Ivo, jak zhluboka jste si oddechla že máte „splněno“?
Určitě hodně. Jsem spokojená, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. I když de facto vše jsem zachraňovala až posledními závody. Celou dobu trénujeme a přeci jen padesátá místa, nejsou pro mě uspokojivý. Ze začátku Tour jsem tak byla docela zklamaná. Nejela jsem, jak jsem si myslela.

Bylo to tou skladbou závodů?
Určitě. Přeci jenom prolog v Oberhofu na tři kilometry, to není závod pro mě. I když si myslím, že ho zajela slušně. Zato na klasické desítce jsem si myslela, že pojedu mnohem líp, a ta se mi opravdu nepovedla. Nabrala jsem tam zbytečně velkou ztrátu, což mi na konci Tour chybělo.

V pořadí třetí a čtvrtý závod Tour de Ski byly sprinty. Zřejmě už před závody jste tušila, že tady z toho žádný pořádný výsledek nebude, viďte?
Skutečně sprint není moje dobrá disciplína. (směje se) Jsou to pro mě spíš jen takové doplňkové závody na Tour.

Přesto, co jste říkala na pražský sprint?
Před dvěma roky jsem jela sprint v Praze před Hradem. Co se týká místa, tak Strahov byla určitě šťastnější volba. Přišlo hodně diváků a byla tam výborná kulisa. Kdyby trať byla pevná a nebořila se, mohli jsme se dočkat parádních závodů. Ale bohužel, ten sníh nebyl takový, jaký jsme si představovali. Nicméně pro všechny to bylo stejný, to jsou prostě závody. Vždycky záleží jen na závodníkovi, jak se
s tím popere.

Po sprinterské vložce se Tour přestěhovala mezi italské kopce a první závod se jela trať 15 km volně. Ta, na kterou jste si před Tour nejvíc věřila. Otázka tak je: Proč až 41. místo?
Ano, věřila. (směje se) Ale jen do té chvíle, než jsem zjistila, že dvanáct kilometrů se jede z kopce a až poslední tři jsou po tratích. To mě trošičku překvapilo. Udělaly se tam vláčky a začalo se závodit až na konci, protože do té doby to bylo zbytečný. Bohužel, kousek před stadionem jsem byla knockoutována dvěma Kazachstánkami a spadla jsem. Celý balík mě předjel a já jsem potom musela ztrátu dojíždět. Byla jsem z toho mírně zklamaná.

Náladu jste si alespoň částečně vylepšila hned v dalším závodě, kdy jste doběhla na 5 km klasicky třicátá čtvrtá, nebo snad ne?
Trošku ano, ale byla jsem nějaké čtyři vteřiny od třicítky, takže mě to i trošku zamrzelo. Body byly blízko. Zaplaťpánbůh v dalších závodech jsme jich nahnaly dost.

To máte pravdu. Pro toho, kdo sleduje české ženské běžecké lyžování, musela být desítka ve Val di Fiemme bláznivý závod. Nemyslíte?
(směje se) Jo, jo.

Jak vypadal očima Ivany Janečkové?
Patnáct minut před startem začalo chumelit, doslova padali sedláci, a tak se zvažovalo se, na čem pojedeme. Servismani nakonec rozhodli, že místo vosku pojedeme na mikrech a byla to správná volba. Protože závodníci vpředu museli projíždět stopu, nejelo se rychle, což mi vyhovovalo. Vůbec všem třem nám závod vyšel a my jsme konečně mohly ukázat, co umíme.

Vy dvanáctá, Kamila Rajdlová jedenáctá a Eva Nývltová osmá. Na místě by asi byla velká oslava, ale…
(usmívá se) Vím, kam míříte. Vzhledem k tomu, že nás druhý den čekala sjezdovka, oslavu jsme opravdu vynechali. Myslím si ale, že pár lidí to tam i oslavilo. My to necháme až po sezoně.

Alpe Cermis. Závěrečná etapa. Brutální stoupání. A vy…
Já jsem se na to docela těšila, protože jsem věděla, že to sice bude těžký, ale všechno tím skončí. Přeci jen těch deset dní, osm závodů, cestování a také to, jak si pořád musíte vybalovat a zabalovat věci, vás dost utahá. Těšila jsem se, že vyjedu nahoru a pojedu domů se spoustou bodů, a jak dobře jsme zvládly nominaci na olympiádu.

Jak se vám nahoru šlapalo?
Docela příjemně mě to překvapilo. Samozřejmě v konci mi už ubývaly síly na nějaký pořádný finiš. Myslím si, že jsem se vydala, co to šlo. Šestnáctý čas a další body do Světového poháru, to je prostě super. Jsem úplně maximálně spokojená.

Krize vás potkala?
Když jedete tři kilometry, do takového kopce, vždycky se nějaká objeví. U mě asi na kilometru až osm seti metrech před cílem. Chvílemi jsem si říkala, co tady vůbec děláme, proč jedeme do toho kopce, jsme my vůbec normální. (směje se) Nahoře jsem si to ale užila. To, jak jsem zapadla za cílovou pásku a věděla přitom, že to dopadlo, jak to dopadlo. Měla jsem příjemný pocit i z toho, že ta desítka den předtím nebyla jen nějaký náhodný záchvat.

Takže, konečné 25. místo berete?
Je super. Spousta lidí odstoupilo, ale my jsme to vydržely, my jsme to zvládly až do konce. Vyjela jsem si svoje nejlepší výsledky.

A také olympijskou nominaci…
Samozřejmě, už se strašně moc těším.