Kliknutím zvětšíteStarším ročníkům není třeba příběh neobyčejného přátelství Joy a lvice Elsy představovat. Znají ho především díky skvělému filmu Volání divočiny z roku 1966, který byl natočen podle mimořádně úspěšné autobiografické trilogie Joy Adamsonové Příběh lvice Elsy. Snímek, jenž obletěl celý svět, získal dva Oscary – za původní hudbu a za píseň Born Free. Promítal se také v kinech v tehdejším Československu. Popularitu Elsy zpečetilo uvedení snímku v Československé televizi v sedmdesátých letech.
Příběh Joy Adamsonové a lvice Elsy byl také zfilmovaný:
V ČLÁNKU SI PŘEČTETE:
* Malá Friederike, dospělá Joy
* Našla se v botanické kresbě
* Malby jsou keňským národním pokladem
* Elsa, Pippa a Penny
* Její život skončil tragicky
Joy se začala starat o bezbranné lvíče, které přišlo o matku. Tu v sebeobraně zastřelil manžel Joy, když rozzuřená lvice bránila svá mláďata. Mírná, přítulná, oddaná a poslušná Elsa se stala členem domácnosti Adamsonových. Volně se pohybovala po domě nebo doprovázela manžele při vyjížďkách autem.
Když však dospěla, hrozilo, že stráví svůj život zavřená v zoologické zahradě. To si Joy nedokázala představit, proto se pokusila o nemožné – naučit v domácím prostředí vychovanou šelmu zase žít v divoké přírodě. To, čemu skoro nikdo nevěřil, se podařilo.
Mezi nejdojemnější okamžiky filmu patřila chvíle, kdy Elsa přivedla Joy ukázat svá malá lvíčata. „Svým příkladem, odvahou a obětavostí změnila dosavadní vnímání afrického kontinentu, kam lidé jezdili pro zábavu zvířata především lovit. Přesvědčila ostatní, proč je třeba ohrožené druhy ve volné přírodě chránit,“ říká spisovatelka a diplomatka Zuzana Beranová.
I díky jejím knihám a dalším aktivitám se o životě neobyčejné Joy, která stála u zrodu celosvětového ekologického hnutí, v Česku dozvídají mladší generace.
Malá Friederike, dospělá Joy
Slavnou rodačku Joy Adamsonovou připomíná pamětní deska na domě s číslem popisným 48 v opavské ulici Na Rybníčku. Její jméno nese také nedaleký park a přilehlá ulice.
Pro větší přesnost je třeba dodat, že Joy se narodila v domě ve dvoře, a bezprostředně po porodu byla přenesena do domu číslo popisné 48. Holčičku, která spatřila světlo světa 20. října 1910, pojmenovali však rodiče Friederike Viktoria.
Schůzky s Joy
SetkáníPřed více než dvaceti lety se po stopách Joy Adamsonové vydala Zuzana Beranová. Stejně jako slavná ochránkyně afrických zvířat pochází z Opavy. Jakožto pracovnice ministerstva zahraničí působila jako česká konzulka v Keni a vedla velvyslanectví v Zimbabwe. Každou volnou chvíli věnovala mapování životních osudů Joy Adamsonové. Mluvila například s lidmi, kteří slavnou spisovatelku osobně znali, a navštívila také místa, kde Joy navracela do divoké přírody lvici, gepardici a levhartici. Po návratu z Afriky navíc začala pátrat v archivech, a aby se dozvěděla co nejvíce o dětství Joy Adamsonové, navštívila její příbuzné, kteří stále žijí v Německu, Rakousku či ve Velké Británii. Na základě získaných informací vznikla životopisná kniha o Joy Adamsonové s názvem Setkání se smrtí, na kterou navázala Zuzana Beranová dalšími úspěšnými tituly Poslední nosorožec a zejména bestsellerem Všechny vůně Afriky. Stála také za vznikem komiksu Dlouhé safari z Opavy do Keni.
„Joy měla veliký vliv na můj osobní život, přivedla mě do Afriky. Je pro mne neustálou motivací a inspirací. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti, které se narodily na území současné České republiky a které se zapsaly do historie nějakým počinem celosvětového významu,“ říká.
V loňském roce mohli návštěvníci opavského Obecního domu v rámci expozice Flora Africana vidět velmi cenné originály kreseb zapůjčené nadací Elsa Conservation Trust. „Oni je neradi půjčují, bylo to dlouhé domlouvání, než jsme je získali,“ podotýká popularizátorka života a díla Joy Adamsonové. Soubor nádherných botanických ilustrací byl v loňském roce vystaven také ve Dvoře Králové, kde byl již dříve přejmenován pavilon šelem v tamním Safari parku na Pavilon Joy Adamsonové. Na webu www.joyadamson.eu si lze stále objednat řadu botanických kreseb v galerijní nebo plakátové kvalitě.
Gessnerovi patřili mezi místní honoraci. Díky architektům a stavitelům z téhle rodiny vyrostly v Opavě secesní stavební skvosty. Většinu z nich však zničilo bombardování na konci druhé světové války.
Victor Gessner, otec Friederiky, byl zemským stavebním radou. Pradědeček z matčiny strany Carl Weisshun zase postavil třeba žimrovickou papírnu nebo unikátní náhon na řece Moravici.
Výstava Kořeny Joy Adamsonové v roce 2022 v Opavě:
I proto Friederike v dětství materiální nouzí netrpěla. S rodičovskou láskou to bylo horší. Přísný otec, který si přál dědice, druhorozenou dcerku oslovoval Fritzi. Nutil ji prý dokonce nosit chlapecké šaty. Ani matce Friederike a její dvě sestry k srdci nepřirostly.
Našla se v botanické kresbě
Když bylo dívence dvanáct let, rodiče se rozvedli. Matka odešla za svým milencem. Friederike se odstěhovala k babičce do Vídně. V rakouské metropoli žila se svou starší sestrou. Mladší zůstala v Opavě u otce. Friederike se pár dalších let ještě do svého rodného kraje občas vracela. S blízkými trávila čas v rodinné vile v osadě Na Stoupách, která stála v místě dnešní Kružberské přehrady.
Chvíli trvalo, než Friederike objevila správný směr své profesní dráhy. Zajímala se o studium medicíny, na umělecké škole se věnovala hře na klavír. Zaujalo ji i módní návrhářství. Našla se až v botanické kresbě, ale to už byla podruhé vdaná za švýcarského botanika Petera Ballyho.
Prvním mužem Friederike se stal bankovní úředník s židovskými kořeny baron Viktor von Klarwill. Když německý fašismus začal ve třicátých letech ohrožovat Rakousko, manželé se rozhodli pro odjezd do Keni.
Příjmy ze svých knih věnovala nadaci Elsa Wild Animal Appeal, kterou založila. S její podporou mohly vzniknout další národní parky, například Meru a Samburu.
Victor poslal svou ženu první, aby v Africe zařídila všechno potřebné. Letecké spojení bylo v plenkách, z Evropy se lidé vydávali na dlouhou cestu lodí. Na její palubě se mladá žena seznámila právě s Peterem Ballym, do kterého se prý bezhlavě zamilovala a začala po jeho boku novou životní etapu v Keni.
Friederike přinesla Peterovi do života radost, jak říkával, proto své ženě začal říkat Joy. Ona zase objevovala při afrických botanických expedicích nádhernou přírodu a začala kreslit. Základní techniku se sice v dětství naučila od své matky, jenže botanické kresby jsou náročné na přesnost, aby splňovaly vědecká kritéria. Joy prokázala v tomto směru velký talent.
Joy Adamsonová:
„Vdechla kresbám rostlin další rozměr, protože pochopila sílu tropického světla, zachytila sytost barev,“ vysvětluje Zuzana Beranová. „Ilustrovala sedm botanických atlasů, které dodnes slouží jako pomůcka pro botaniky. Získala nejvyšší ocenění od londýnské botanické společnosti, takzvanou Grenfellovu zlatou medaili.“
Malby jsou keňským národním pokladem
Manželství se švýcarským botanikem se sice po několika letech rozpadlo, u kreslení ale Joy zůstala. Pustila se do portrétování příslušníků původních afrických domorodých kmenů v jejich tradičních oděvech s ozdobami. Vytvořila kolem osmi stovek maleb a kreseb, které jsou dnes keňským národním pokladem a jsou částečně uloženy do Keňského národního muzea v Nairobi a částečně jsou vystaveny v prezidentském paláci.
Snadné to vůbec nebylo. Cílevědomá a zarputilá Joy si však dokázala poradit v těch nejnáročnějších podmínkách. Procestovala sama celou Keňu.
Joy Adamsonová
„V autě, které si koupila za grant, s ní jezdil jen kuchař nebo pomocník, který jí stavěl stan. Aby šetřila čas, používala vodové barvy, které rychle schnou. Živila se často jen banány a vejci. Vždy si postavila stan vedle vesnice, kterou dokumentovala,“ popisuje Zuzana Beranová.
„Mnohokrát onemocněla, opakovaně trpěla záchvaty malárie. Mnohokrát se zranila, mnohokrát se přiotrávila z místní vody.“ S malováním musela Joy skončit v sedmdesátých letech minulého století. Její pravá ruka se po těžké autonehodě nikdy nezahojila a připomínala spíše nepohyblivý pařát.
Otazníky kolem vraždy
Při svém pobytu v Keni navštívila Zuzana Beranová ve vězení i Paula Wakwaro Ekaie, který si odpykával doživotí za vraždu Joy Adamsonové. Před několika lety mu byl trest zkrácen, získal svobodu. „Motiv činu je pro mne stále opředený jakýmsi tajemstvím,“ konstatuje spisovatelka. „Vražda byla logicky naplánovaná. Afričan, ten jde a v afektu vraždí, nad ničím nepřemýšlí.“ Přestože se mladík k činu přiznal, je přesvědčena, že se na násilném činu podílelo víc pachatelů. Šlo totiž o důkladně připravený zločin.
Vrah zasadil bezmocné Joy několik ran dlouhým nožem. Komplic vytáhl a schoval baterie z auta, aby nemohl nikdo rychle dojet pro pomoc. Ekai vyšetřovatelům ukázal, kde odhodil po vraždě nůž, který se však nikdy nenašel. Označil také místo, kam schoval baterie od auta. Později však změnil výpověď a tvrdil, že z něho přiznání bylo vynuceno mučením elektrošoky. Za viníka označil bílého asistenta Adamsonové, který se údajně chtěl jako spoluautor podílet na knize o levhartici Penny. Dostalo se mu však příkrého odmítnutí. Zuzana Beranová se pokusila spojit také s tímto mužem.
„Byl veden zpočátku také jako podezřelý z vraždy, ale později se jeho status změnil na svědka. Jakmile soud skončil, nasedl do prvního letadla a odletěl do jedné rezervace v Botswaně. Asi tři čtvrtě roku poté ho našli přejetého na rovince pod koly svého auta,“ popisuje jeho záhadou obestřený konec života. Ke spoluautorství knihy, o něž tolik usiloval, mu nepomohla ani smrt Joy. Lidé z Elsa Conservation Trust zachránili její poznámky. Poslali je do nakladatelství a editor z nich vytvořil knihu. Bohužel už poslední, kterou Joy Adamsonová napsala.
Elsa, Pippa a Penny
Od roku 1944 stál po jejím boku třetí manžel. George Adamson pracoval jako britský strážce zvířat v Keni a patřil k zakladatelům afrických národních parků. Dům na břehu jezera Naivasha, v němž manželé Adamsonovi žili, se stal zvířecím sirotčincem.
Joy, která nemohla mít děti, se s láskou starala o zraněná či opuštěná zvířata. Pokud to bylo možné, Adamsonovi se snažili o návrat zvířat ze zajetí do divoké přírody. Postupovali intuitivně, dnes je rehabilitation nebo restocking zavedenou praxí.
Nahrává se anketa …
Návrat lvice Elsy do divoké přírody přiblížila Joy v mimořádně úspěšné knižní trilogii, která v češtině vyšla souhrnně pod názvem Příběh lvice Elsy. Úspěšná byla také proměna gepardice Pippy v divokou šelmu. „Joy ji před experimentem představila v nairobském hotelu New Stanley, kde rozmazlená a bázlivá šelma způsobně ležela na stole a popíjela brčkem limonádu,“ podotýká Zuzana Beranová.
V roce 1980 chystala Joy v národním parku Shaba návrat levhartice Penny do africké savany. Měla rozepsanou knihu, v níž tenhle další experiment popisovala. Táhlo jí na sedmdesátku, byla světově proslulá a finančně nezávislá. Příjmy ze svých knih věnovala nadaci Elsa Wild Animal Appeal, kterou založila. S její podporou mohly vzniknout další národní parky, například Meru a Samburu. Plakety u vjezdů obětavou Joy dodneška připomínají.
Drsné životní podmínky si však začaly vybírat svou daň v podobě zničeného zdraví. Joy trpěla bolestmi, musela brát neustále prášky proti bolesti zraněné ruky a zlomeného krčku. Se zvířaty si vždycky rozuměla lépe než s lidmi a přibývající zdravotní obtíže tenhle rys její povahy prohlubovaly.
Její život skončil tragicky
V mezilidských vztazích se moc orientovat neuměla. Navzdory obrovské popularitě moc blízkých lidí kolem sebe neměla. Manželství s Georgem skončilo roce 1970, zůstali však přáteli, které spojovala ochrana africké přírody. Bývalí spolupracovníci Joy popisují jako nesmlouvanou a s přibývajícími roky stále konfliktnější dámu, s níž nebylo snadné vyjít.
Její život skončil tragicky. Za vyhazov kvůli krádeži se Joy pomstil domorodý sluha Paul Wakwaro Ekai. Mladík ji ubodal k smrti, když se procházela po rezervaci Shaba. Za svůj čin byl odsouzen k doživotí. Trest smrti ho minul kvůli tomu, že v době vraždy ještě nebyl zletilý. Stejně tragický konec potkal o deset let později George Adamsona, kterého zabili somálští pytláci.
Příjmy ze svých knih věnovala Joy nadaci Elsa Wild Animal Appeal, kterou založila
Do rodné Opavy se slavná ochránkyně zvířat naposledy vypravila před svým odjezdem do Keni na sklonku třicátých let minulého století. Druhá světová válka a poválečné poměry v tehdejším Československu návštěvě ženy se sudetoněmeckým původem nepřály. Nestála o ni ani sama Joy. Její rodina musela opustit rodný kraj, babička zemřela a vilu Friederike, kde strávila šťastné dětství, zatopila přehrada.
Na dotazy ohledně svého původu dávala ráznou odpověď: „Neptejte se mě na to, odkud jsem. Ptejte se, co jsem dokázala.“ Svůj život zasvětila Joy Adamsonová africké divočině, v níž nalezla domov.
32
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
