Projevoval se váš sklon k literární tvorbě už v době školní docházky na základní školu. Co vaše slohy? Měl jste tuto formu výuky v oblibě?
Přiznám se, že ani moc ne. Nebyl jsem ani nijak vášnivý čtenář, spíš jsme „provozovali“ všechny možné sporty. Ale knihy jsem měl rád. Sloh ve škole nikdy nebyl problém. První „povídkový pokus“ jsem napsal pod vlivem četby Šimka a Grossmanna asi v šesté třídě. Nebyla to žádná sláva. Ale vydával jsem časopisy z naší vesnice „AŽ ze Řehče.“ Dva výtisky na psacím stroji. Jeden originál a druhá kopie přes kopírák. To mě bavilo. Rád jsem četl knihy se sportovní tematikou, třeba jako dítě „Ferda cvičí mraveniště.“

Zajímal jsem se o historii vesnice, psal jsem dokonce jako středoškolák kroniku hasičů, třeba projevy na hasičské, tenkrát požárnické schůze. Otec byl totiž velitelem hasičů v Řehči. Prostě život to přinášel a mně to nečinilo žádné potíže. Spolužáci občas naříkali nad písemkou z češtiny, já to bral jako samozřejmost. Ale že by moji práci učitel četl před ostatními jako vzor, to si nepamatuji.

Jak to bylo později, na střední a vysoké škole? Už jste tehdy literárně tvořil a čemu, pokud tomu tak bylo, vaše pokusy v této oblasti sloužily?
Na střední škole jsem psal naivní pokusy, ale nikde jsem se je neodvážil nabídnout. Z dnešního pohledu jsem udělal dobře. Literární svět o nic nepřišel. Mám doma schované takové dvě brožurky, jmenují se „Maturita za dveřmi“ a „Poslední zvonění.“ Byla to spíš zábava, reakce na školní prostředí. Jedna z povídek „Chmelová historie“ vyšla ve školním časopise. Byla to parodie na chmelové brigády, jak už název napovídá.

Na vysoké jsem nejprve neměl vůbec čas. Ale postupem času přece jen nějaký vybyl. Psal jsem i v té době krátké postřehové glosy, třeba po jedněch praktikách na interně, kdy jsem uviděl asi třicetiletou pacientku, která před sebou měla jen pár týdnů života. Nebyly to jen smutné texty. Tady jsem už možná cílil někam výš, nebyl to jen oddych, relaxace. Povídky z tohoto období jsem si pro sebe v pár výtiscích upravil do samizdatové knížečky „Než kohout třikrát zakokrhá.“ V duchu jsem tehdy doufal, že se třeba jednou dočkám opravdové knihy v opravdovém nakladatelství, což se mi splnilo vrchovatě.

Kdy a kde vám byl poprvé zveřejněný text a jaký to mělo vliv na vaši další tvorbu?
Úplně první text vyšel v tehdejším okresním týdeníku Předvoj o školní akci. Už si ani pořádně nepamatuji obsah, ale pochopitelně jsem se v té chvíli cítil, jako bych dosáhl vrcholu Everestu. Divil jsem se, že někdo nečetl můj článek. Následně vyšlo ještě pár podobných příspěvků v regionálních novinách. Řekl bych, že jsem se zachytil drápkem. Dokonce jsem uvažoval o studiu žurnalistiky, ale první opravdu literární text vyšel v květnu 1989 v krajském deníku Pochodeň. Byla to povídka „Sen malé Terezky.“

Jaký význam pro začínající autory mají literární soutěže a proč jste se rozhodl v jistém čase svého literárního vývoje realizovat vlastní variantu – Řehečskou slepici?
Pokud je ta soutěž dělaná odpovědně, tak velký. Bohužel v dnešní době se rojí řada soutěží, kde vám pořadatelé ani nedají vědět, jak jste dopadli. Ale já měl štěstí. Začínal jsem na Šrámkově Sobotce, tam jsem poslal první texty. Byl jsem přesvědčen, že určitě vyhraju. To byl červenec 1989. Tehdy byla organizátorkou Jana Benešová, pracovnice Okresního národního výboru, odboru kultury. To bylo naše první setkání s Janou, pozdější ředitelkou jičínské knihovny.

Byl jsem zklamaný, že jsem se neumístil, ale na druhou stranu mě to nutilo přemýšlet o svém psaní. Následně jsem získal v poezii v roce 1992 třetí cenu na Literárním Rychnově. Dnes ta soutěž již dávno neexistuje. To byla první vlaštovka, že to moje psaní není špatné.A Řehečská slepice. Chtěl jsem zkusit nějakou jinou soutěž. Humor mi byl vždycky vlastní a určitá parodie ve stylu Járy Cimrmana, kde budeme opěvovat naši malou vesničku Řeheč a uděláme z ní „světovou metropoli“ se přímo nabízela.

Proč to byla soutěž humoristická a jak se v průběhu let měnila skladba účastníků, co do počtu, ale i věkového a profesního složení?
Já neměl rád takové ty soutěže, jak porotci zachmuřeně sedí s autory a říkají jim, jak to či ono dělají špatně. S úsměvem se lépe říkají i méně příjemné věci. Pochopitelně že když je porotce zkušený, může autorům hodně předat. Ale zažil jsem spousty porotců, kteří autora spíše „kazili.“ Já se snažím být porotce, který autorům pomůže, neodradí je. A taková by měla být i Řehečská slepice. I porotce je jen člověk, ale mám radost, že celá řada u nás oceněných autorů dosáhla na vlastní knihu, uspěla na jiných soutěžích. Je to důkaz, že jsme se nemýlili. I když přiznávám, že jsme třeba neobjevili všechny talenty.

Ohledně věkového složení, chodí nám texty od mladých autorů, těm občas udělíme cenu „Řehečské kuře,“ ale na druhou stranu máme stálé přispěvatele ve skupině osmdesát plus. Humor není vyhrazen žádné věkové kategorii. Stejně tak to platí i u profesí.

Kudy všudy „Slepice“ prošla (místy konání) a který ročník považujete za zvláště zdařilý?
První dva ročníky jsme pořádali v úlibické škole (roky 2002, 2003). Pak už jsme se tam nevešli, takže jsme se uchýlili pod ochranná křídla jičínské knihovny. Každý ročník je jiný, je to jako s dětmi, všechny má člověk rád. Ale vzhledem k ohlasům diváků byl nejúspěšnější 7.ročník v roce 2008, kdy jsme v Řehči pořádali olympijské hry. Mně osobně připadá nejzdařilejší ten právě proběhlý, protože mě nažhaví na další ročník.

Vzpomínáte si na svoji první vydanou knížku a jaký význam měla pro další vaši tvorbu?
Jak jsem říkal, byly to různé samizdaty, ale první knížečka vyšla v nakladatelství Půlnoc v Táboře v roce 2000. Byla to poezie „Kdy město chodí spát,“ ale moc se nelišila od těch samizdatových sbírek. Za opravdu první knížku považuji sbírku poezie „Autogramy dětství.“ Vyšla v roce 2005 v nakladatelství Alfa- Omega v Dobřejovicích. Pochopitelně jsem měl obrovskou radost. Bylo to splnění určitého životního snu. Je ale pravdou, že v momentě, kdy kniha vychází, je už autor obvykle někde dál. Každý stupínek je důležitý a to schodiště před ní, jak aspoň doufám, je ještě dlouhé.

Pokusil jste se někdy psát také pro děti a mládež? Do jaké míry je takto cílená literatura odlišná od literatury pro dospělé?
Psát pro děti je hodně náročné. Přitom si řada lidí myslí, že dětem to stačí. Čtu hodně hloupých říkánek pro děti, mnohdy se ani nerýmují, ale právě u dětské poezie musí všechno „zařezávat.“ Že bych se zaměřoval vysloveně na tvorbu pro děti, to bych netvrdil. Asi moje nejlepší věc pro děti je básnická sbírka „Olympiáda v ZOO.“ Mám v rukopise další soubor „Hajany.“ Napsal jsem i pár pohádek a občas se do světa dětí vracím, ale není to můj šálek kávy. Dítě je přísný posluchač či čtenář, nic neodpustí. Při čteních pro děti brzy poznáte, když se děti začnou nudit. Neberou si servítky, dají vám to hned pocítit.

Máte v plánu nějaké formy literatury, které jste dosud zkusil jen omezeně? Je taková oblast, kam byste se chtěl v budoucnu více zaměřit?
Myslím si, že jsem zkusil různé žánry a formy. Považuji se spíše za prozaika, ale vydal jsem básnické sbírky, napsal několik divadelních a rozhlasových her. Spíše se vracím do vod, kde se cítím dobře. Takže humor, ironie, parodie. Takové to „reálné sci – fi,“ kde vlastně použiji jeden nadreálný motiv a dovedu jej do současné absurdity.

Nedávno jsem se pokusil o povídku „Trocki,“ která uspěla v soutěži Městské knihovny Antonína Marka „Střípky z Ráje.“ Jedná se o povídku, kterou píše špatnou češtinou Američan, jehož dědeček přišel do Ameriky někdy před 1.světovou válkou. On sám nikdy v Českém ráji nebyl, ale touží poznat kraj svých předků. Když jsem ji dával číst mým přátelům, tak se nejprve lekli, že jsem se zbláznil, ale nakonec se jim povídka líbila.

Co považujete jako spisovatel za svoji největší odměnu (nemyslím finanční, ta jistě není valná) a uznání? Které ceny, které jste již získal si nejvíce ceníte? Kdy a za co jste je dostal?'
Cen a ocenění z různých soutěží mám hodně. Dříve jsem si psal přehled, takže vím, že v roce 2008 jich bylo padesát! Později jsem si přestal všechno zaznamenávat, ale nepochybně těch ocenění ze soutěží bude přes stovku. Jsou různá.Cením si umístění na Literárním Varnsdorfu, což bývala velmi prestižní soutěž. Nebo vítězství na Literární Vysočině, nebo ocenění na „Střípcích z Ráje,“ kde jsem získal 3.cenu v konkurenci více než sto čtyřiceti textů.

Největší radost mám, když lidi znají moje texty, čtou mé knihy a třeba i pacienti na křesle mi řeknou, že četli onu knihu. Velkou radost mi udělal jeden klučina, když jsem mu měl tahat dětský zub. Než zabrala injekce, odříkal mi básničku z mé „Olympiády v ZOO!“ Byl jsem na měkko.A pak si vysoce cením diplom od hejtmana řehečského kraje Bc. Ferdinanda Krasavce „Za vynikající práci v oblasti kultury za propagaci Řehče ve světě!“

Žijeme v době coronavirové. Nepromítá se to co prožíváme do vaší současné literární tvorby? Neuvažujete o nějakém souboru, který bude odrážet současnou dost dramatickou situaci?
Promítá. Napsal jsem poezii do své chystané sbírky „Křižovatky samot.“ A právě jedna kapitola nese název „Karanténa.“ Pak se musím pochlubit, protože dvě moje povídky z doby COVIDu vyjdou v říjnu v souboru „Dekameron 2020,“ který vydává Obec spisovatelů.

Nakonec koronavirová opatření v těchto dnech opět nabývají na významu, kdo ví, jak všechno dopadne. Takže možná dojde i na nějaké souborné vydání.

Na čem aktuálně děláte, čemu se věnujete a co připravujete dál, až se doba zklidní. A co Řehečská slepice, jak vidíte její budoucnost?
Mám rozepsané některé věci. Dokončuji vzpomínanou sbírku poezie a soubor krátkých historek ze zubní ordinace „Vypláchněte si!“ Chtěl bych dopsat soubor textů „Upřímnou soustrast,“ kde se určitě odrazí i současná koronavirová situace. S přáteli bych chtěl uspořádat povídkový soubor „Návraty.“

Na počátku října jsme vyhlásili již 20. ročník Řehečské slepice. Finále by mělo být 10.dubna 2021 v Jičíně. Určitě mám ještě pár ročníků „Slepice“ v plánu.