Co pro vás znamená šedesát let na hudební scéně? Ne všem zpěvákům se poštěstí být na výsluní tak dlouhou dobu…
Sama se divím, že jsem to tak dlouho vydržela (smích), a hlavně že se mnou vydrželo mé publikum a moji fanoušci, tohle je obdivuhodné.

Helena Vondráčková o vztahu k Polsku i svém bývalém manželovi Hellmutovi Sickelovi:

| Video: Youtube

Píšou vám fanoušci pořád ještě dopisy?
Představte si, že píšou! V době, kdy se posílají e-maily a online zprávy, ještě pořád odepisuji na dopisy a posílám podepsané fotografie. Korespondence stále funguje a celkem dost, i ze zahraničí – z Německa, z Polska… V Polsku si mě hodně osvojili a říkají: Helena Vondráčková, to je „nasza piosenkarka“. (smích)

Už jste stihla bilancovat, co se vám za těch šedesát let povedlo a co byste raději vymazala?
Byla jsem donucena bilancovat, když jsem spolupracovala na knize, kterou napsal Petr Macek. Tehdy jsem musela zavzpomínat a dohledat ledacos v různých análech, protože už si všechno samozřejmě nepamatuji. Dělají mi problém hlavně roky a jména, jsem úplný expert v jejich zapomínání. (smích) Raději se koukám dopředu než zpátky.

A které věci se vám podle vás v kariéře nejvíc povedly?
V každé dekádě bylo něco, co bylo výjimečné. Vše jsme sepsali v již zmíněné knize. V šedesátých letech jsem vyhrála v paláci Lucerna pěveckou soutěž Hledáme nové zpěváky a stala se zpěvačkou. Nastoupila jsem do divadla Rokoko a seznámila se s Martou Kubišovou a Vaškem Neckářem a vytvořili jsme trio Golden Kids. Koncem šedesátých let jsem pak hrála v pohádce Šíleně smutná princezna, což pro mě byla také velká výzva a příležitost… A pak jsem se osamostatnila.

Právě film Šíleně smutná princezna napadne ve spojitosti s vámi mnoho lidí…
Tou pohádkou se mi splnil sen. Jako dívka jsem si často hrála na princezny a nejednou jsem jí byla na plátně. A mým dalším splněným snem bylo, že jsem díky své profesi měla možnost procestovat skoro celý svět. Navštívila jsem Jižní i Severní Ameriku, Austrálii, Asii, Afriku… Myslím, že jsem byla mezinárodně nejsvižnější česká zpěvačka. (smích)

Jak vzpomínáte na sedmdesátá léta?
V sedmdesátých letech jsem právě hodně cestovala, točila alba pro zahraniční společnosti, pravidelně vystupovala na světových festivalech i pódiích a přivezla si mnoho ocenění. S písní Malovaný džbánku jsem třeba získala prestižní cenu Grand Prix v polských Sopotech. Zažila jsem také své nejdelší – tříměsíční – turné, během kterého jsem vystupovala v bývalém Sovětském svazu a pak v Japonsku. V té době jsem natočila i mnoho filmů, například Jen ho nechte, ať se bojí nebo Romance za korunu.

A jaká pro vás byla léta osmdesátá?
V osmdesátkách jsem pravidelně vystupovala v Německu, kde jsem nahrávala desky, koncertovala často v berlínském Friedrichstadt-Palastu, vystupovala v mnoha televizních pořadech… A u nás jsem vystupovala se skupinou Strýci, s big bandem Gustava Broma, Jiřím Kornem a také se skupinou Bacily.

A kdybych se zeptala jenom na jediný zlomový okamžik ve vaší kariéře, který vás napadne jako první?
Kdybych měla vybrat jen jeden, napadá mě jako první rok 2000, kdy jsem natočila desku, která patří mezi mé kultovní a oslovila spoustu mladých lidí. Jmenovala se Vodopád. Píseň Dlouhá noc byla zvolena hitem roku, v anketě Anděl jsem získala ocenění Zpěvačka roku a zároveň jsem i vstoupila do síně slávy. Velmi silným zážitkem pro mě byl i návrat Golden Kids a pak určitě vystoupení v Carnegie Hall v New Yorku s Karlem Gottem. Vystupovali jsme tam celkem dvakrát, v roce 2000 a 2005. Byla to pro mě opravdu výjimečná příležitost. Stejně jako vystoupení v pařížské Olympii.

close Helena Vondráčková info Zdroj: se svolením Heleny Vondráčkové / Ivan Kahún zoom_in Dlouholetým kamarádem Heleny Vondráčkové je také Felix Slováček.

Některé lidi už jste zmínila a bude jich určitě víc, ale kdo hrál ve vaší kariéře hodně důležitou roli?
V začátcích to byl určitě můj otec, ředitel divadla Rokoko Darek Vostřel, režisér Miroslav Vašta a dirigent Josef Votruba. Ze zpěváků to byli Václav Neckář, Waldemar Matuška, Karel Gott a Jiří Korn. S ním jsme byli výjimečná dvojice právě tím, co jsme nabízeli, protože nikdo jiný se tady tak neprezentoval. Proto jsme často vystupovali v Polsku, bývalé NDR, ale i v západním Německu. Vystupovali jsme v mnoha televizních pořadech, říkalo se o nás, že jsme takoví Fred Astair a Ginger Rogersová. (smích)

Právě v pražském Tančícím domě, který je jimi inspirován, máte nyní výstavu k šedesáti letům na hudební scéně. Když jste si ji procházela, jaké ve vás převládaly pocity?
Nádherné. Vůbec jsem nečekala, že to bude tak výjimečné, nádherně výtvarně pojaté a rozsáhlé. Spousta exponátů se vůbec nevešla. Velkou zásluhu na výstavě mají ředitel Galerie Tančícího domu Robert Vůjtek, kurátorka Jana Sommerová a můj vizážista Zdeněk Fencl a celý jejich realizační tým.

Valná většina exponátů pochází z vaší sbírky, nebo z těch cizích?
Je to různé. Spoustu exponátů jsem poskytla já, například ocenění, desky, oděvní doplňky, dárky od fanoušků, fotografie… ale většina kostýmů patří televizi a filmu.

Když si jednotlivosti sama prohlížíte, spojujete si je s konkrétním okamžikem?
Určitě. Vybavuji si třeba fotku Pavla Jasanského Mokrá hlava. Jeho syn mě tenkrát při focení políval na zahradě vodou, stříkal na mě sprchou, aby to mělo ty správné grády. (smích) Byla to celá série fotografií a my vybrali pro tuto výstavu dvě. Fotili jsme je, když mi bylo kolem třiceti let.

Co se na výstavu už nevešlo?
Nevešly se sem třeba všechny kostýmy ze soutěží Let’s Dance. První jsem absolvovala na Slovensku a hned rok na to, kdy jsem byla upracovaná, udřená, utancovaná (smích), přišli Poláci s tím, že by mě chtěli taky. Zpočátku jsem odmítla, ale nakonec mě přemluvili, takže jsem dělala ještě Let’s Dance v Polsku, což byl také nádherný zážitek. Bylo to náročné, ale velmi mě to bavilo. V české verzi Star Dance jsem účinkovala pouze jako host s písní Samba. Když jsem se byla podívat na kostýmy právě z této soutěže v Tančícím domě, napadlo nás udělat tady i výstavu těch mých, a povedlo se.

Zmiňujete tanec, vaším asi nejčastějším tanečním partnerem byl v minulosti Jiří Korn. Nazpívali jste spolu i spoustu písní. Vzpomenete si na vaše první setkání?
Znala jsem ho jako baskytaristu, ale poprvé jsme spolu pracovali ještě s členy kapely Olympic na hudební komedii Pět cestujících. Film nakonec kvůli nějakému záhadnému důvodu nebyl vůbec vysílán, my s Jirkou jsme ale pokračovali ve spolupráci úspěšně dál.

Duety jste nazpívala třeba i s Karlem Gottem. Jaká vzpomínka se vám vybaví na něj?
S Karlem Gottem jsme spolu vystupovali opravdu často. Když nás teď zpětně poslouchám, naše hlasy naprosto harmonizovaly a barevně se krásně pojily. Zažila jsem s ním třeba skvělé turné v Austrálii a napadá mě jeden vtipný zážitek. Kája si ráno, asi tak mezi osmou a devátou, v ohromném hotelu, který měl 45 pater, žehlil na chodbě trenýrky a já z toho byla úplně v šoku a říkám mu: „Kájo, co tady děláš?“ A on mi tím svým typickým hlasem odpověděl: „Prosím tě, žehlím si tady trenýrky a nějak mi to nejde.“ Tak mu říkám: „No já koukám.“ Šla jsem po šňůře, až jsem přišla k zásuvce, a co myslíte?


Nahrává se anketa ...

Asi tuším…
Neměl žehličku zapnutou do zásuvky. (smích) Absolvovala jsem s ním spoustu zážitků, protože byl nesmírně vtipný a byla s ním radost trávit chvíle, byl opravdový kamarád. Vždycky jsem mu pekla na Vánoce štóly, protože je miloval. Naučila jsem se je péct v Německu, a když jsem mu ji přinesla, vždycky se nadšeně rozzářil: „Jééé, ty jsi mi zase upekla štólu.“

Společně jste absolvovali i dva koncerty v Carnegie Hall. Čí to byl nápad?
Jeho. Jednou jsem jela autem a najednou telefon: „Prosím tě, tady Karel, mám dotaz. Nechtěla bys se mnou vystoupit v Carnegie Hall?“ Myslela jsem, že mě raní mrtvice. (smích) Říkám mu: „Prosím tě, musím zastavit, počkej chvilku.“ Zastavila jsem a řekla mu, ať mi to zopakuje ještě jednou. (smích) Domluvili jsme se a bylo vymalováno. Byl to opravdu krásný koncert ve velkém sále, byl tam i režisér Forman se svojí ženou a také spousta známých osobností – naše mistryně Evropyv krasobruslení Ája Vrzáňová, modelka Pavlína Pořízková… Celý koncert byl úžasný, a to natolik, že můj muž, se kterým jsem se v té době seznámila, dal podnět k dalšímu vystoupení v Carnegie Hall o pět let později, a to už jsme byli s Karlem rovnocenní partneři. Poprvé jsem byla jeho hostem.

V tu dobu už jste za sebou měla dlouhou kariéru, byla jste v Carnegie Hall přesto nervózní?
Oba jsme byli nervózní! Podruhé už méně, protože jsme věděli, co nás čeká… Aktuálně mám před sebou vystoupení v O2 areně a už teď z toho mám vítr. (smích) Budu tam mít báječné hosty – ze Slovenska vokální skupinu Fragile, výbornou zpěvačku a kamarádku Olgu Lounovou, skvělou skupinu J.A.R. a také pro mě choreograf a tanečník Tomáš Slaviček (několikanásobný mistr světa a Evropy) vytvořil ohromné taneční a stepovací číslo za doprovodu sedmdesáti sedmi stepařů a tanečníků. Bude to jízda.

Pro spoustu mladých zpěváků je dnes meta vyprodat O2 arenu, pro vás už je to ale spíše třešnička na dortu, nebo se mýlím?
Před lety, bylo to těsně před covidem, jsem v O2 areně vystupovala. Teď si to ráda zopakuji. Určitě je to zase trochu jiné, než když člověk zpívá třeba v Lucerně. Jde o obrovský prostor, který musíte umět dobře zvládnout.

A co dalšího k výročí chystáte?
Právě mi vychází několik zajímavých projektů, které by už v O2 areně měly spatřit světlo světa – natočila jsem znovu osm známých písní, a to nově ve stylu electric dance music (EDM). Jde o jedny z nejslavnějších. K písni Sladké mámení, která se na CD také objeví, jsme natočili i videoklip, moc se na něj těším. Toto CD, které ponese název Dlouhá noc, bude možné si v O2 areně opatřit. Dále chystáme na září exkluzivní dvojalbum, které se bude jmenovat Helena Evergreeny, a bude obsahovat písně z různých žánrů, jež jsem během celé kariéry nazpívala.

A to jsou?
Od popu přes jazzrock, muzikál a film. Půjde většinou o písně, které nikdy nevyšly na žádném nosiči. Bude to tedy zase trochu odlišný, ale určitě hezký dárek pro fanoušky. Dokonce mě uslyšíte zpívat i operetu s Karlem Gottem, Evou Urbanovou a Mirem Dvorským. A dále ještě vyjde reedice alba Best of the best jako LP.

Který hit z vašeho repertoáru je pro vás srdcový a ráda si ho zpíváte?
Je jich strašně moc, ale pokud mám jmenovat jen jeden, musím sáhnout do žánru, jejž mám ráda, a to jsou písně, které obsahují jistá sdělení. Patří mezi ně třeba skladba Můžeš zůstat, můžeš jít, Dvě malá křídla tu nejsou nebo Ještě světu šanci dej… Ale protože jsem dívka neposedná a mám ráda tanec a pohyb (smích), baví mě i Dlouhá noc nebo Samba, Copacabana… A také úžasné lyrické písně jako Sblížení nebo Dívčí žena. Je jich hodně. Těžko vybrat jednu, kterou mám nejraději.

Připomeňte si jeden z největších hitů Heleny Vondráčkové Dlouhá noc:

| Video: Youtube

Vaše hity nechybějí u žádné důležité události. Dlouhá noc dokonce zazněla nedávno i na Staroměstském náměstí, kde si ji pouštěli naši hokejisté. Vykouzlí vám to ještě úsměv na rtech?
Dlouhá noc je vděčná každému úspěchu. (smích) Naši hokejisté mi zrovna vykouzlili úsměv na rtech, protože jsme se v době finálového zápasu akorát vraceli ze Slovenska, seděli jsme v autě a já byla smutná, že utkání neuvidíme. Tak nám ho kamarádka pustila na iPadu. Už se pomalu blížil konec a já si říkala: „Sakra, kde je ten Pastrňák?“ Pořád tam nikde nebyl moc vidět, a najednou ten jeho gól, no to už jsme byli ve Zbraslavi na náměstí. Nikde nikdo, všichni byli zalezlí a dívali se. A my si říkali, že do Řitky nedojedeme, tak jsme zastavili a celé finále prožili v autě. A když jsme vyhráli, otevřeli jsme dveře a radostí jsme s řidičem křičeli na celé zbraslavské náměstí.

Jste velký sportovní fanoušek?
Vždycky jsem byla! Vždyť já fandila hokejistům, ještě když hrál Holeček, Kaberle a další. Mám z téhle doby mnoho krásných fotek, byla jsem na několika utkáních… Teď jsem trošku přeskočila na fotbal, protože manžel je fotbalový brankář. Musela jsem svůj zájem rozdělit. (smích)

O vás je známé, že hrajete tenis, plavete, lyžujete, cvičíte jógu… Jako malá jste ale hrála na klavír, divadlo a zpívala. Sport přišel později?
Sportovala jsem celý život od mládí. Jako malá jsem tančila, zpívala, hrála na klavír, recitovala a vyhrávala jsem i ceny v Soutěži tvořivosti mládeže. V ochotnickém divadle ve Slatiňanech jsem hrála v pohádce O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Všechno mě bavilo, takže jsem neměla nikdy moc času se nudit. A do toho jsem ještě bruslila, jezdila do Pardubic do krasobruslařského kroužku, pádlovala a závodně plavala. No řekněte sami…

Marcela Holanová kdysi říkala, že už na střední škole věděla, že bude zpěvačkou, o ničem jiném neuvažovala. Měla jste to stejně?
Já určitě ne. Celou dobu jsem nevěděla, co by mě nejvíc bavilo, právě z důvodu, že jsem ve všem byla docela úspěšná. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu na gympl a až tam uvidím, jak dál. Ve hře byla i konzervatoř, obor klavír, opravdu jsem na něj válela. Hrála jsem Chopina, Beethovena, Mozarta… Měla jsem výbornou techniku, ale protože jsem neposedná a energická, nebyla jsem přesvědčená, že to je to pravé ořechové. Kromě toho jsem studovala řeči – němčinu a angličtinu soukromě, na gymplu francouzštinu, takže jsem uvažovala i o studiu filologie. Jenže tatínek přijel z Prahy s přihláškou do pěvecké soutěže Hledáme nové zpěváky. Moje účast zvrátila všechny minulé varianty, a protože jsem v Lucerně zvítězila, všechno bylo jinak.

Když už je řeč o osudu… V jednom rozhovoru jste prozradila, že vám kdysi věštila z lógru herečka Helena Růžičková. Byla to náhoda, nebo jste k ní šla pro radu cíleně?
Tehdy jsem hodně řešila, že už bych mohla mít děti. Odjakživa jsem je milovala a miluju doteď. S Helenou jsme se náhodně sešly na kávu a s pohledem na zbylý lógr Helena podotkla: „Helčo, víš co? Pro tebe je primární, abys zpívala. Děti si půjčuj!“ (smích)

Potkaly jste se společně i při natáčení?
Jasně! Byla to sice malá role, ale hrála jsem s ní v Kameňáku 2. A pak v Trhala fialky dynamitem, kde jsem měla „velkou“ roli zmrzlinářky. (smích)

Vám filmovou kariéru odstartovala Šíleně smutná princezna a pak jste natočila i řadu dalších televizních filmů. Uvažovala jste někdy, že byste se více věnovala herecké profesi? Nebo jste role brala jen jako „vedlejšáky”?
Určitě jsem filmové nabídky nebrala jako vedlejšáky. Naopak! Každá nabídka na roli mě potěšila. Ale přiznám se, že mě bavily spíš muzikály. V nich jsem měla více možností se projevit nejen herecky, ale i hudebně a tanečně. Proto jsem byla nadšena nabídkou Milana Lasici zahrát si v Bratislavě na Nové scéně hlavní roli Dolly Leviové v muzikálu Hello, Dolly! S obrovským nadšením jsem přijala i další hlavní roli Donny v úžasném muzikálu Mamma Mia! Tím se mi splnil další sen.

Je ještě něco, co jste si nesplnila a ráda byste?
Je pravda, že jsem prožila, dá se říct, všechno, po čem jsem toužila. Přesto bych moc ráda, aby mi zpívání ještě chvilku vydrželo, aby mi publikum zůstalo věrné a abych byla zdravá a ještě to nějaký ten rok vydržela.