Od Krčmáře po Samkovou aneb Začínali u Suka

A jsou mezi nimi i medailisté a dnes slavní sportovci. Do lavic vrchlabské Základní školy, náměstí Míru usedali snowboardistka Eva Samková, biatlonista Michal Krčmář, rychlobruslařka Karolína Erbanová a běžkyně na lyžích Karolína Grohová. Kromě posledně jmenované, která je ze Dvora Králové, všechno vrchlabští rodáci.

„My jsme v kontaktu pořád,“ říká jednasedmdesátiletý Suk, který žije v Dolní Branné u Vrchlabí. Na škole učil v letech 1992 až 2008. Trenérskému řemeslu se věnoval od roku 1962 do letoška, kdy musel kvůli zdraví skončit.

Prozraďte čtenářům, jak vnímáte fakt, že řada vašich svěřenců dělá radost celé republice nejen na olympijských hrách, ale i při dalších reprezentačních akcích?
Samozřejmě jsem rád. My jsme v kontaktu pořád. Psali jsme si před olympiádou, píšeme si v jejím průběhu. Pravidelně je navíc všechny zvu k nám do vesnice, kde trošku lyžujeme s malými dětmi. Nejen tito, ale i jiní známí sportovci, namátkou Lucka Charvátová, jsou s tou naší podkrkonošskou obcí neustále spojeni pupeční šňůrou.

Vy jste se trenérskému řemeslu věnoval od roku 1962. Vzpomenete si dnes ještě, který z vašich svěřenců to na reprezentační úroveň dotáhl vůbec jako první?
Jasně, že vzpomenu. Vůbec první byl Ondra Valenta na olympiádě v roce 1994 v norském Lillehammeru.

Samková na vrchlabské základní škole: živel s vyznamenáním

Krkonoše

Co říct k tomuto běžci na lyžích?
Já jsem ho trénoval pět let. Byli jsme dokonce pionýři tady v republice, jelikož jeho otec vymyslel počítačový program, kde jsme udělali takovou metodiku jednoduchého denního testování. Počítač nám ukazoval velikost zátěže v litrech kyslíku spotřebovaného při tréninku pro ten konkrétní den na základě adaptace organismu. Úkolem trenéra pak bylo jen stanovit intenzitu zátěže a prostředek, potom také jestli to bude jedna nebo dvě fáze. V tom jsme byli úplně první a to si myslím, že je dodnes škoda, že v tom nikdo nepokračoval.

Nyní jsou čtyři vaši žáci na olympiádě v Pchjongčchangu. A už také pro českou výpravu získali medailové úspěchy. Začneme biatlonistou Michalem Krčmářem, jenž překvapil sportovní svět stříbrem hned v prvním závodě. Co říct k tomu mladému sportovci?
Michal u mě začínal, než se přestěhoval k prarodičům do Žamberku. V době mladšího žactva nebyl, co se týče tréninkové píle, nikterak výrazný, naopak běžný typ. Už tehdy ale výborný typ závodníka. Jakmile se objevil na nějakém přespolním nebo lyžařském běhu, tak šla jeho výkonnost oproti tréninku prudce nahoru.

Na medaili zatím čeká Karolína Erbanová. Rychlobruslařka, která dlouho působila pod trenérem Petrem Novákem a nyní svoji kariéru rozvíjí v Nizozemsku. Vzpomněl byste si na nějaké zážitky s touto bývalou hokejistkou?
S Kájou si píšeme poměrně dost často. Já jsem jí vždycky věřil na kilometr, ale tam je jeden problém. Ona se rychlobruslení začala věnovat poměrně pozdě. Když už měla prošvihnuté období, kdy se měla věnovat intenzitě vytrvalosti. Hovoří o tom fyziologie tělesných cvičení. Takže to ona neabsolvovala, protože v té době hrála hokej a ještě koketovala s fotbalem. K rychlobruslení se dostala prakticky až ve třinácti letech. Taková ta stránka obecné vytrvalosti jí chybí v tom, aby byla schopná rovnoměrně i ten kilák jet. Ona prostě hned na začátku ze sebe vše vyždíme a pak jen čeká, kdy jí dojde. Já se díval i na tu poslední jízdu a i jako laik jsem tam viděl technické chyby. Kája si věří hlavně na tu pětistovku, kde sama věří, že by si mohla škrtnout o ten bronz. Hrozně bych jí to přál. Už třetí olympiádu jí říkám, že ta medaile přijde. Jsem na to zvědav.

Mezi běžkaři se už druhé olympiády dočkala Karolína Grohová. Ta je z výjimečné sportovní rodiny. Měla tedy podle vás nejen lyžování ve vínku?
Ona začínala ve Dvoře Králové v Sokole jako gymnastka a pak se přestěhovala. Byla to spolužačka Michala Krčmáře. Dva roky spolu chodili do školy, než se zase odstěhoval on. Kája doplácela na to, že na špičkové úrovni dělala hned tři sportovní disciplíny. Bohužel pokaždé v jiném ročním období. V zimě lyžovala, na jaře dělala skialpinismus, kde byla i mistryní Evropy, a v létě dělala atletiku. Tam byla mistryní republiky v hale i na dráze. Takže Kája si, dá se říct, v tréninkovém rytmu vůbec neodpočinula a pořád závodila. A to je podle mě příčina toho, že nebyla schopna dosáhnout svého osobního výkonnostního stropu v jedné z těchto tří disciplín. Kdyby dělala jednu, je o level výš.

A nyní to nejlepší na konec. Eva Samková, zlatá hrdinka ze Soči 2014 a bronzová aktuálně z Koreje.
Náš plašan Evička, no jo (usmívá se). Taky zkoušela celou řadu disciplín, byť korigována matičkou horolezkyní, která se bála, že si Eva někde ublíží, což se stejně dělo. Snažila se ji nasměrovat tu k běhu na lyžích, tu ze sjezdového lyžování k jiným disciplínám… Eva zpočátku dělala výrazový tanec, při kterém byla tady ve vrchlabském tanečním studiu velmi dobrá. Tam si myslím, že dostala takové ty základy různorodého pohybu. Změna rytmu, změna rovnováhy, dynamická rovnováha… Pak zkoušela sjezdovat, ale tam přicházely pády a zlomeninky, takže přišla maminka za námi, jestli bychom ji nevzali mezi sebe. Já, jelikož jsem ji měl vedle tělocviku i na výtvarku, jsem si říkal, že to pro ni nebude to pravé ořechové. Přece jen jsem ji znal. Byla taková lehce přidrzlá (smích), ale dávala přednost těmhle adrenalinovým věcem. V běhu na lyžích moc adrenalin není. Ještě že tam byly kolečkové lyže, kde se svezla a zatáčela. Rok ji to v tom lyžování udrželo. Pak už v osmé třídě převládalo prkénko a v devítce už byla žákyní sportovní akademie ve Špindlu.

Stříbro se slavilo na Barrandově. Cítím hrdost, líčil otec olympionik

Ostatní sporty

Vám jako pedagogovi určitě dělá radost, že se Eva vedle své úspěšné kariéry už vrhla i na tu trenérskou. Jste rád, že pomáhá dětem ve sportovním růstu?
Já mám největší radost z toho, že ve šlépějích trenéra, ať už profesionálního nebo dobrovolného, kráčí sedm mých svěřenců. Samozřejmě jsou mezi nimi i olympionici. Třeba Petr Michl, který byl na třech olympiádách, je trenérem sportovního centra ve Skuhrově a trenérem juniorské reprezentace. To jsou věci, které člověka velmi potěší.

Co pro vás jako trenéra či učitele bylo ve sportu a samotném tréninku nejdůležitější, na co jste kladl důraz?
Samozřejmě na poctivost v přípravě. To nikdo neodšvindluje. Vytrvalostní disciplína se nedá vyhrát na základě dispozic nebo talentu. To prostě nejde. Člověk musí být organismem, který je zdravotně odolný vůči každodenní zátěži. To znamená, že tu náročnou, stupňovanou a řízenou přípravu přežije. Pak už musí mít taky tu kapičku štěstí v závodě, aby přišel dobrý výsledek.

Vy jste ze zdravotních důvodů musel trénování opustit. Věříte, že vrchlabští sportovci a absolventi zdejších škol budou dál jistotou pro reprezentace?
Trošku jsme historicky ustoupili z takového toho zajištění. Vzpomínám si, jak ve Vrchlabí bylo Středisko vrcholového sportu mládeže od roku 1975. Po převratu ale stát přestal podporovat vrcholový sport a střediska. Ve Vrchlabí byl sportovní lékař, měli jsme vlastní regeneraci, vlastí posilovnu, pojízdnou laboratoř, kde jsme už tehdy dělali laktáty. To dnes dělá jenom jeden člověk v mančaftu. Přitom, když už jste v té špičce, ta biochemie je potřeba. To všechno už tehdy fungovalo. Dnes je regenerace sice funkční, ale nikdo tam nechodí, místo lékaře je zrušené, vyšetřovací mašiny přesunuty jinam… Ustoupili jsme z pozic a navíc ta dnešní mládež už není ochotna trénovat každý den. Toho tréninku už není tolik. Vždyť třeba Blanka Paulů měla před svými medailovými úspěchy v roce 1974 naběháno více než 10 000 kilometrů za sezonu. Nedovedu si představit, že by dnešní mládež tohle zvládla. To byly čtyři hodiny tréninku denně. Dneska už to takhle nefrčí.