Jak přežíváš dva měsíce koronavirové krize?
Pro mě se toho zas tolik nezměnilo, protože jen chvíli předtím, než vypukla, jsem si řekl, že potřebuju vysadit. A taky jsem vysadil, dva měsíce jsem skoro nic nedělal. Samozřejmě jsem nevěděl, že se to jaksi protáhne, takže i já už už mám trochu existenční starosti, ale nehroutím se. A protože jsem se sedm nebo osm let prakticky nezastavil, naskytla se skvělá příležitost udělat si pořádek v sobě, v papírech a v baráku. Takže nic tragickýho se zatím neděje.

Pořád se dá říct, že jsi poměrně čerstvě ženat, takže pořádek v manželství asi ještě dělat nemusíš.
Od svatby uběhly tři roky a zatím všechno funguje skvěle. S ostatními věcmi se ovšem musí zatočit rázně – vyházíš kalhoty, který ti nejsou, košile, co už nikdy neoblíkneš. Všechno, co jsem neměl rok v ruce, šlo do kontejneru. Ale jinak mám pracovnu dál plnou rozpracovaných fotek, scénářů a písniček.

Četl jsem, že jsi už svoje věci i hrál.
Moc tomu tedy nedám, ačkoli mi moje žena Veronika koupila před dvěma roky kytaru – Fendera. Vždycky jsem hrál spíš folk a country, ale díky týhle kytaře jsem si stáhnul bluesový a jazzový učebnice. Takže moje levačka se začíná zpomalovat a rozšiřovat… To mě dost baví. Kytara a foťák. A když jsme u těch zálib, taky hrozně rád kouřím fajfku a doutníky.

Tvoje žena Veronika je taky herečka. Dolehla dnešní krize i na ni?
Na ni to padlo hůř než na mě, protože natáčeli Ulici, což teď nejde. Tudíž jim utíká příběh, který měli rozpracovaný, a těžko se jim to bude ve scénáři dotahovat. Musejí hlídat kontinuitu, a ta když se přeruší na dlouhou dobu, blbě se navazuje. Je to těžký, zápasí s tím, ale myslím, že to nakonec nebude tak hrozný.

Vždycky jsi byl vcelku svobodomyslný tvor, ale tvým cestovním endurem jsi mě překvapil. Co to? Že by bezstarostná jízda kolem světa?
Veronika cestování miluje, zato já už se najezdil dost. Teď si sedneme na mašinu nebo do landrovera a jedeme kamkoli po Čechách. K Vánocům jsem od ní dostal krásnej dárek – dvě noci v soukromým lomu, kde zaparkuješ, uděláš oheň, ráno si skočíš do vody a nikdo tě nevyhání…

Kde to bylo?
Sorry, to neřeknu, protože jsem musel podepsat mlčenlivost. Jinak by bylo po kouzlu.

Říkám si, že s motorkou si tě moc nepamatuju. Tos jezdil vždycky, nebo tě to vzalo na starý kolena?
Spíš na starý kolena. Ale jasně, ve čtrnácti jsem jezdil na pincku a na stopětadvacítkách.

Po letišti i s traktorem, pokud si vzpomínám…
Je to tak. Já vyrůstal na Českomoravský vrchovině, tam byli kluci tak o čtyři roky starší, takže jsem byl trochu uzurpovanej. Ale tři z nich se na motorkách zabili, proto jsem k mašině získal určitej respekt. Občas jsem jezdil při natáčení, a pak v Thajsku Veroniku napadlo, že si půjčíme skútr… Zprvu to bylo hrozný, oni navíc jezdí po druhý straně, ale po pár dnech jsem si zvykl a nadchlo mě to. Pak jsem si šel v Praze koupit kolo a vrátil jsem se se skútrem!

Změna plánu…
Asi jsem zjistil, že mi přece jen chybí adrenalin. Jak už dlouho nelítám a neskáču padákem, ani nedělám osobní ochranku, tak mi to chybí. A s motorkou zase přišla i jistá pokora, když se má člověk naučit něco, co může být i o hubu.

Hynek Čermák je také skvělý fotograf:

Nick Mason z Pink Floyd, který závodí v autě a rád lyžuje, říká, že tyhle činnosti jsou dobrý proto, že se při nich musíš stoprocentně soustředit. Nesmíš myslet na nic jinýho, jinak se rozbiješ.
Tím to asi čistí hlavu. Mě motorka naučila být lepším řidičem i v autě – víc předvídáš, respektuješ druhý. Vždycky jsem si říkal, že k ní dojdu. Stejně jako jsem si říkal, že se vrátím k lítání, od kterého jsem se vzdálil, když se mi narodil kluk a já se začal trochu bát.

A tak sis přibral klidnější focení?
Fotím asi dvanáct let, zkouším různý žánry, je v tom nějakej vývoj, ale po pravdě – asi nejsem zrozen pro fotografii, protože nejjistěji se cítím v aktech, v jiných žánrech toho moc nedokážu.

Ale nahatý ženský ti jdou.
Jo, to mě baví, některý fotky se mi povedly a docela se i prodávají. Jenže jde spíš o můj vztah k ženám, než že bych byl nějak výjimečný fotograf. Přestože clonu, čas a ISO už jakžtakž ovládám a snad se i stále lepším.

Jde o věc cviku, jako na té motorce?
Hodně jsem střílel a foťák mi trochu připomíná bouchačky. Prošlo mi jich už rukama pár, ale stejně jako u pistolí – když jich máš deset, nestřílíš dobře. Když máš ale jednu, jsi s ní srostlej. Ovládáš ji. Takže s jedním foťákem fotíš líp než se třema, kdy se musíš neustále rozpomínat.

Zamluvili jsme tvůj vztah k ženám.
Není to jen tím, že se mi líbí, jak vypadají. Chci jim rozumět. Jejich svět je opakem ke světu mužů, je světem něžnosti, což je pro mě důležitý jako pro herce. Musím se snažit tohle chápat – kvůli ženské části svý vlastní osobnosti. To je pro hraní podstatné. Ženy mě zajímají jako bytosti. To kvůli nim všechno děláme. Kdyby nebyly, budu klidně žít v lese, nemejt se a budu jíst syrový maso. Třeba bych byl taky šťastnej…

A co to lítání?
Kdybych si znovu dělal papíry a kdyby pánbůh dal a byly peníze, koupil bych si éro, se kterým by se dalo lítat na čundry a přistát kdekoli na louce.

Půjdeš do toho?
Uvidíme. Teď jsem dlouhou dobu do letadla ani nevlez, protože potom je mi vždycky hrozně líto, že už nelítám. Přitom jsem v nějaký německý detektivce hrál pilota vrtulníku. Mimochodem, vrtulník je úplně něco jinýho, to s lítáním v normálním letadle s křídlama nemá nic společnýho.

Kdy odhaduješ, že se zase rozběhne divadlo?
Snad v červnu by se mělo začít hrát, ale tak do stovky lidí v hledišti. My máme kapacitu 150 (Dejvické divadlo – pozn. aut.) a od stovky vyděláváme. Do stovky je tak na náklady, tedy aspoň podle mého skromného názoru. Pro velký divadla by tohle omezení bylo určitě ztrátový. Jinak to vidím spíš až od listopadu, jestli nepřijde další vlna epidemie. Pokud ano, tak asi začneme žebrat. Ani natáčet se v takovém režimu nedá – to se plánuje tři roky dopředu, a když ti zakážou půl roku pracovat, projekt se zhroutí. Možná nás čeká bída s nouzí.

Jsi kutil nebo aspoň kutílek?
Jsem vyučenej, ale kutil nejsem ani trochu. Umím s pilníkem, s frézou a na soustruhu, leccocs jsem dřív i udělal. Ale znám spoustu lidí, který to umějí líp než já, a já jim za práci a jejich um rád zaplatím – pokud mám tedy z čeho.

Pořídil jsi si dům, historické stavení. To je nemalé sousto a starost.
Celej život jsem toužil, že si jednou koupím dům, ve kterým budu mít všechny svoje bordely, fotokomoru, landrovery, motorku… A jak jsem tak hledal, najednou jsem ho našel. Stálo to vlastně raz-dva-tři-prd a vypadalo tak, jak jsem si vždycky představoval – statek z roku 1860, možná starší, je tam ještě černá kuchyně. Stojí v obci, o níž je zmínka už v roce 1330. Barák má číslo popisný 3, takže tam asi stojí už nějakej pátek. Teď muselo všechno dřevo ze střechy kvůli dřevomorce pryč, takže těsně před koronavirovou krizí jsem musel zaplatit nový materiál. Dobrý, co?

Hodláte tam trvale bydlet?
Pokud se nám ho podaří zrekonstruovat, tak jo. Na motorce jsem odtud v Dejvicích za dvanáct minut. Ale záleží na tom, jestli budeme pracovat. Všechno je navázaný na práci – měl jsem mít Shakespearovský slavnosti, který nebudou, měl jsem točit seriál pro Českou televizi – zrušeno. Přišel jsem o spoustu peněz, ostatně jako mnozí v naší branži, a radši nad tím nepřemýšlím. Nejsem ani moc spořivej typ, spořím vždycky akorát na daně.

Vždycky se mi líbilo, že si víceméně žiješ, jak chceš.
Nejradši jsem sám, nebo se ženou, nebo se svejma dětma. Motorka je mimochodem dobrá i v tom, že si nasadíš helmu a nikdo tě nepozná.

Třeba rybaření tě nikdy nebralo?
Kupodivu ne. Já mám rád zvířata a rybu bych asi nedokázal zabít. No, možná bych ji spíš zastřelil… Střílel jsem i na asfaltový holuby, ale tolik mě to nerajcovalo. Mám rád kompaktní věci, což je právě pistole – když ji máš pěkně u sebe a umíš ji ovládat.

Jak se udržuješ v kondici? Chodíš do posilovny?
Do posilovny nechodím, ale dělám kliky, a když na to mám zrovna náladu, tak i dřepy. Teď mě inspirovala bezvadná knížka – Trénink vězně.

Magazínové rozhovory občas končíme otázkou: Na co se momentálně těšíte?
To je správná otázka! Jako při motivačním rozhovoru: Kde se vidíte za pět let? Těším se na to, že snad dokončím ten dům, nastěhujeme se do něj a možná ještě založím rodinu. To by mě bavilo. A pak možná začnu jezdit pořádný štreky na opravdovým kole.

Život je boj zblízka

Hraje tvrďáky, kteří srážejí desperáty malíkovou hranou, ale zároveň rozumějí ženské duši. I ve skutečném Hynku Čermákovi se setkává veselá a družná povaha kluka sedícího u klimpru v aeroklubu – tak, jak si ho pamatuji z doby před více než třiceti lety - s potřebou dobrodružství a drsnější akce. Už ve studentských letech stál u zrodu bezpečnostní služby ABL bratrů Bártových.

„Dělal jsem musado, boj zblízka, skákal na padáku, střílel,“ svěřuje se Hynek Čermák. „Třeba kombatová střelba mě hodně bavila – když skládáš poppery (plechové terče – pozn. aut.), který na tebe vyskakujou… Hlídal jsem všechno možný a na škole si tak přivydělával. Už dávno ale nejsem tak akční, musado si ale občas vyzkouším s kaskošema (s kaskadéry – pozn. aut.) při natáčení. Oni zpravidla nějaký bojový umění dělají, tak to nejdřív nastínujeme, no a pak trochu rozhejbeme. Ale už žádná divočina.“

Hynek Čermák (*1973)

* Je český herec, držitel Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli v roce 2011 ve snímku Nevinnost.

* V televizi a na filmovém plátně jej diváci mohou vídat již od roku 1993. Známý je například ze snímků Muži v naději, Nevinnost, Svatá čtveřice, Santiniho jazyk, … a bude hůř, Kníže Václav či Kajínek; ze seriálů Poslední sezona, Expozitura, Kriminálka Anděl, Eden, Náměstíčko, Četnické humoresky, Cirkus Bukowsky, Rapl a z dalších projektů.

* Hynka Čermáka je možné vidět i v zahraničních produkcích (např. ve filmech Johanka z Arku, Stalingrad, Smrtící vlna, Mr. Johnson ad.).

* Dlouhodobě hrál v Městském divadle v Kladně, kde např. exceloval v hlavní roli Shakespearova Richarda III. Od roku 2010 je členem souboru Dejvického divadla. Má syna Bořivoje a dceru Hedviku. V červenci 2017 se poprvé oženil, vzal si herečku Veroniku Mackovou.