A jen tak mimochodem… Také jezdí závody do vrchu a jde mu to po čertech dobře. Je trojnásobný mistr Evropy, pětkrát se stal absolutním mistrem České republiky a na jeho trofeje by byl potřeba kamion.

O víkendu se podkrkonošský jezdec zúčastnil mezinárodních závodů v Ústí nad Orlicí, kde konal 47. a 48. ročník Ústecké 21. V sobotu Krámský se svým žlutým Reynardem obsadil třetí místo, v neděli si ještě o příčku polepšil.

Někteří jezdci mají radši mokrou trať, jiní suchou, jak jste na tom vy?
Nepoznal jsem nikoho, kdo by měl radši mokro. Možná u jezdců s malými autíčky to může tak být, ale jízda na suchu s „přemotorovanými“ auty je daleko bezpečnější a přináší daleko větší zážitek.

Co vás na závodech do vrchu tolik baví?
Chci cítit limitní průjezdy zatáčkami. Potřebuji na sobě cítit nějaké přetížení a když se se znovu vrátíme k té vodě, tam toho nedocílím.

Když ale pilot na vodě umí, může to hodně hrát v jeho prospěch…
To samozřejmě. Já například jezdím dva až tři měsíce v roce u mě doma v Krkonoších na sněhu, což je mokré klouzavé trati hodně podobné. Byly doby, kdy jsem dokázal s BMW porazit i čtyřkolky. S Reynardem, se kterým ale nyní jezdím, rozhodně preferuji suchou trať, kde můžu využít možnosti auta.

V sobotu, v den prvního závodu, nespadla ani kapka, přesto docházelo k častým nehodám a závod byl několikrát přerušen, čím si to vysvětlujete?
Pršelo totiž v noci a v lese ta trať vysychá pomaleji, první trénink jsem jel také na mokrých pneumatikách. Někdo postavil auto třeba na mokro a potom mu to nefungovalo na začátku, jiný zase připravil auto na sucho a nefungovalo mu to zase na konci. Navíc je tady velké množství vozů. Procento nehod je podle mého konstantní, ale čím více máte aut na startu, tím více nehod nastane. Smekám ale před Mirkem Urbanem. Dokázal dostat závody v Ústí do úplné špičky. Složité situace zvládli jeho lidé skvěle.

Jste mistr republiky i Evropy, kde berete motivaci na další ročník závodů do vrchu?
Chci se především hezky povozit. Motivaci ale pochopitelně ztrácím. Pohárů mám už stovky. Pohání mě touha jít dopředu, vyšplhat se do dalšího patra. Je to ale hodně o penězích. Často si řeknu, že za ty peníze, které jsem do toho dal, bych si mohl také i něco užít, a ne je pořád někam lít.

Vzhledem k vašim úspěchům musí jít ale shánění peněz lépe, nebo ne?
Právě naopak. Pro sponzory jsem již tak profláklý, a navíc nejsem ani moc perspektivní, takže mi nikdo moc peněz nedá. Navíc klasický sponzoring, že vám dá někdo peníze, už téměř vymizel. Nyní to funguje pouze na bázi recipročních protislužeb, které jsou bohužel dost často za hranicí legality. Kdo s penězi nebude mít problém, to jsou ti, kteří jezdí jednoduchou techniku, takové ty kolobrndy. A těch je v Čechách dost. Zaráží mě, že nikdo z mladých se nesnaží jít nahoru do složitějších technologií a větší konkurence.

Vy se nesnažíte vychovat žádného nástupce?
Ale za co? To, že mi píše hromada lidí, že by za mě ráda jezdila, je strašně krásné, ale nikdo vám na to nedá ani korunu. Sám se držím nad vodou a já mám vychovávat za moje peníze někoho mladého? Proč? Koukněte se na dnešní rádoby talenty. Všichni mají za sebou nějakého tatínka, generálního ředitele.

Tohle je markantní třeba u dnešní generace mladých závodníků?
Ano to jsou například bratři Janišové, Charouz, mladý Kostka a mnozí další. Oni umí skočit do auta a jet, ale o technice, se kterou jedou, vědí velice málo.

Vaše vozy jsou charakteristické křiklavě žlutou barvou, proč jste si ji vybral?
Mistrovství Evropy jsem začal jezdit v roce 1989 a v tom roce jsem jel i v Itálii v Sestrierre. Jel tam jeden vůz BMW M3 v této žluté barvě. Seděl jsem tam na mezi a říkal jsem si – až si jednou koupím bavoráka, tak tohle bude moje barva, bude žlutý.

A byl?
V roce 1992 jsem se k němu dostal a moje volba byla jasná. Byl žlutý. Ze začátku jsem si sice vyslechl řeči typu, že jsem teplouš, ale dnes vidím, že jsem udělal dobře. Každý si mě s tím spojuje. Stejně jako k Marlboru patří červená, Krámský nemůže jet v jiném autě než v křiklavě žlutém.

To máte pravdu. Takže se vám už v tom roce 1992 povedl vynikající marketingový tah…
Který bohužel nikdo z mých sponzorů nedokázal naplno využít.

Jak se cítíte ve formuli při jízdě, není to nepohodlné?
Zvykl jsem si v Oselle, zvykl jsem si i v Reynardu. Není to nepohodlné. Proč by mělo?

Protože kokpit na mě působí hodně těsně.
Tak nesmíte mít sto padesát kilo (úsměv).

Na hmotnosti hodně záleží?
Hlavně záleží na fyzické kondici. Kraťoučké tratě, které jsou v Čechách, nejsou po fyzické stránce příliš náročné. Ale když má trať patnáct a více kilometrů, jak je tomu třeba v Itálii, zhubnu klidně o dvě kila.

Jak probíhá vaše příprava na závody, jak se učíte trať?
Veškeré tratě vám odříkám nazpaměť. Ale jinak se samozřejmě filmuje, a dokonce jsem viděl, že měl jeden jezdec vozu skupiny SP v Riety ve svém autě při závodě GPS navigaci. Já si procházím tratě pěšky. Z auta je sice hezké pozorovat trať, ale to jde do cestovních vozů. My však sedíme čtyři centimetry nad zemí. Spousta horizontů a reliéfů vypadá potom z výšky našich očí úplně jinak než z cestovního automobilu.

Váš Reynard umí zrychlit z nuly na sto za necelé tři vteřiny. Stačíte v takovém kalupu vůbec vnímat prvky okolo trati?
To je šmouha. Moje ostré zorné pole končí ve vysokých rychlostech svodidly a orientačními body. Čím rychleji jedete, tím dál před auto musíte koukat.

Je váš Reynard bezpečný?
Je bezpečný. Rozhodně bezpečnější než české tratě. Já tvrdím, že k tragické nehodě Mirka Fajkuse nemuselo vůbec dojít. Podle mě selhal systém.

Vám se minulý rok stala také nepříjemná nehoda, kdy jste vaši formuli úplně zničil…
Vlivem „marketingového tahu“ z propagačně projíždějícího trucku, po kterém na mokré trati zbyla nafta, jsem bohužel uklouzl. Je to všechno zdokumentované na videu, tam jsou šmouhy po trucku vidět. Ve sto šedesáti kilometrové rychlosti jsem v Náměšti trefil barák a auto jsem totálně zničil. Během sekundy vznikla škoda zhruba šest milionů korun.

Jsme v Čechách a úspěch se u nás příliš neodpouští. Vy úspěšný jste, nemáte s tím problémy?
Určitě, ale to není o úspěchu, spíše je to tím, že mám povahu, která se neslučuje s dnešní morálkou. Je to morálka peněz, o které jde až v první řadě. Já zastávám jiné atributy hodnot – úctu k úspěchu, k technice, ke stáří, ke zkušenostem. To dnes mladým úplně chybí. Vezměte si, že když v sobotu vyhrál Krajčí, hrála slovenská hymna, hostesky vesele dál předávaly ceny. Nikoho nezajímalo, že se hraje hymna. V neděli jsem byl snad jediný, kdo smekl čepici. My jsme nacionalisty, akorát když vyhrajeme hokej. To se dokážeme ožrat na náměstí. Úcta k jazyku a státnosti nám ale úplně chybí.

Otakar Krámský
datum narození: 1. 7. 1959
bydliště: Jilemnice
zaměstnání: soukromý podnikatel
koníčky: automobilový sport, běh na lyžích, jízda na kole, výtvarné umění, hudba
největší úspěchy:
– historicky první absolutní mistr republiky 2001
– mnohonásobný absolutní mistr ČR a mistr republiky
– mistr Evropy 1995,97,98
– vicemistr Evropy 1996, 2002
– druhý vicemistr Evropy 2001
– vítěz trofeje FIA '96
držitel trofeje BMW Sport Pokal 1995 – 2001
– absolutní mistr ČR 2001 – 2005