Malinko zvážní až tehdy, když přijde řeč na severního souseda pořadatelské země KLDR. „Nemám televizi, a tak situaci moc nesleduji,“ krčí rameny bojovnice z Dukly Liberec. „Navíc s ní nic neudělám. Kdyby se skutečně mělo něco stát, tak nás do Pchjongčchangu nevyšlou.“

V této souvislosti svěřenkyně trenéra Marka Jelínka zavzpomíná na minulé hry v Soči. „Tenkrát byla bezpečnost také ožehavé téma, ale když jsem se pohybovala po vesnici, měla jsem pocit, že jsem snad na nejbezpečnějším místě na světě. Všude byli vidět policisté nebo vojáci. Myslím, že olympiáda je tak sledovaná akce, že si každý dá bacha,“ přemítá členka Czech SBX týmu.

Změnila jste se od minulé olympiády?
Za čtyři roky jsem asi dospěla. (směje se) Tým mě udržuje v náladě, naučila jsem rozdělovat čas na sport, osobní věci a rodinu. Pochopila jsem, že je potřeba říkat ne. Ještě to není ideální, ale někdy je to potřeba.

V jakém stavu je vaše levé rameno?
Něco se v něm pochroumalo, ale není čas, tak se zranění řeší konzervativně. Ještě není stoprocentní. Ani za takovou chvilku být nemůže, ale něco jsem odtrénovala. Když jsem byla o Vánocích ve Vrchlabí u rodičů a vyrazila na běžkách na Luční boudu, tak jsem rameno po čtyřech hodinách cítila. V klidu nebolí a v civilu normálně funguji.

A při jízdě?
Jsem zvyklá závodit s rameny v horším stavu. Na snowboardu jsem zatím jezdila jen volně. Posilovala jsem nohy a břicho a díky tomu není tréninkové manko tak velké.

Na co jste si o svátcích ještě našla čas?
Oprášila jsem saxofon. Přišli k nám známí a máma žadonila foukni, foukni. (směje se) Zahrála jsem koledy a všichni v rodině byli nadšení. Jenže předtím jsem musela koupit knížku Hra na saxofon. Skoro všechno jsem zapomněla.

Co vám dělá radost?
Mám psíka jménem Nero, ale spíš mu říkám Sarka Farka. Je to jednoroční kříženec a mám ho z útulku. Někdy ho s sebou beru, když si chodím zaběhat na Julisku. Když přijde víc atletů, tak ho přivazuju, aby se někomu nepletl pod nohy. Ale na stadion může. Na to mám od Dukly povolení. Jen ho předtím vždycky pořádně vyvenčím, aby tam něco nevytvořil. (směje se)

Kdo ho hlídá, když jste na cestách?
V Praze přítel nebo rodiče ve Vrchlabí. Nejsem jeho hlavní páníček.

Nejúspěšnější sportovec Semilska za rok 2016
Hvězda Deníku: Hlasujte pro svého favorita

Vyhodnotila jste tréninkový pád před SP ve Val Thorens?
Přijela jsem do totální mlhy a pak jsem moc tlačila na hranu moje chyba. Lepší je, když mám přehled, co jsem udělala špatně, než kdybych nevěděla, co se stalo.

Odjíždíte na kemp do Dolní Moravy, co vás tam čeká?
Stavitelé olympijské tratě ve Phoenix Snow Parku vymysleli náročný start, kdy se padá ze sedmimetrové výšky. Proto má na Dolní Moravě vzniknout kopie takové rampy. Na podobný extrém je potřeba se připravit. Nikde jinde nic podobného není. Z takové výšky jsem ještě neletěla. Jsem na to zvědavá, hlavně aby byl na soustředění sníh.

Budete do olympiády závodit?
Na programu jsou tři svěťáky, z nichž jeden vynechám. Takže v lednu pojedu v Turecku, začátkem února do Feldbergu a potom už zamířím do Koreje. Závod se jede šestnáctého, takže na trénink bude prostor.

Nebude vzhledem k léčení chybět rozzávodění?
Od července jsem na sněhu, mám o dva závody víc než normálně. Pokud teď odjedu dva, budu na tom stejně jako před Soči. Kdyby šlo o počet hodin strávených na sněhu, jsem na tom líp.

Vnímáte, jak se blíží termín olympijského závodu?
Moc se tím nezabývám, spíš mi to připomíná okolí… Samozřejmě je těžké tlak nevnímat. Jenže kvůli zranění se zmírnil, a takhle mi to docela vyhovuje. (směje se) To ovšem neznamená, že bych nebyla nervózní. Kdyby nervozita nepřišla, řekla bych, že závodníkovi na výsledku nezáleží. Musí jít ale o přirozenou nervozitu, aby se z ní člověk nesesypal.

Dá se vyladit rovnováha, aby byla nervozita pozitivní?
Když se závod nepovede, tak se svět nezblázní. Dá se žít dál, sportovat, nebo dělat něco jiného. Nemám ráda, když se člověk fixuje na jedinou oblast. Jsou důležitější věci. Je to jenom sport a já už olympiádu jednou vyhrála, takže mohu být jenom lepší. (směje se)