Milan Orlowski: Stolní tenis je pro mě droga

Ve své době patřil mezi nejznámější a nejúspěšnější tuzemské sportovce. Ve sbírce má tři zlaté medaile z evropských šampionátů. Řeč je o králi českého stolního tenisu Milanu Orlowskim (56). Ten své neutuchající umění, společně s další ikonou hry za zelenými stoly, Jindřichem Panským, předvedl při víkendové exhibici v hostinské sportovní hale. „Nedovedu si představit, že bych nemohl sportovat. To je prostě můj život,“ říká bývalý československý reprezentant v rozhovoru pro Krkonošský deník.

Jak dlouho už s Jindřichem Panským vystupujete?
Děláme to zhruba už asi dvanáct let.

Baví vás to ještě po těch letech?
Já si myslím, že to bylo i vidět, že nás to baví. My se u toho vyblbnem a je to zároveň taková propagace stolního tenisu. Pro diváka je to možná lepší, než normální špičkový stolní tenis, protože tam nejsou žádné výměny.

Snažíte se vystoupení nějak měnit, doplňovat o nové prvky?
Za tu dobu, co to děláme, se tam samozřejmě nějaké věci změnily, ale my dneska máme takovou režii a tak to na sebe navazuje, že se toho už nedá moc vymýšlet. Takže v posledních dvou třech letech je to stejný.

Když se něco nového povede, kdo přichází s nápady? Vy, nebo spíš Jindřich Panský?
To jsou náhody. Mě něco napadne, něco Jindru, někde něco vidíme, takže se to snažíme do toho dát. Že bychom to ale nějak systematicky vymýšleli, se říct nedá. Prostě to přijde automaticky.

Kolik exhibicí ročně zvládnete?
V Čechách hrajeme tak desetkrát až patnáctkrát do roka.

Připravujete se na ně?
Už to máme natolik zažitý, že není třeba. Ještě pořád hrajem aktivně. Člověk musí mít jistotu, nemůže tohle hrát, kdyby neměl jistotu úderů.

Jezdíte i do zahraničí?
Jsme občas pozvaní na takové akce, jako jsou pro toury. Byli jsme třeba v Kataru, Kuvajtu, Petrohradě, hráli jsme v Austrálii, na Novém Zélandě, Tahiti, v Americe. Občas jsme k vidění v Německu.

V Čechách jste hodně známí, co v zahraničí, jak tam reagují diváci?
Hráli jsme fakt po celým světě, ale nestalo se nám, že by to mělo nějakou negativní odezvu. Lidi vidí, že prostě není legrace, když člověk je za stolem a vrací to. I pro diváka – laika je to atraktivní a lidi jsou nadšení.

Za svoji kariéru jste posbíral celou řadu mezinárodních úspěchů, byl jste vyhlášen českým stolním tenistou století. Cítíte se jako legenda?
V současným stolním tenisu se jako legenda cítím, protože jsem v tom něco dokázal a myslím si, že těch úspěchů bylo hodně, ale určitě nejsem nejlepší stolní tenista všech dob, možná žijící (smích). V historii tady byl Bohumil Váňa, Ivan Andreadis, což byly obrovské osobnosti v celosvětovém měřítku, ale samozřejmě byla jiná doba.

Poznávají vás lidi na ulici?
Stane se mi to. Není to jako tenkrát, kdy jsme byli pořád v televizi, ale lidi hlavně to jméno znají. Hraju teďka hodně golf, přijdu třeba na turnaj, kde jsou osobnosti ze šoubyznysu, a lidi to jméno nikdy nezapomněli. Až se člověk diví. Přijde Marek Eben a zná to jméno, přijde Ondřej Hejma, zná to. Lidi si to pamatujou. Tenkrát byl ping–pong mediálně strašně populární, což se dneska teda říct nedá.

Dříve jste se stolním tenisem živil, co pro vás tento sport znamená dnes?
Pro mě je to droga, já jsem posedlej sportem. To je prostě můj život. Stolní tenis jsem dělal opravdu naplno a ještě dneska ho hraju, a musím říct, že mě pořád baví. Nedovedu si představit, že bych nemohl sportovat. Tim, že jsem hrál tenis, fotbal, hokej, golf, dělal lyžování, tak musím zaklepat, že se člověk pořád drží fit. Dnešní generace je hodně jednostranná, oni nemaj čas na ostatní sporty. Tenkrát to bylo trošku jinak.

Ping–pong je u nás, i ve srovnání s jinými zeměmi, stále okrajovým sportem. Proč?
Já si myslím, že to není jenom u nás. Ve Švédsku byly takové osobnosti jako Persson (Jörgen Persson – pětinásobný mistr světa, desetinásobný mistr Evropy; pozn. aut.) nebo Waldner (Jan–Ove Waldner – podle mnoha odborníků asi nějlepší hráč všech dob; pozn. aut.), a stolní tenis je tam taky na okraji a mediálně taky není vidět. Anebo v Německu, třeba Timo Boll je absolutní světová jednička. Myslím si, že dneska není lepší hráč, a stejně není vidět, stejně tam běží jen fotbal, možná trochu házená nebo tenis. Stolní tenis je vnímán jako, řekl bych, podřadný sport.

Měl dřív větší medializaci a popularitu?
U nás určitě. „Buržoazní“ sporty jako tenis a golf tady tenkrát nesměly být. Pingpong byl takový „proletářský“ sport, takže jsme byli hodně na očích. To jsme měli docela štěstí. Takže se o tom psalo, každá evropská liga byla v televizi. To bylo fakt neuvěřitelný.

Proč stolní tenis v současnosti už tu popularitu nemá? Co je jinak?
Já si myslím, že dneska je to o penězích a sponzory prostě stolní tenis netáhne. A ještě navíc máme smůlu v tom, že ten náš sport není divácky moc atraktivní. Špičkový stolní tenis je dnes strašně složitý. Laik nepozná tu obtížnost, a to je to neštěstí našeho sportu. Za posledních patnáct let se stolní tenis vyvíjel k agresivitě a řekl bych, že dřív byl hezčí tím, že byl pomalejší. Hrálo se za stolem, na dlouhé výměny, dneska je to jinak.

Jak to změnit?
Nějaké snahy, jako zákaz lepení, zvětšení balónku, zákaz podání za tělem, tady jsou, ale já si myslím, že to stejně nebude stačit. Možná by to chtělo přemýšlet třeba o zvednutí síťky. Ale nějaké velké zásahy do toho sportu taky nejsou dobrý.

Jaká je podle vás úroveň současného českého stolního tenisu?
Já mám pořád pocit, že ta laťka je opravdu hodně vysoko. Málokde je taková úroveň. Máme tady strašně dobrých hráčů, ale chybějí nám špičky. Kromě Petra Korbela, který v podstatě skoro končí, nemáme ty špičkové hráče.