Řadu jejich sestřiček bychom nalezli i ve vitrínách sportovců z Liberckého kraje, kteří na zimních olympijských hrách pravidelně zaujímají výjimečné postavení. S naším krajem je spojena celá plejáda lyžařů, běžců, biatlonistů, bobistů, sáňkařů, skokanů a sdruženářů – když už ne přímo svým původem či bydlištěm, tak alespoň klubovou příslušností.

Říkali mu „Germán“

Zatímco vůbec první cenný olympijský kov přivezl diskař František Janda-Suk už z II. her v Paříži roku 1900, na podobný úspěch v zimních sportech jsme si museli počkat o trochu déle. Vždyť první hry na sněhu se konaly až o 24 let později v Chamonix. Tam jsme sice ještě vyšli naprázdno, ale o čtyři roky později, v roce 1928 na II. zimních hrách ve Svatém Mořici, už nám první velká radost neunikla.

Zasloužil se o ni rodák z Polubného Rudolf Burkert, který tehdy na lyžích vyskákal bronzovou medaili. Nebyl to jeho první ani poslední úspěch, v roce 1927 se stal mistrem světa v severské kombinaci a v roce 1933 získal na mistrovství světa stříbro, opět za skoky. Tehdejší dominance závodníků ze severských zemí byla naprosto zdrcující a našemu sportovci se jako jedinému podařilo na dlouhou dobu medailovou hegemonii Seveřanů narušit.

Tehdy bylo ještě nemyslitelné, aby se závodníci věnovali pouze sportu. Rudolf Burkert pracoval v polubenské sklárně, a když se přestěhoval do Jiřetína pod Bukovou, začal dělat u nádvorní party ve Schowanekově fabrice na hračky, pozdější Tofě. Po válce nebyl navzdory své německé národnosti odsunut, a ani sám neodešel. Dál jezdil se svým traktorem, rozvážel dříví a trénoval kluky na místním skokanském můstku. V práci mu kvůli jeho původu všichni říkali „Germán“, ale byla to spíš dobrosrdečná přezdívka.

Nakonec ale Rudolf Burkert ve svém Jiřetíně nezůstal. Roku 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo, kde v roce 1985 zemřel.

Dlouhé čekání do Sappora

Jestliže naše první zimní medaile přišla už na druhých hrách ve Svatém Mořici, na tu další si naši sportovci museli počkat dlouhých 44 let. Na OH v Grenoblu 1968 sice Jiří Raška vybojoval zlato a stříbro, ale do našeho kraje určitě nepatří, to by se ve Frenštátu hodně zlobili.

Hned další olympiáda v japonském Sapporu však čekání ukončila. Tentokrát se o úspěch přičinila žena – Helena Šikolová-Balatková, rodačka z Jablonce nad Nisou (na snímku). Olympijský bronz získala za běh na 5 km a jednalo se o vůbec první československou ženskou medaili.

Za medailí Heleny Šikolové, ale i za dalšími úspěchy, které přišly o osm a dvanáct let později z her v Lake Placid a Sarajevě, stál legendární trenér Zdeněk Ciller z Jablonce. Ten k ženské reprezentaci přišel v roce 1967 a začal ji budovat vlastně z ničeho, protože na mezinárodní úrovni v té době jezdila jen Eva Paulusová.

Zdeněk Ciller na to rád vzpomíná: „Tehdy jsem si vlastně vybral samé mladé závodnice a celou přípravu jsme postavili na objemu. Já vím, bylo to hodně tvrdé, ale kdo nechtěl – podali jsme si ruce a rozešli se. Helena Šikolová byla vlastně ještě dorostenka, když jsem ji vzal do nároďáku. Ale holky to vydržely a za čas přišly i první úspěchy. A to si musíte uvědomit, že všechny chodily do školy nebo do zaměstnání, pak teprve mohly na trénink. Až po pátém místě štafety na MS v Tatrách dostala děvčata výjimku, takže měla pracovní dobu o dvě hodiny denně kratší. Ale i přes takové podmínky to byla výborná parta. Tedy jen do samotného závodu, tam nikdo neznal bratra ani sestru, projevila se správná závodní rivalita.“

Od nejslavnějšího závodu Helenky Šikolové-Balatkové to bude v únoru už dlouhých 38 let. Za tu dobu se z ní stala maminka dcer Kateřiny, Heleny (dodnes aktivní závodnice) a Petry. Dnes už je Helenka i babičkou; žije s rodinou spokojeně v Nové Vsi, a kdybyste kolem jejího domku měli někdy cestu a stálo tam auto s velkým nápisem Czech ski team, tak to na návštěvu přijela vnoučata od nejstarší dcery Kateřiny, dnes Bauerové. Ano, Lukáš Bauer je Helenčiným zetěm. Lyžování se tu drží v rodině, a pokud se mu budou věnovat i děti Lukáše a Kateřiny, bezpochyby se můžeme těšit na další medaile…

Dvě „placky“ z Jugoslávie

V roce 1984 se zimní hry znovu vrátily na evropský kontinent, do tehdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Centrem se stalo Sarajevo, dnes metropole Bosny a Hercegoviny.

Ačkoli tu před hrami existovalo jen málo sportovišť s potřebnými parametry, nakonec to byla jedna z nejpovedenějších olympiád vůbec, s fantastickou atmosférou a šesticí medailí pro Československo – dvěma stříbrnými, čtyřmi z bronzu. Prvním vyslancem našeho sportu v Sarajevu ale nebyli samotní sportovci.

V Jugoslávii (či přesněji řečeno ve Slovinsku, které bylo centrem lyžování v jihoslovanské federaci) totiž už od roku 1981 působil v roli šéftrenéra lyžařů-běžců dr. Jaroslav Honců. Rodák z Benecka-Mrklova, který se předtím po patnáct let staral o přípravu naší reprezentace. Honců stál i u zrodu sarajevského zimního areálu, protože v tamním pohoří Igman byla sice nádherná příroda, ale sportoviště žádná.

„Vzpomínám, jak jsme přivítali při jedné z prvních návštěv delegáta FIS. Šli jsme ve třech po té jediné cestě, která tam existovala společně s jednou jedinou budovou – starou loveckou chatou. Všude kolem jen nádherné jedle a jak tak jdeme, narazíme na zvířecí stopy. Delegát se hned kolegy ptá, čí jako že jsou ty stopy, a on mu odpověděl: „No přeci medvěda, čí by asi byly.“ „A bylo po návštěvě, delegát upaloval zpátky, co mu nohy stačily,“ říká dr. Jaroslav Honců. Jeho Slovinci na olympiádě v dresu Jugoslávie neuspěli, dodnes je však pro ně „Jaroslav“ váženou osobou, kterou neopomenou nikdy pozvat a navždy pro ně zůstane jejich učitelem běhu na lyžích. Na téhle olympiádě pak svěřenkyně Zdeňka Cillera vybojovaly celkem čtyři naše olympijské medaile. Díky za to Zdeňku, hodně zdraví a pozdrav pro paní Milenu!



Jsme o další čtyři roky starší, XV. zimní olympiáda se vrátila na severoamerický kontinent, tentokrát do kanadského Calgary, a jako obvykle se v Americe nedaří našim hokejistům. Jejich neúspěch nám vynahradili skokani, teď ale vzpomeneme na čtveřici liberecké Dukly, která vybojovala vytouženou medaili ze závodu štafet.

Tahle parta kolem trenéra Bohouše Rázla už pár sezón jezdila velmi dobře, určitě patřila do užší světové špičky. A navíc, u kluků to nebyla jen vynikající čtveřice, ale byli tu i další závodníci, kteří se střídali nejen podle aktuální formy, ale i klimatických podmínek. Tahle varianta ostatně přišla na řadu i ve středisku Canmore, kde se běžecké soutěže odehrávaly. Ještě den před závodem bylo kolem nuly a sestavu měl rozjíždět Ladislav Švanda, po něm Václav Korunka, na třetím úseku pak Petr Lisičan a k finiši byl určen Pavel Benc.

V noci ale přimrzlo na minus 5 stupňů a Bohuslav Rázl čtveřici pozměnil – na první úsek nasazuje Radima Nyče, Vašek Korunka zůstává na původním druhém místě, na třetím nahrazuje Petra Lisičana Pavel Benc a finišmanem se stane Ladislav Švanda. A už se začíná, taktika je vlastně jediná: jet pořád „na krev“ a udržet se ve vedoucí skupině.

Hned na prvním úseku však přichází nejdramatičtější okamžik závodu – Radim Nyč přichází o jednu hůlku! Ještě na stadionu mu náhradní dodá servisman Honza Weisshäutel a nervy pokračují. Radim Nyč předává na šestém místě s minimální ztrátou, na nováčka výborný výkon. Václav Korunka vzápětí přidá náš vůbec nejlepší čas a posune nás na průběžné třetí místo. Pavel Benc a Ladislav Švanda tuto pozici až do konce závodu mazácky udrží. Sečteno a podtrženo: mužské běžecké lyžování má svůj první olympijský kov a je bronzový. Hoši Bohouše Rázla to dokázali! Škoda jen, že se medaile dávají jen čtyři; určitě by si je zasloužili i Petr Lisičan a Martin Petrásek, kteří sice závod nakonec nejeli, ale i oni neodmyslitelně patřili do skvělé party kolem Bohouše Rázla.

Dvakrát Pavel Ploc, jednou Jiří Malec

Kde jsme začali, tam i skončíme. Poslední zastavení je opět na skokanských můstcích. Po Raškově skvělém vystoupení v Grenoblu si museli čeští skokani počkat na v pořadí čtvrtou medaili dalších šestnáct let až do Sarajeva.

Ve větrné loterii středního můstku skončil Pavel Ploc (na snímku) ještě šestnáctý, ale na devadesátce vybojoval po dvou velmi dobrých a hlavně vyrovnaných skocích první ze svých medailí – bronzovou. Před ním skončili jen fenomenální finské dítě Matti Nykänen a východoněmecký suverén Jens Weissflog.

O čtyři roky později to v Calgary bylo ještě lepší. Trenér Dalibor Motejlek dal dohromady vynikající skupinu závodníků, ze které mohl v závodech světového poháru bodovat v podstatě kdokoli – Jiří Parma vyhrál v roce 1987 světový šampionát na středním můstku, trojice Pavel Ploc, Vladimír Podzimek a Ladislav Dluhoš získala bronz na šampionátu o dva roky dříve a navíc tu byl nesmělý kluk z Vlastiboře – Jiří Malec. Ten stál tak trochu vně sportovního systému – do střediska ho nevzali, neboť se jim zdál neperspektivní.

Vyhrál však univerziádu a na vojnu narukoval rovnou do liberecké Dukly. O svých kvalitách musel dlouho přesvědčovat i přes jasné vítězství v Turné Bohemia 1987, kde vyhrál oba závody jak v Harrachově, tak i v Liberci, celkem o 60 bodů. Ve vzduchu uplatňoval poněkud neortodoxní styl: vedl lyže dost široko od sebe a dnes je považovaný za průkopníka V-stylu u nás. Jirka tak skákal jaksi instinktivně, mimoděk, ale tehdy se to moc nenosilo, obvyklé bylo vedení lyží u sebe. Teprve čas ukázal, že budoucnost půjde tímto směrem.

Vraťme se však na olympiádu v Calgary, kam naši hoši přijeli ve fantastické formě a potvrzují ji hned v prvním závodě, na středním můstku. Po prvním kole to přitom na famózní představení našich vůbec nevypadá. Pavel Ploc, náš bronzový medailista z předešlé olympiády, je za 84,5 m až sedmý. Po těžkém pádu na harrachovském mamutu v roce 1985 a dalších dvou letech rekonvalescence a potíží chce však dnes rozhodně víc. Ve druhém kole se skáče už jako dnes, v obráceném pořadí, a tak má Pavel Ploc čas, aby k pozdějšímu vítězi Nykänenovi prohodil:
„Budu druhý.“ A má zatraceně pravdu! Kromě Mattiho už jej nikdo nepřeskočí, Jirka Malec navíc bere bronz a Jiří Parma podtrhne představení našich skokanů pátým místem! Vůbec poprvé stojí na zimní olympiádě dva naši sportovci společně na stupních vítězů a oba jsou z liberecké Dukly. Fantastické, úžasné!

Na historický úspěch našeho skokanského sportu jsme navázali ještě o čtyři roky poté v soutěži družstev ve francouzském Albertville. I tady měl náš kraj zastoupení – Tomáš Goder z Desné v Jizerských horách doplnil bronzovou čtveřici, do níž kromě něj patřili František Jež, Jiří Parma a Jaroslav Sakala. Mohli bychom vzpomínat dál, ale nejnovější úspěchy máme ještě v paměti, a tak na Aleše Valentu a Katku Neumannovou, ale i na další členy liberecké Dukly či na Lukáše Bauera, který jezdí v barvách sousedního SKP Jablonex, zavzpomínáme zase někdy příště.

Jan Žíla