protože konkurence je přeci jen větší. Navíc ten přechod z dorosteneckého do mužského tenisu je daleko těžší než u dívek.
A změnilo se také vybavení. S jakou raketou jste vyhrál vy?
Hráli jsme s dřevěnými raketami. Já jsem Juniorku vyhrál s raketou české provenience Artis. Hráli jsme s bílými míči Optimit. Ale pozor rakety už jsme měli vypleteny střívky. Takže to byly pořádné struny, žádné polorybářské vlasce (úsměv).
Djokovič si vymění raketu pětkrát za finále Wimbledonu, kolikrát jste sáhl po výměně vy za celou Juniorku?
Vydržela mi celou dobu. Těch pět utkání v singlu a čtyři v deblu. Prostě musela. Ale bylo to způsobené i tím, že se v průběhy hry neměnily míče. Za výhru jsem dostal od svazu lepší raketu Slazenger.
Když už jste u těch cen. Jaké byly ve vaší době?
Dostal jsem medaili, diplom a perníkové srdce. A od oddílu hodinky Prim s věnováním. Taková byla doba…
Proč od vašeho slavného vítězství nevyhrál další pardubický tenista?
Protože naše oblast je historicky jednou z nejslabších tenisových v naší republice. Vždycky jsme zaostávali. Zpočátku to bylo dané podmínkami, když v zimním období chyběly haly. Pokulhávali jsme také v tréninkovém systému, což mělo za následek, že jsme neprodukovali tak kvalitní hráče. Na druhou stranu si nemyslím, že by se ve východočeském kraji nerodili dobří hráči. Jenže, když se zlepšily podmínky u nás, zlepšily se i v těch lepších klubech. A tak bohužel nikdy Juniorku nevyhráli. Namátkou Robin Vik, Martin Vacek, David Novák. Jeden vítěz se přeci jen objevil.
Počkejte, jak to myslíte?
V roce 1988 zvítězil Libor Davídek. V zimě přišel do Dynama, chvíli hrál a v srpnu zvítězil na Juniorce. Měl za jménem Dynamo Pardubice, ale nebyl z Pardubic.
A co dívky? Ty měly k prvenství hodně blízko.
Nejvíce asi Nikola Novotná, která nedávno postoupila do finále. A na jeho brány klepala i Zuzka Zálabská.
Juniorka je nejstarším mládežnickým turnajem v Evropě. Jak chápete její význam?
Její tradice je nesporná a úžasná. Ostruhy na ní získávala slavná jména českého i československého tenisu. Dříve to byl takový vstup do většího tenisu. Teď už tento význam ztrácí. Nicméně pro pardubický region i město je to jedna z největších událostí.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
