Jeho aférka s chůvou vedla ke zrušení zásnub se Siennou Millerovou a lidé ji dodnes dávají k dobru, kdykoli se v showbyznysu objeví nějaký další nevěrník – obzvlášť takový, který si za zády partnera či partnerky užívá s personálem. Připomíná ji také každá repríza druhého filmového Sexu ve městě, kde hlavní hrdinky na adresu Judea Lawa vtipkují.

„Když jsem viděl scénu, ve které mě zmiňují, krve by se ve mně nedořezal,“ přiznává herec, nyní už léta vzorný partner. Není mu to ale příliš platné. Čas od času se stejně najde někdo či něco, co mu jeho úlet připomene.

„Dřív jsem si připadal jako bídák, když to někdo vytáhl před nějakou mojí partnerkou. Dnes už jsem vůči takovým narážkám imunní. Jakmile na tohle téma někdo zabrousí, jen odpovím: co tam máte dál…? Je mi líto lidí, kteří žijí minulostí a smyslem jejich bytí je urážení druhých. Já teď dělám věci, které miluju, doma jsem šťastný a spokojený, jsem pyšný na děti, jsem zdravý, zaplaťpánbůh, takže mě existence, jež se do mě snaží strefovat, nevyvedou z míry,“ odhaluje herec dvakrát nominovaný na Oscara, který se v roce 2005 své tehdejší snoubence Sienně Millerové za své chování i veřejně omluvil.

Jude Law v Karlových Varech:

„Ublížil jsem nejen jí, ale také všem našim nejbližším a rodině, takže takové gesto bylo na místě,“ říká Jude Law, už dříve ženatý se Sadií Frostovou, jemuž se ale vztah se Siennou nepodařilo zachránit na dlouho. Rozešli se rok poté.

Všechno chci dělat s vášní

Od skandálu ovšem ušel už notný kus cesty. Je ženatý s psycholožkou Phillipou Coanovou a renesanci zažívá i jeho kariéra. Otevřeně a upřímně říká: „Nechci dělat nic, do čeho nemohu jít s vášní.“

Otec pěti dětí – má je se třemi ženami, přičemž nejstaršímu synovi je třiadvacet, nejmladší dceři pak čtyři – se objevil jako Albus Brumbál ve Fantastických zvířatech: Grindelwaldových zločinech či coby Yon-Rogg v komiksové podívané Captain Marvel a ztvárnil také titulní roli v úspěšném Sorrentinově seriálu Mladý papež a nově i ve volném pokračování Nový papež.

Stále se může spolehnout na jiskru v oku, kterou okouzluje diváky, ale především divačky od druhé poloviny devadesátých let, kdy se objevil ve filmech Oscar Wilde, Gattaca či Talentovaný pan Ripley.

„Čelím tomu, že jsem se nestal slavným, dokud jsem se nesvlékl,“ říká s nadsázkou. A na otázku, zda mu někdy byl atraktivní vzhled více přítěží než darem, s mírnými rozpaky odpovídá: „Rozhodně jsem byl kvůli němu terčem přehnaného zájmu, o který jsem tak úplně nestál. A určitě jsem se kvůli vzhledu musel vyjadřovat k věcem, které nesouvisely s mojí prací, ale nikdy jsem neměl pocit, že bych si mohl stěžovat. Těší mě řemeslo, které dělám, a i když na některé své výkony nejsem hrdý, vedu velmi pohodlný život a zažívám spoustu příjemných věcí. Coby herec si v sedmačtyřiceti letech nemůžu přát nic lepšího, než co mám,“ říká otevřeně s tím, že je mu štěstěna nakloněna prakticky od začátku kariéry.

„Ve čtyřiadvaceti jsem se stal otcem, ženy mi odjakživa dávaly spoustu lásky, mám hromadu práce a nikdy jsem neměl hluboko do kapsy, takže na jakékoli skuhrání nemám nárok,“ pokračuje hvězda, jež si otevřela dveře mezi hollywoodskou smetánku ztvárněním Dickieho Greenleafa ve zmíněném snímku Talentovaný pan Ripley.

Roli, kterou se mu režisér Anthony Minghella snažil přímo vnutit, přitom Jude dvakrát odmítl, protože měl pocit, že zůstane zaškatulkovaný jako představitel zlaté mládeže. „Když mi Anthony už potřetí nabídl tu postavu, opět jsem ho odmítl s tím, že se role nehodí do mého kariérního směřování. On mi jen odsekl, že nemám plácat hlouposti, protože žádnou kariéru nemám, takže co mi brání vzít roli znuděného bohatého mladíka, a pak po zbytek života hrát jen Quasimody. Na to nešlo říct nic smysluplného. Tak jsem roli přijal,“ vzpomíná Jude Law, o němž režisér Minghella později prohlásil, že je skutečným charakterním hercem, který bojuje s prokletím krásného těla.

Mladý papež: Pontifikát jako jízda do pekla

Vždycky jsem rád provokoval. Nesnáším hloupé předsudky a upjatost. Je skvělé, když se můžete uvolnit a užívat života plnými doušky,“ říká Jude Law, který si provokace užil nadmíru při ztvárnění Mladého papeže. Působivý seriál italského režiséra Paola Sorrentina, držitele Oscara za snímek Velká nádhera, vypráví kontroverzní příběh Pia XIII., vlastním jménem Lennyho Belarda, který se stal hlavou katolické církve zcela nečekaně. Zvolen byl na základě zákulisního taktizování kardinálů během papežského konkláve a v sedmačtyřiceti letech se stává nejmladším a zároveň prvním severoamerickým papežem.

V očekáváních státního vatikánského tajemníka by měl nový papež představovat umírněný most mezi pokrokovým a konzervativním křídlem římskokatolické církve. Lenny Belardo se ovšem od začátku svého pontifikátu projevuje jako prozíravý zákulisní hráč, který se rychle dokáže zorientovat v síti vatikánských intrik. Jeho suverénní a bezskrupulózní počínání je nepředvídatelné a on si chytře začíná budovat síť vlastních spolupracovníků.

„Když mi Paolo Sorrentino nabídl roli mladého papeže, měl projekt pouhé dvě stránky. Na postavě jsme pracovali společně, což je pro herce neuvěřitelná věc. Můžete se do role mnohem lépe vcítit,“ vzpomíná herec, podle nějž bylo přínosem i to, že se seriál natáčel přímo v Římě a že vatikánské prostory včetně Sixtinské kaple či kostýmy jsou věrnými kopiemi originálů. „Když se do těch šatů navléknete a stojíte obklopení tou nádherou, máte alespoň na chvíli pocit, že jste skutečně papež,“ vtipkuje Jude Law, který si natáčení užíval, i když bylo poměrně náročné.

„Pominu-li všechny dlouhé proslovy, které jsem musel zvládnout na jeden zátah, byla pro mě asi nejobtížnější, a to fyzicky, scéna, ve které jsem poprvé promlouval ke kardinálům. Nosit ten středověký papežský šat, kdy na sobě máte – obrazně řečeno – dva poctivé tkané koberce, k tomu spoustu kovu a ještě obrovskou kovovou korunu, dá fušku. Skoro se v tom nedalo hýbat, a to jsem vcelku zdravý čtyřicátník. Nechápu, jak to ti sedmdesátiletí a osmdesátiletí chlapi zvládají,“ říká k roli papeže, jehož přesný předobraz byste v historii hledali marně.

TOM FRANZKI