Prožil jste svoji první olympiádu. Jak se vám líbila?
Číňani si s tím dali dost práce. Za ohromné peníze postavili moderní haly a stadiony. Parádně klapala i organizace. Těžko to někdo v budoucnu bude překonávat. Všechno zkrátka fungovalo, jak mělo. Včetně ubytování a stravování. Jedním slovem řečeno – vynikající!

Co zážitky? Je jich asi spousta…
Ono stačí, když už se na olympiádu dostanete. Bylo toho opravdu víc. Ve vesnici jsme denně naráželi na řadu známých sportovců a hvězd, byl jsem se podívat na Velkou čínskou zeď, absolvovali jsme oběd s premiérem Topolánkem, ale třeba také zápas s domácí Čínou před vyprodanou halou pro jedenáct tisíc diváků byl parádním zážitkem.

Měl jste kromě basketbalových povinností čas a možnost zavítat i na jiná sportoviště?
Byli jsme fandit Petru Korbelovi, který s námi do Pekingu odlétal, a docela jsme se skamarádili. Škoda, že vypadl už v prvním kole. Je to perfektní kluk. Jinak jsem času v době, kdy jsme hráli, moc neměl. Jezdili jsme na tréninky a s koučem Bobrovským u videa podrobně rozebírali hru soupeřů.

A jsme u basketbalu. V Čechách převládaly z výkonů družstva pocity zklamání. Jak hodnotíte vystoupení českého týmu v Pekingu?

Jeli jsme tam s cílem postoupit do čtvrtfinále, a to se podařilo. Sedmé místo na světě není vůbec špatné. Druhou věcí je samozřejmě herní výkon, a ten, jak všichni víme, optimální nebyl. Slušně jsme zvládli jenom pár čtvrtin. Soupeři byli bohužel agresivnější a hlavně měli naší hru výborně zmonitorovanou.

S tím se ale dalo počítat…
Některé věci jsme před olympiádou změnili. Ze šesti akcí jsme nacvičili tři nové. Jenže realizační týmy soupeřů mají své pozorovatele, kteří za námi jezdili po celé Evropě. Viděli nás na přípravných turnajích v Rusku a Španělsku. Třeba Čína na nás byla připravená naprosto perfektně. Bohužel jsme se rovněž potýkali s úzkým kádrem. Basketbalistky ze základní pětky jsou známé z Euroligy, a to se pak těžko hraje.

Družstvo je pospolu dlouhých osm let. Přijde nyní na řadu generační výměna?

To máte těžké. V Čechách není taková konkurence jako třeba v Rusku či Španělsku. Tam se dá těžit z bohatých vlastních zdrojů. Tady to prostě nelze.

Takže český ženský basketbal čeká krizové období?
Za dva roky máme v Čechách mistrovství světa. Zda jádro reprezentace zůstane, je zatím nadčasové téma. Uvidí se, kdo bude chtít pokračovat a kdo se třeba rozhodne reprezentační kariéru ukončit. Do budoucna se samozřejmě musejí vytipovat další hráčky. Bude to hodně složité. Těch, které by obstály ve světové konkurenci, moc nemáme.

Je na vině v tomto případě ligová soutěž, v níž se rok od roku objevuje stále více hráček ze zahraničí a ty české se do hry příliš nedostávají?
Je to určitě problém. Když budu hovořit za Hradec, tak na rovinu říkám, že letos do toho půjdeme s odchovankyněmi a hráčkami, které získaly na mistrovství Evropy do osmnácti let bronzové medaile. Mně se fakt nelíbí, že se sem vozí hráčky ze Slovenska a třeba i podřadné Američanky. Pokud chceme do budoucna někde něco uhrát, musejí české hráčky pravidelně v lize nastupovat.

Zpět k olympiádě. Basketbalový tým ji prožil od začátku do konce. Nepadala na vás už tak trochu ponorková nemoc?
Bylo to už dost dlouhé, to je pravda. Každý den byl v době turnaje prakticky stejný, takže se z toho stával jakýsi stereotyp. Tři týdny fakt stačily, člověk se už těšil domů.

Přiletěl jste v úterý. Před tím jste absolvoval náročný program zahrnující reprezentační soustředění a olympiádu. Máte momentálně vůbec chuť do klubového basketbalu? Plánujete odpočinek?
Momentálně toho mám dost, ale šel jsem do toho dobrovolně. Nabídka, kterou jsem dostal, se neodmítá. Od pondělka pojedu znovu naplno. V Hradci nás čeká herní soustředění. Soutěž se blíží.

Lze z olympijského turnaje převést určité poznatky na klubovou úroveň?
Dnešní trend je založen na obrovské agresivitě a tvrdosti v obraně. Zářně bylo také vidět, jak důležité je umět řešit situace jeden na jednoho. Tomu se v Čechách musíme přizpůsobit a začít na tom usilovně pracovat.