Ten pocit zná skoro každý. Dlouhou dobu si v sobě nosíte nápad na něco úžasného, ale neustále se vynořují překážky a důvody, proč daný projekt neuskutečnit. Ale co když jde o rekonstrukci devadesát jedna let starého kousku, který se z tehdejšího Československa dostal na stránky světových novin? To musí jít ostych a obavy stranou. Fotograf Jirka Šimeček si i přes prvotní nejistotu šel za svým. Výsledek? Úžasný Time Drop.

Zpátky v čase

Luční bouda je ve 1400 metrech nad mořem nejvýše položeným hotelem v České republice. Poloha jen nedaleko Sněžky v nejvyšších českých horách je takřka ideálním místem pro lyžaře, běžkaře i všechny další milovníky zimní zábavy. A nejinak tomu bylo i v roce 1929. Kromě závodů, kterých se účastnily stovky nadšenců, se místní instruktoři lyžování bratři Berauerové začali věnovat „plachtaření“, tedy skokům na lyžích s přidělanými „křídly“, která jim podle všeho měla zajistit větší rychlost i možnost dlouhých skoků.

A nebáli se realizovat ani odvážnější nápady. Tím nejšílenějším z nich byl seskok ze střechy Luční boudy do závěje sněhu. Dobový fotograf zachytil Otto Berauera, jak padá z osmnáctimetrové výšky. A právě na tenhle snímek narazil v útrobách ikonické stavby Jirka Šimeček. Když oslovil majitele hotelu s nápadem na zrealizování stejné fotografie po téměř sto letech, měl strach, že ho odmítnou. Ti ale byli nadšeni a celý projekt se mohl rozběhnout.

„Když jsem ale zavolal Kláře, tak jsem byl fakt překvapený, protože byla nadšená a hned se pro to nadchla. To bylo vidět taky na tom, jak moc nám se vším pomohli. Od ubytování, stravování po poskytnutí prostor na rozhovory a několikahodinovou přípravu doskoku s rolbou a zajištění lékaře,“ popsal zrod projektu Šimeček.

Stejná kompozice a dobová technika

Ten se rozhodl vyfotit lyžaře ve stejném okamžiku, v jakém je zachycen na původní fotografii. Pro spolupráci si vybral opravdového mistra ve svém oboru trojnásobného šampiona populárních X-Games Nicka Goeppera. Svérázný Američan vzal projekt ihned za svůj.

„Hned jak Nick vylezl z „hakla“, podíval se nahoru a nevypadal úplně jistě. Řekl jsme mu, ať hlavně neříká, že se bojí. Tak řekl, že se bojí. Bylo super, že se celkově zajímal o projekt jako takový. Nezajímal ho jen skok. Vyptával se na historii, zajímal ho i můj pohled,“ popsal příjezd lyžařské legendy Šimeček, který se v zájmu autentičnosti rozhodl použít i tehdejší fotoaparát.

„Přiznám se, že jsem ho pořídil den před odjezdem na Luční boudu, když jsem přiletěl z jiného focení. Měl jsem štěstí, že jsem narazil na akademického fotografa, který těmto fotoaparátům rozumí a poradil mi dost věcí. Ale neměl jsem možnost si ho pořádně vyzkoušet,“ popsal nadějný fotograf drobný časový pres.

Tři, dva, jedna… cvak!

Samotnému oživení sto let starého příběhu předcházely desítky hodin příprav, prací i několik zkušebních pokusů. Skok ze střechy sice může vypadat pro profesionálního freeskiera jako jednoduchá věc, ale i takový mistr řemesla, jakým bezpochyby je Nick Goepper, si musí vše pečlivě přichystat. „Když jsem sem přijel a viděl to místo odkud bych měl skákat měl jsem neskutečný respekt, chvíli jsem přemýšlel, že bych možná raději udělal pořádný rozjezd a skočil nahoru na střechu” smál se Američan.

I přes skvělou spolupráci všech aktérů projektu to dlouho vypadalo, že na vysněnou kompozici si budou muset dlouho počkat nebo focení dokonce zrušit. Na vyfocení snímku totiž Šimeček potřeboval perfektní počasí, a to stále nepřicházelo. Zničehonic se slunce objevilo v obědové pauze, kdy si Nick dopřával zasloužený odpočinek.

Rychlý budíček, poslední přípravy a mohlo se jít na to. Po každém skoku spolu fotograf i sportovec kontrolují kompozici, trik, který Goepper předvádí i takové detaily jako rozepnutou bundu. Oba jsou ve svém živlu. Posledních pár pokusů a ideální fotka je na světě. Podařilo se. Dávná historie se na Luční boudě protnula s profesionální současností. Vedle revolucionáře Otto Berauera tak na zdi jednoho z nejoblíbenějších českých hotelů může viset i současná lyžařská ikona vzdávající hold právě průkopníkům akrobatického lyžování. „Nejlepší pocit jsem měl, když jsem Nickovi ukázal ty dvě fotky vedle sebe a on se jen rozzářil, bylo na něm hrozně vidět, jak je to pro něj důležité,“ těšilo na závěr celé akce nadšeného fotografa.