Člověk se musí vyrovnat s bolestí, která vždy přijde,říká ultracyklista Polman

Kombinace studeného počasí a rozbitých vozovek v Čechách vyústila v bolavé zápěstí a na pravé ruce v zánět šlach. Takže od poloviny závodu jsem se potýkal s velkými bolestmi. To byla pro mě novinka a na druhou stranu dobrá zkušenost před cestou na Sibiř. Taky jsem udělal jednu chybu, pozdě jsem si odpustil galusky. Poprvé jsem maraton dokončoval se zdravotními problémy.

Podcenil jste přípravu? Špatné vybavení?
Ano, na takový terén musíte mít dobře připravené kolo, pohodlnější, na širších pláštích. Ale souvisí to s neznalostí trasy, což je z pohledu profíků chyba sama o sobě.

FOTO: Sedm zraněných dětí. V Chlumci nad Cidlinou vítr povalil skákací hrad

Na trať jste vyrazili s Jirkou Severou, který nakonec závod nedokončil. Jaké to je odšlapat celý závod sám?
Je těžké udržet motivaci a jet sám v závodním tempu. Na druhou stranu se mně to povedlo, udržel jsem denní nájezd přes 440 kilometrů. Člověk to musí mít v hlavě nastavené a já si ověřil, že motivaci i koncentraci mám a dokážu je udržet. Jirka je velice dobrý cyklista, nicméně s ultracyklistikou neměl žádné zkušenosti a hned se zakousl do velkého sousta. Po patnácti stech kilometrech závod ukončil. Ultracyklistika je podnik, kdy jedete i v noci a za všech podmínek, což pro něj bylo problematické.

Při cestě v horách a lesích vám hrozil i střet se zvěří, a to především v noci
Tady mě pomohlo doprovodné vozidlo, které mně svítilo na cestu. Na poslední vteřinu jsem se vyhnul střetu se srnkou, přes cestu mně přeběhl i divočák. Musel jsme jet opravdu opatrně. Projížděli jsme neosídlenými lokalitami, kde má příroda přednost před civilizací. Bylo to úžasné, viděli jsme i spoustu sov.

Byl čas vnímat českou a slovenskou krajinu?
To jsem si opravdu užíval, na to je času dost, hlavně když jedete sám. To je devíza ultracyklistického závodění, při kterém nepotřebujete koukat centimetry vedle kola jako při jízdě v pelotonu.

Navrátilci z Chorvatska se musí připravit na trable. Čeká je test, či karanténa

Které místo vás oslovilo?
Ověřil jsem si, že mně to táhne do Orlických hor, sem bych chtěl zavítat i s rodinou. Nádherný je Český les, Šumava, Vysoké Tatry, kde bylo bohužel zataženo. Upoutaly mě Bílé Karpaty, a to zejména ze slovenské strany. Oslnila mě Spišská Magura.

Vloni jste absolvoval závod napříč Amerikou, největší výzvu pro maratonce na kole. V čem se lišil od česko – slovenského projektu?
V cíli mě tělesná schránka bolela víc než po RAAM. Tam se jelo po daleko lepších silnicích a v lepších podmínkách. Většinu závodu jsem nemusel stavět kvůli převlékání. Tady byla kvůli počasí řada prostojů. Za sebe i kluky: racing (závodění) v našem týmu bylo poplatné i při tomto sólo startu.

Dane, opět vás na trati motivovali a hnali fanoušci stejně jako v Americe?
Ano, podpora byla opět úžasná. Fanoušci mě hnali díky vzkazům, ale dopovali mě i osobně na trati. Za Bratislavou ke Vsetínu jsem měl poslední noc a byla hodně krizová. Tady mě doprovodil kamarád z Nové Paky, s kterým jsem na trase mluvil a pomohlo mně to neusínat. To bylo fajn. Potom jsme museli zastavit a já okamžitě usnul. A to tak tvrdě, že po půlhodině mě vzbudili a já vůbec nevěděl, kde jsem a co se děje. To se mně stalo poprvé v životě.

Horolezecký svátek v komornějším duchu, ale se světovou hvězdou Adamem Ondrou

Nedivím se, tělu jste dal pořádně zabrat, tři a půl tisíce kilometrů jste pokořil za sedm dnů a 23 hodin
Samotného mě to překvapilo, počítal jsem s osmi dny. Za mě je to dobře odvedená práce a jsem s výkonem opravdu spokojený. Poslední den jsem ovšem musel pořádně šlápnout do pedálů. Naučil jsem si stanovit cíle, člověk si před sebou musí postavit nějakou metu, dílčí úkol, hlava je při takových závodech extrémně důležitá.

Za sedm dnů jste toho ale moc nenaspal, že?
Asi jedenáct hodin, vychází to hodinu a dvacet minut na den. V okamžiku, kdybych spal dvě a půl hodiny, tak nemohu tvrdit, že jsem objel trať v závodním režimu. Ultracyklistika je opravdu specifický obor a hodně tvrdý. Člověk se taky vždycky musí umět vyrovnat s bolestí, která vždycky přijde. Ať už to jsou plosky nohou, krční páteř, zápěstí, zadek. Závodník se musí naučit pracovat s bolestí, motivací, být odolný, jet za každých podmínek a musí si upřít spánek, což je mnohdy kruté.

Člověk na sebe musí být hodně tvrdej a musí být i dobrý stratég! Tentokrát mě terén těžce vyškolil, je to další element, se kterým se musím naučit pracovat. Pro mě byl tenhle závod také skvělý trénink na cyklozávod Red Bull Trans-Siberian Extreme v délce 9 tisíc kilometrů. Vyzkoušel jsem si, co funguje v dešti, vyzkoušel jsem si rozbité silnice. Je to pro mě skvělá lekce a vím, že musím postavit kolo, které bude maximalizovat pohodlí. Každý maraton je pro mě lekce. Jsem upsaný ďáblu a není cesty zpět, v Moskvě se 22. června 2021 postavím na start. Doufám!

U Staré Paky na Jičínsku nouzově přistál větroň, pilot se nezranil

Během závodu jste také vyzýval k podpoře hendikepovaného Petra. Jak dopadla sbírka?
Naprosto skvěle a nad mé očekávání. Přispělo celkem 47 lidí a celková částka dosáhla výše přes 53 tisíc korun. Lidé přispívali po stovkách, ale objevila se i dárkyně, která poslala dvacet tisíc, organizátoři RACAS poslali pět tisíc a byl i originální přispívatel, který poslal za každý kilometr korunu, tedy 3540 korun.