Sedm šikulů jižní Moravy: hráškový vědec, objevitel vesmíru a virtuální reality

V oblasti jižní Moravy žily významné osobnosti, které se zapsaly do historie. V kraji ale nechybí ani mladí šikulové, o kterých nejspíš ještě uslyšíme. Pojďme si přiblížit příběhy a rozhovory sedmi zajímavých či aktivních lidí, kteří na sebe upozornili nebo stále upozorňují svojí činností. Chybět ovšem nemusejí ani významná místa a díla.

Marek Polčák: Ve virtuální realitě budeme dělat i autoškolu

Zdroj: Youtube

VRgineers založil teprve před několika lety. Přesto již nyní v jeho simulacích cvičí piloti amerického letectva nebo kosmonauti. "Ve virtuální realitě je budoucnost. Potenciál ma v každém odvětí, kde člověk ovládá stroj," říká brněnský podnikatel Marek Polčák.

Ve virtuální realitě budeme dělat i autoškolu, říká Marek Polčák.Zdroj: se svolením VrgineersČím konkrétně se ve VRgineers zabýváte?
Vrgineers je technologickou firmou, která vyvíjí a vyrábí brýle pro virtuální a mixovanou realitu zaměřené na trénink pilotů helikoptér, stíhaček i civilních letadel. Pro vaši představu jedna hodina tréninkového letu stojí i deseti tisíce dolarů a to je přitom pořizovací cena našeho zařízení, na němž lze cvičit v podstatě donekonečna. Když v něm tedy pilot trénuje alespoň hodinu, investice se obratem vrátí. Naše portfolio jsme rozšířili o vývoj a výrobu simulátorů a jsme tak schopni dodávat kompletní řešení našim zákazníkům.

Kdo vše jsou vaši klienti?
Vzhledem k povaze produktu se zaměřujeme především na dodávky do obranných státních složek, mezi které se například řadí U.S. Air Force, U.S. Navy, NASA nebo Royal Air Force. Ze soukromých firem za zmínku stojí Airbus či McLaren. Většinu klientů máme v zahraničí, u nás spolupracujeme se Škoda Auto a rádi bychom podpořili i českou armádu.

Jak dopadla a kdy byla bitva u Slavkova, v níž válčil i slavný vojevůdce Napoleon?

KVÍZ: Jak dopadl Napoleon u Slavkova? Zkuste, co víte o historii jižní Moravy

Čím jste si vysloužili důvěru takových gigantů?
Dodáváme tu nejrealističtější simulaci, které je možné dosáhnout. V technických parametrech to znamená, že máme nejvyšší rozlišení a nejširší pozorovací úhel. Běžné brýle pro virtuální realitu mají nižší kvalitu obrazu a omezenou periferii. Lze to přirovnat k nasazení si klapek, které mají koně na závodech. My disponujeme širokým zorným úhlem a rozlišením 4K na každém oku. Kvalitnější obraz pro výcvik pilotů žádné jiné zařízení na světě nezprostředkuje. Pro piloty je to klíčové, musí rozeznávat předměty ve velké dálce a zároveň ovládat instrumentální panel. Zejména pro piloty vrtulníku je velmi důležitá orientace v prostoru, kdy neustále musí mít přehled co se kolem nich děje.

Co je vývoji této technologie nejsložitější?
Aktuálně je kvůli covidu problém s distribučním řetězem, spousta věcí je totiž najednou hůře dostupná. Obecně je to ale technologie jako taková a její fyzikální aspekty. V brýlích máme tak vysoké rozlišení za tak velké obnovovací frekvence, že to nedokáže počítat ani nejvýkonnější grafika. Naše technologie se řadí mezi tu nejpokročilejší na světě. Cesty, kterými se v této oblasti vydáváme, před námi ještě nikdo neprobádal. Součástí naší práce je tudíž pořádná porce kreativity a vynalézavosti.

Jaké možnosti dalšího rozvoje v tom případě ještě máte?
Přeci jen děláte dle svých slov nejpokročilejší technologii na světě. Možných cest je opravdu hodně. Ve virtuální realitě vidím budoucnost de facto v každé oblasti, kde figuruje interakce mezi člověkem a strojem. Přímo se nabízí automobilový průmysl. V budoucnu budou například všechny závodní týmy jezdce cvičit v kooperaci s virtuální realitou. A jak se technologie postupem času začne zlevňovat, mohou virtuální realitu používat všechny autoškoly. Z nejdražšího segmentu letectví to proroste do všech ostatních oblastí. Typicky třeba ovládání bagrů, jeřábů, těžebních strojů a podobně. Spektrum použití je neomezené.

Kdo je Marek Polčák
Pochází z Brna. Je mu 35 let. Jezdí na snowboardu. Rád cestuje, hodně času tráví v Americe.

Reportérka, moderátorka, miss. Pro mě je cíl cesta, směje se Šimková

Reportérka, moderátorka, miss. Život ale není jen práce, směje se Simona Šimková.Zdroj: se svolením Simony ŠimkovéPracovala jako novinářka v tištěných novinách. Tři roky dělala reportérku zpravodajství v komerční televizi. Mezitím se stihla vyhrát Miss sympatie a Miss silueta. Dnes moderuje počasí, řadu akcí a chystá se do poroty v dalším ročníku soutěže krásy.

Vybudovat kariéru, za kterou by se nestyděla ani životem ošlehaná matadorka, stihla vždy usměvavá Simona Šimková v pouhých čtyřiadvaceti letech. „Všechno jsem si poctivě odpracovala,“ říká mladá moderátorka.

Její první kroky přitom vedly spíše do tisku. V patnácti letech nastoupila ve své rodné Jihlavě na brigádu do Jihlavského Deníku. Novinářský shon ji natolik učaroval, že se tam každé léto vracela až do maturity. A po ní byla volba vysoké školy jasná: žurnalistika na Masarykově univerzitě. „Hned v prváku jsem šla zkusit štěstí do univerzitní televize a naučila se základy. Televizní žurnalistika mě oslovila pro svou komplexnost. Informace a příběhy podáváte směrem k několika smyslům. Pak jsem pracovala pro brněnskou regionální televizi, která mi toho strašně moc dala. No a následovala stáž v mé současné destinaci,“ usmívá se široce Šimková.

Napoleon Bonaparte slavně zvítězil u Slavkova.

Milníky jižní Moravy: triumf Napoleona u Slavkova i založení univerzity v Brně

Přestože je to již několik let, na svou první reportáž si vzpomíná dodnes. Chyběli reportéři. Simonu díky zkušenostem z Brna vytáhli z webové produkce, hodili do reportérských vod a řekli: plav. „Po odvysílání za mnou přišel šéf zpravodajství a nabídl mi práci. Chvilku jsem váhala, protože mě čekal ještě rok na univerzitě. Nakonec jsem kývla a bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. I tu školu jsem dodělala, byť s prodlužování,“ culí se televizní rosnička.

Tři roky vyrážela do terénu a mluvila k divákům z obrazovek během večerních zpráv. Každý den vymýšlela nová témata, setkávala se se vstřícnými i protivnými respondenty, během covidu pravidelně postávala na vládě do pozních večerních hodin, mnohdy do tří do rána. „Je v tom velké množství stresu. Třetí rok jsem si už říkala, že toho začíná být moc. A v tu chvíli přišla nabídka na moderátorku počasí. Uskutečnil se interní konkurz a vzali mě. Dělám to zatím rok a moc si tu práci užívám,“ vzpomíná Šimková.

Svou práci bere jako poctu. Odmakanou poctu, v níž se chce neustále zlepšovat. „Občas je to trochu zvláštní, když si uvědomím, kolik mi je a že jsem si už vlastně splnila sen. Ale pořád se mám v čem zlepšovat, to je teď můj cíl. Být schopnější a schopnější. Co bude pak, kdo ví. Jednou bych ráda zkombinovala kariéru s rodinou. A založila ji ve své rodné Jihlavě, k níž se během relací často obracím,“ uzavírá Simona Šimková.

Chceme dostat českou vlajku na měsíc, říká průkopník vesmírného průmyslu Kapoun

Představte si, že kartonová krabice udrží váhu pračky. A to při startu rakety do vesmíru. Podobně pevný a lehký materiál vyrobila brněnská firma SAB Aerospace. Jejich dispenser vynesl na raketě Vega do vesmíru třiapadesát družic. Jedná se o jeden z mnoha projektů, který měl na starosti Petr Kapoun z Brna. Před nedávnem založil novou společnost TRL Space. "Chceme to osmi let dostat českou vlajku na měsíc," říká jeden z otců zakladatelů vesmírného průmyslu v republice Petr Kapoun.

Ředitel SAB Aerospace Petr Kapoun.Zdroj: Archiv SAB AerospaceJste jedním z otců zakladatelů kosmického průmyslu v České republice. Se SAB Aerospace jste se zúčastnil řady zajímavých projektů. Hledali jste exoplanety, zkoumali mikrogravitaci, vymýšleli, jak těžit nerostné bohatství ve vesmíru. Který z projektů máte nejraději?
Srdcovou záležitostí je nosič pro raketu Vega. To byl náš první opravdu velký projekt, který jsme zpracovávali pro Evropskou vesmírnou agenturu. Zakázku jsme tehdy získali díky vyvinutému materiálu, který je nesmírně lehký a zároveň odolný. Nosič vážil pouhých 253 kilogramů a unesl jeden a půl tuny nákladu. To je ohromné na něco tak lehkého. Je to jako vzít kartonovou krabici a připevnit na ni třeba pračku. A ona by ji musela udržet i při startu rakety. Také jsme agenturu oslovili jednoduchým designem. Čili levným a k chybám nenáchylným řešením.

Jak je na tom český vesmírný průmysl?
Když jsme začínali, bylo tady zhruba šestnáct firem, které se jím zabývaly. Nyní je jich kolem šedesáti, takže obor roste. Zpočátku býval největší problém sehnat dostatek kvalifikovaných lidí. Se SAB Aerospace jsme začínali ve třech. Tehdy tady vesmírný průmysl nebyl tak rozvinutý. Dnes už ten problém není. To už je všechno několik let zpátky.

SAB Aerospace jste nedávno opustil. Proč?
Bylo to těžké rozhodnutí. Řešili jsme to poslední rok a půl. Nakonec jsme se na tom však s rodinou Zucconi, která v Itálii vlastní mateřskou společnost SAB, dohodli. SAB pracuje výhradně pro Evropskou kosmickou agenturu. Já se chtěl zaměřit i na komerční vesmír a jít do dalších výzev, což rodina nepodporovala. Proto jste následně založil TRL Space.

Jaké máte plány?
Chceme dostat českou vlajku na měsíc. To je náš cíl pro rok 2030. Hodláme dokázat, že země z našeho regionu zvládnou vytvořit a uvést v život vlastní misi o velikosti sondy na měsíci. Není to však ambice samoúčelná. Mise jako taková má za cíl oskenovat měsíc a vytvořit mapu jeho podzemí. Jsou tam totiž vědecká data, po kterých je velký hlad. Podzemí měsíce navíc obsahuje plno lávových chodeb, v nichž se ukrývá nerostné bohatství. Zadruhé je to ideální způsob, jak na měsíci vybudovat vesnice pro člověka, nebo jak dál pokračovat v průzkumu. Pro nás i přístroje je totiž fatální radiace. V podzemí však máte přirozený radiační štít. To je ale osm let vzdálená budoucnost.

Na čem děláte již nyní?
Pro jednoho zákazníka aktuálně stavíme družici na míru. Také se zabýváme vývojem laserové komunikace mezi družicemi a zemí, která urychlí, usnadní a zkvalitní přenos dat. Vyvíjíme rovněž umělou inteligenci pro vyhodnocování dat, což opět zjednoduší jejich zpracování na Zemi a zabýváme se i zabezpečením družic před kybernetickými útoky.

Kdo všechno jsou vaši klienti?
Momentálně vedeme jednání s vládami zemí z jihovýchodní Asie a Afriky. Konkrétně například s Keňou a Rwandou. To jsou země, kterým se družice velmi vyplatí užívat v zemědělství a k ochraně hranic. Kvůli rozloze je pro ně nemožné plochy kompletně skenovat ze země.

Kdo je Petr Kapoun
Narodil se v roce 1989 v Brně. Je průkopníkem vesmírného průmyslu v České republice. Měl na starosti projekty jako zkoumání mikrogravitace, hledání exoplanet nebo těžba nerostného bohaství ve vesmíru. Do roku 2030 chce dostat českou vlajku na měsíc.

Oheň a moře. Brňanky dobývají saunový svět

Jsou jako oheň a moře. Přesto – nebo možná právě proto – jim to dokonale klape. Brňanky Denisa Karpeová a Monika Kuncová dělají ze saunování nezapomenutelný zážitek. Tak velký, že letos již podruhé jedou reprezentovat na mistrovství světa v saunových ceremoniálech. A ambice mají nejvyšší.

Saunérky Denisa Karpeová a Monika Kuncová.Zdroj: se svolením Denisy Karpeové a Moniky KuncovéSaunový ceremoniál je divadelní představení v podmínkách sauny, útočící na téměř všechny smysly. Saunérky během něj vypráví krátký, leč úderný příběh pomocí břitkých dialogů, svépomoci vyrobených kulis, propriet, vonných esencí a ručníkového žonglérství, za nějž by se nemuseli stydět ani mistři artisté.

Karpeová a Kuncová se spolu poprvé potkaly přibližně před čtyřmi lety. „Na úplně první pohled jsme si sympatické nebyly. Nikdy bych tehdy nečekala, že spolu jednou budeme jezdit po Evropě,“ vzpomíná Denisa Karpeová.

Jenže to netrvalo dlouho – zhruba pět piv - a děvčata si k sobě cestu našla. Postupně se učily, jak kombinovat vůně, ovládat ručník, převyprávět příběh s velmi, velmi omezenými možnostmi. „Pořád se během nacvičování na soutěž občas hádáme. Ale jsme jak Tom a Jerry. Kámoši jak hrom, kteří vždycky skončí v dobrém,“ směje se Kuncová.

Zetor je legendární značka traktorů, jenž pochází z Brna. Zetor vznikl po druhé světové válce jako součást Zbrojovky Brno. Aktuální výrobní a vývojové centrum Zetoru se nachází v Líšni.

Zetor, pivo i vesmírný nosič. Připomeňme si slavné výrobky a značky jižní Moravy

A v dobrém minimálně poslední dva roky vskutku končí. Tehdy se totiž poprvé přihlásily na saunérské mistrovství republiky jako tým. Hned na první pokus získaly bronz. Následnou kvalifikaci na mistrovství světa dokonce ovládly. „Z Polska, kde se akce konala, jsme sice placku nepřivezly, zato jsme se vybavily spoustou znalostí, zkušeností, kontaktů,“ líčí saunérky z brněnského Campusu a Letma.

Jejich úspěch tkví v perfektně synchronizovaném vystoupení, vzájemné chemii a poselství, které pomocí příběhu potícím se naháčům předávají. „Z nějakého důvodu jsou vždycky motivem našich vystoupení odlišnosti. Většinou jsem já ta šikanovaná. Ale jen na první pohled. Vždycky se snažíme, aby v lidech vystoupení ještě dlouho rezonovalo. Poselstvím našeho posledního ceremoniálu je, že ze závisti nemůže nic dobrého vzejít. Nikdy totiž nevíte, co ten druhý prožívá, s jakými problémy se potýká. Bez ohledu na to, jak se jeví navenek,“ vypráví Denisa Karpeová.

S tímto poselstvím se letos pokusí oslnit na mistrovství světa. Ambice mají prosté: spokojí se jen s tím nejlepším. „Samozřejmě chceme dovézt placku,“ culí se Monika Kuncová a Denisa Karpeová.

Brněnský modelář Hrubeš: Létající stroje mě fascinovaly už od mládí

Letadla, stíhačky, vrtulníky jej fascinují od malička. Brňan Lukáš Hrubeš totiž v dětství bydlel nedaleko tuřanského letiště s výhledem na runway. Letecká technika jej učarovala natolik, že v šesti letech začal ocelové ptáky modelovat. Celoživotní hobby tak bylo na světě.

Brněnský modelář Lukáš Hrubeš: Létající stroje mě fascinovaly už od mládí. Model Lukáše Hrubeše.Zdroj: se svolením Lukáše HrubešeNyní třicetiletý šikula zpracovává miniatury, záchranářských vrtulníků, stíhaček a nově i tanků. Zároveň získal zaměstnání u letadel. „Práce je mi tak koníčkem,“ směje se Hrubeš.

Modelování má Lukáš Hrubeš v genech. Vášeň totiž zdědil po otci. „Taťka měl vitríny s modely. Už od mala jsem to měl před očima. Navíc jsem bydlel u letiště s okny namířenými na runway. Byl to pro mě pokaždé ohromný zážitek, sledovat starty a přistání," vypráví mladík.

Vůbec první model sestavit ve věku, kdy se většina dětí teprve učí číst a psát. A nevybral si stroj ledajaký. Vytvořil zmenšeninu sovětského bombardéru. Od té doby má na kontě modelů desítky. "Víc jsem jich ale nepostavil než postavil. Na světě je na jeden život příliš mnoho modelů. Vždycky je nakoupím a pak čekají, než se k nim dostanu. Tak se mi doma hromadí,“ líčí Hrubeš.

Kostnice pod kostelem svatého Jakuba v Brně.

Tajemná jižní Morava? Vydejte se do děsivé kostnice či štoly pro vesmírné pokusy

Z dlouhodobé vášně si modelář vykrystalizoval poměrně úzké zaměření: dnes se soustředí hlavně na vrtulníky, letadla, stíhačky. Nicméně rád zvěční vše, co má za sebou příběh. „Práce na jednom modelu mi zabere i půl roku,“ vypočítává Hrubeš.

Zdroj: DeníkCelý proces stavby modelu je opravdu mravenčí práce. Každý detail musí sedět. Trpělivost je alfou a omegou. Bez ní je neúspěch jistý „A také snaha dotáhnout to do konce. Opravdu hodně jsem toho vytvořil během pandemie, kdy jsme museli sedět doma všichni. Tak jsem modeloval a modeloval,“ usmívá se mladý muž.

Na kontě už má přes padesát modelů a aktuálně pracuje na třech vrtulnících najednou. „Občas u toho člověk nadává, ale výsledek za to stojí. Je to úžasný pocit. Jednou bych se rád zúčastnil výstav a soutěží. Až budu s výsledkem spokojený,“ uzavírá.