Už na pódiu při přebírání ceny se Milan SZABO zmínil o tom, že je neuvěřitelně zaskočený. V hlasování čtenářské veřejnosti obdržel více než 30 procent všech platných hlasů a stal se tak Hvězdou čtenářů Krkonošského deníku za rok 2011. Kromě úspěchů s mateřským jilemnickým Sicem vloni sbíral úspěchy také na mezinárodním poli.

Na kolik si ceníte ocenění a co pro vás znamená?
Rozhodně jsem něco podobného nečekal. Je to pro mě neskutečné a neuvěřitelné a jistě tato cena patří k největším oceněním mé dosavadní práce. Je to něco krásného.

Zmínil jste se na pódium o tom, že Sico načíná 37 rok existence. Jak na tato léta vzpomínáte?
Asi to vezmu nějak od konce. Opravdu těch třicet sedm roků je, abych tak řekl, skutečně neskutečných. Samotného by mě nikdy ani nepadlo, když jsem s kamarády v roce 1975 zakládali družstvo malého fotbalu, že bychom mohli dojít k takovému počtu. Na jednu stranu ty roky utekly strašně rychle, na druhou stranu mám krásné vzpomínky, které jistě převažují nad těmi, na které rád nevzpomínám.

Proč v době zakládání týmu zvítězila zrovna sálovka?
Sálový fotbal je starší institucí než futsal. Tenkrát se všechno hrálo turnajově ještě jako Líný míč Mladého světa. Zapojili jsme se do tohoto kolotoče a i když mi někdo třeba házel klacky pod nohy, tak mě to spíše nabíjí. Snažím se jít dopředu a něco dokázat.

Proč tehdy dostala sálovka přednost třeba před futsalem?
Mám za to, že kolektivy v sálovém fotbale jsou takové domáčtější, vstřícnější. Futsal je dělaný na jiné bázi už tím, že spadá pod ČMFS. Tady to má jiný náboj, je to pro mě přijatelnější.

Pokud budeme mluvit teoreticky: Kdo by zvítězil – turnovský futsalový Dalmach nebo jilemnické Sico?
Myslím, že by záleželo na momentální formě. My jsme odehráli spoustu přípravných zápasů s futsalovými týmy a vždy byly vyrovnané s tím, že výsledek nebyl nikdy jednoznačný, ať už byl vítěz kdokoliv. Mužstva jsou naučena na svá pravidla, a tak by vyhrál ten, kdo by se dokázal přizpůsobit.

Patříte i do reprezentačního týmu. Co nejbližšího vás s národním výběrem čeká?
V posledních letech mám možnost jezdit s reprezentačními kolektivy mládeže, ale i s dospělými, čehož si velmi cením. Předseda mě oslovil, zda mám chuť nadále pokračovat, tudíž zájem federace o mou práci je, což mě těší. V polovině května bychom měli s národním týmem dospělých jet do Běloruska na mistrovství Evropy.

S výběrem do 21 let jste byl na podzim ve Španělsku. Jak vzpomínáte na toto mezinárodní měření?
Jsou to nepopsatelné zážitky. Třináctka nejlepších hráčů z České republiky se měřila v evropské konkurenci. Škoda jen, že jsme to nedotáhli na první místo. Zálusk sice mělo více týmů, ale při troše štěstí jsme mohli vyhrát. Ale i konečná třetí příčka se cení.