Rodačka z Vrchlabí si zaslouží obdiv za to, že se neopájí individuálními úspěchy, ale pomáhá budovat mládežnickou základnu stále ještě mladého odvětví. Již pátým rokem spolupořádá ve Ski areálu U slona na Dolní Moravě kemp pro malé milovníky zimních sportů.

Jaké to je mít přímou možnost vychovávat si své nástupce?
Já to neberu tak, že si vychovávám své nástupce. Snažím se spíš vracet snowboardcrossu to, co mi dal. Navíc mě ta práce s dětmi strašně baví.

Je to rovněž trénink i na mateřské starosti?
Ježíši, já doufám, že ještě ne. Vždyť já ty děti nevychovávám. Jen jim radím, jak mají jezdit na snowboardu. A když jsme na ubytování, tak je spíš popichuju, když dovádí. Nebo si z nich dělám srandu. Vypadá to, že v sobě ještě nemám výchovné tendence (smích).

Když ne starosti, tak alespoň radosti. Neříkejte, že nejste potěšená, pokud se „vašemu“ dítěti něco povede?
Vnímám to stejně jako maminky. Vždy, když je tomu člověk nablízku, cítí, že má jeho snažení smysl. Snažím se vžít do kůže toho dítěte a poradit mu, jak to má udělat. Ale samozřejmě je rozdíl, jak mé rady vnímá šestiletý nováček a zkušený dvanáctiletý jezdec. Na druhou stranu ti prckové jsou více tvárnější. Mohu popustit uzdu své fantazii.

Jaké jsou podle vás dnešní sportující děti?
To je dítě od dítěte. Někteří jedinci jsou zapálení a padají celý den, jen aby se něco naučili. Nejde jim to tolik jako jejich kamarádům, ale snaží se. A máme i takové, které se šprajcnou. Já je ale do ničeho nenutím. Když je dítě nepříjemné, nebo dostane hysterický záchvat, tak ho nechám být. Máme dětí dost a nikoho extrémně nepřemlouvám.

Nesetkáváte se s trendem poslední doby, že chtějí mít či umět všechno hned?
Máme nějaké děti, které jsou zvyklé dostat všechno hned. Nicméně po nás to tolik nevyžadují. Naopak mi přijde, že jsou vděčné a nadšené, že mohou být v partě. My jim nedáváme striktní povely, spíš jsou tréninky volnější.

Vám se o takovém kempu mohlo jen zdát. Nebylo ale pak pro váš budoucí závodnický život přínosnější, že jste si musela všechno vybojovat a ne to dostat naservírované?
Pokud si dítě vybere náš sport, tak se stejně bude muset v juniorském i dospěláckém věku protloukat životem na vlastní pěst. Snowboardcross je krásný v tom, že nedostanete nic zadarmo. Musíte makat, dřít a hlavně být trpěliví, protože výsledky se dostaví až později. Takže je lepší jim začátky zpříjemnit.

Kdo je podle vás pracovitější, děvčata nebo chlapci?
(zamyslí se) Holky. Ony zvládnou na sobě pracovat s dlouhodobější vidinou. Za to kluci, ti potřebují neustále soutěžit a také se porovnávat mezi sebou.

Rozdělujete své svěřence podle výkonnosti jako třeba na lyžařském výcviku?
Ano, a je to ten nejlepší způsob. První den dopoledne se potkáme na svahu. Nejdřív se jich ptáme, jaké mají zkušenosti a pak se na ně podíváme v akci. A nakonec je rozhodíme do družstev. Rovněž trenéři si sami řeknou, na kterou skupinku se cítí.

Snowboarding je individuální záležitost. Najde se čas věnovat se jednotlivcům zvlášť?
Určitě. Většinou má jednotlivá skupina deset, patnáct dětí. Vedou ji dva trenéři. Samozřejmě, že se jim nevěnují každou jejich jízdu. To nedělá ani můj trenér. U těch začátečníků je to trochu jiné. Půl kopce se věnuju jednomu a tu druhou polovinu dalšímu. A ten první se už pak musí sám víc snažit. Není mým cílem stát dětem za zadkem a věčně jim říkat, co dělají špatně. Rady jim dáme, ale je lepší, když si na nějaké věci přijdou samy.

Čerpáte tyto metody z vašeho mládežnického věku?
Ano. Nepomáhalo, když mi to jen říkali. Musela jsem si na určité věci přijít sama. Pohyb na snowboardu si člověk musí objevit sám a zažít si ho.

Dětem se věnujete už pátým rokem. Objevila jste v sobě trenérské vlohy?
Možná jsou do mě trochu nacpané díky tomu, jak trénujeme s mým koučem Markem Jelínkem. Nevím, jestli umím ty pokyny úplně správně předat, ale minimálně mě to baví. Ale nedávno jsem byla s juniory na mistrovství světa a oni my chodili děkovat za rady. Každopádně jsem se v trénování našla a doufám, že v budoucnu budu víc trenér než tvář dětských kempů.

Jaký je další postup, když odhalíte, že má dítě talent?
Nejdříve informujeme rodiče. V případě zájmu předáme jejich dítě našim snowboardcrossovým trenérům, kteří mají své kluby. Z těch je pak otevřená cesta do juniorské reprezentace.

Jsou ČEPS kempy partyzánštinou vašeho snowboardcrossového týmu, nebo se na nich podílí Český lyžařský svaz?
Lyžařský svaz se na tom podílí akreditacemi pro školení trenérů, které je v rámci našeho kempu. Pořádá ho Marek Jelínek a je pod hlavičkou svazu. Kdybychom dělali kempy jenom bez trenérů, tak děti nemají pod kým jezdit. Svazem jsou také pořádány dětské závody, což je potřeba kvůli porovnání klubů mezi sebou. Na druhou stranu jsme tak trochu partyzáni, protože si všechno organizujeme a zajišťujeme sami.

Před olympijskými hrami v Soči o snowboardcrossu moc lidí v České republice nevědělo. Objevila ho vaše zlatá medaile?
Roli hrálo více faktorů. Samozřejmě, prvním impulsem byla zlatá medaile. Pak se ukázalo jako důležité, minimálně si tu nastavenou laťku udržet. Pokud sportovec nechce, aby po něm ten jeho sport umřel, což se mimochodem stává v hodně odvětvích, pokud nemají historicky danou členskou základnu, tak se musí za něj drát a drát.

Vy asi budete mít snowboardcross hodně ráda, viďte?
Dal mi do života strašně moc. Od patnácti let jsem se spojila s nynějším týmem. Díky tomu, že jsem byla pořád na závodech, tak jsem neměla čas se někde poflakovat. Jen tak tak jsem stíhala školu. Z klasického dospívání jsem byla vyčleněná a vychovávala mě sportovní parta v čele s trenéry. Předali mě životní hodnoty, o kterých si myslí, že jsou správné. Já jim jsem za to hrozně vděčná. Byly to nádherné roky se super kámošema. Neměla jsem potřebu se někde opíjet po hospodách.

Před zimní olympiádou v Soči 2014 byl váš sport znám vzdáleně z filmu Snowboarďáci. Kolikrát jste ho viděla?
Asi třikrát. Mně ta místa i lidi jsou povědomí, protože to ve Špindlu a obecně v Krkonoších velmi dobře znám. Ty chalupy, kolem kterých se jezdilo. Takže to mi vždy připadá vtipné.

Vloni jste pro změnu vybojovala v Pchjongčchangu bronz. Hrnou se vám noví zájemci?
Určitě. Minulý rok jsme měli na kempu čtyřicet dětí a letos jich máme šedesát. Ale není to jen moje zásluha, pomohly nám i juniorské úspěchy. Já osobně mám největší radost, že se podařilo finančně zabezpečit juniorskou reprezentaci pro mistrovství světa na Novém Zélandu. To jsem nečekala. Je vidět, že se povědomí o našem sportu buduje.

Ještě musíte děti na kemp lanařit, nebo už se hlásí samy?
Hlásí se samy. Pochopitelně máme již stálou klientelu. Děti, kteří jezdí každým rokem a těch je většina. A nejenom děti. Vždycky mě potěší, když si nějaký rodič udělá trenérský kurz.

Je pro vás největší odměnou, když si malí snowboarďáci hrají na Samkovou?
(nahlas se směje) Je to hezké. Už jsem dostala pár videí, já jsem Eva Samková. A rovněž tady na svahu občas zaslechnu zvolání: Já jsem Eva Samková. Anebo, když se ptáme, kdo je nejlepší trenér, tak označí mě. Přestože jsou tady lepší. Ti, co se jim na rozdíl ode mě, věnují každý den. Je to fakt zvláštní. Mě pořád nedochází to, že nějaké dítě může být ze mě takto nadšené…