Po skončení Světového poháru strávila čtyři týdny s bývalým skikrosařem Tomášem Krausem při natáčení televizního dokumentu v Rakousku, Itálii a Slovinsku. Vrátila se plná dojmů a také s berlemi a ortézou na kotníku. Nejde ale o nic vážného.

„Ortézu a berle mám jen proto, aby se kotník doléčil. Jinak jsem v Alpách lezla po skalách a šlapala na kole. Aktivit se tam dá dělat hrozně moc,“ vykládala majitelka zlata ze Soči 2014.

Při jaké aktivitě jste si ublížila?
Při skákání na trampolíně. Trošku jsem divočila, moje blbost… Vždycky jsem ale kotník ráno rozchodila a ledovala ho. Ani moc nebolel. Všichni mi pomáhali, péči jsem měla skvělou. (směje se)

Natáčení bylo vlastně tréninkem, co jste si vyzkoušela?
Adrenalin jsem prožívala při prvním tandemovém seskoku padákem z letadla ze čtyř kilometrů a při freeridu v prašanu. Užila jsem si i lezení na ferratě v Söldenu, i když to bylo trochu za hranou. Nejsem horolezecký typ. Sice jsem s rodiči jako malá lezla, ale tohle pro mě bylo náročné. Měla jsem pocit, že bojuju o život. Dvě stě výškových metrů, fakt strmá stěna. Jedna z těžších. Nakonec jsem ráda, že jsem se překonala, ale nahoře jsem necítila euforii, spíš únavu.

Opakovat to tedy nehodláte…
Asi ne, musela bych lézt častěji. Nahoru se mi moc nechtělo, nechala jsem se vyburcovat kamerou. Bylo by blbý, abych při natáčení atraktivních záběrů chyběla. V polovině stěny jsem ale byla docela vyčerpaná a říkala si, že jsem rozhodla blbě. Mám špatný ramena, moc si nevěřím na ruce.

Může vám takový za výkon (za hranou) k něčemu pomoci?
Asi mě může utužit, ale nic takového jsem neplánovala. (směje se) Chvílemi jsem myslela, že se zhroutím, ale kluci mě podporovali. Přestala jsem se bát a dala to. Šlo o důkaz, že člověk dokáže zvládnout i věci, na které se tolik nesoustředí.

Na kameru jste zvyklá, ale v dokumentu to bylo asi jiné než při závodech…
Trochu. Ovšem s lidmi, s nimiž jsme natáčeli, se známe z dřívějších projektů. Parta byla skvělá, žádná křeč, a to mi pomohlo. Doufám, že to bude cítit i z dokumentu.