Proč se podle vás Trutnov letos z finále vrátil bez medaile?

Morávková: Nemůžeme si dovolit ten luxus a udělat chybu, jako v klubech s velkým počtem závodnic. U nás jsou stále stěžejní čtyři, pět holek.
Řehůřková: Ostatní týmy asi byly o kousek lepší. Nezískaly jsme ani jedno vítězství v žádné disciplíně a nepodaly jsme tak přesvědčivý výkon jako loni v Hradci. Nicméně, není to žádný propadák, za který bychom se měly stydět.

Kde jste nejvíc proti loňskému roku ztratily?

Morávková: Málo osobáků. Jak říká pan Pokorný, i 99% je na 100% špatně. Neměli jsme ani jedno vítězství v disciplíně a ve vyrovnaných rozplavbách jsme až na výjimky byly čtvrté a nebo pustily před sebe kvalitní jednotlivce z jiných oddílů než právě Brno, Ostrava a Praha. Pak ty body chybí.
Řehůřková: Měly jsme o dvě závodnice méně, a tak jsme se do všech disciplín musely prostěnějak poskládat. Určitě jsme se všechny snažily, určitě jsme se všechny bojovaly, určitě nikdo nic nevypustil. Jestli sehrálo roli to, že jsme do finále šly pod určitým nátlakem obhajoby? Možná. Nejsme na to zvyklé, byla to pro nás nová situace a možná jsme se s tím dostatečně nesrovnaly. Prostě na lepší výsledek to všechno neklaplo tak, jak mělo.

Jak jste spokojená s vašim vystoupením?

Řehůřková: Já celkem mohu být spokojená. Nejvíce asi hned se svým prvním startem – dvě stě prsa, kde jsem skončila druhá. Tím, že nejsem specialistka prsařka, jsem si udělala velký osobák. Porazila jsem i holky, které na mistrovství republiky braly medaile. Na 400 polohovce jsem plavala dvě vteřiny od letošního maxima. V neděli jsem už cítila únavu, ale oba závody jsem jela rychleji než v semifinále minulý týden. Nemůžu mít jakoby špatné výčitky, že bych pro to neudělala všechno. Snad to tak vidí i ostatní. Sama se sebou jsem spokojená.
Morávková: Myslím, že se odvedlo naše momentální maximum. Družstva mají trochu jiný náboj než právě individuální plavání. Je potřeba dobře ujet i ty disciplíny co nejsou vaše hlavní, tak aby to přineslo co nejmenší ztrátu. Bojovalo se i když se už vědělo, že to bude brambora. A to dělá tým týmem. Myslím, že za výkony se nemusíme stydět i když vždycky tam je kdyby…

Tři roky po sobě jste z finále vozily medaili. Berete čtvrté místo jako zklamání?

Morávková: Po famózním loňsku jsme byly namlsané. Přece jen nejtěžší je titul obhájit. Jely jsme tam s tím, že chceme překonat baskeťačky, ale věděly, že jsou čtyři týmy na tři kovy. Je to sport, někdo být čtvrtý musí. Je potřeba se poučit a udělat všecko proto, aby to bylo příště lepší.
Řehůřková: V tuhle chvíli se to, že nemáme medaili, nepřijímá moc snadno, ale až to budeme hodnotit s odstupem času, řekneme si, že čtvrté místo s takhle mladým týmem, je pořád dobrý. Někdo být čtvrtý musí a teď to zrovna padlo na nás. O to více se budeme snažit příště, aby to dopadlo.

Aneta Pechancová: „Jsme zklamané. Když jsme odjížděly, chtěly jsme víc. Pokud ne zlato, přály jsme si slyšet cinkat alespoň nějaký kov. Tentokrát to štěstí přálo jiným. Neříkám, že jsme neměly na víc, ale každá z nás jsme tam nechaly maximum, i když ne vždy to mělo za výsledek osobní rekord. Zlatá medaile visela tentokrát hodně vysoko, ale minimálně bronz reálný byl. Škoda, tak snad za rok.”

Martina Elhenická: „Ze čtvrtého místa určitě radost nemáme a všechny nás to moc mrzí, protože jsme chtěly nějakou z medailí. Každá jsme pro to udělala všechno, ale bohužel to letos nevyšlo. Myslím si, že na zlatou medaili jsme letos neměly. Moje výkony? Nic moc. Jeden osobní rekord na 200 prsa, ale jinak to byly spíš průměrné výkony. Závody byly celkem krátké, takže tam nebylo moc času na odpočinek.”