Kliknutím zvětšíteJe znát, že jak jde čas, jsou vaše písně „zralejší“?
Ta vyzrálost je trošku na škodu. Možná bych to řekl jinak. Teď už to moc umím. Zatímco když jsem začínal, moc jsem to neuměl. (smích) Díky tomu ale vznikaly mnohem spontánnější věci, protože jsem po sobě nic neopravoval. Zato teď už jsem na tu harmonii.
Když „prolistuji“ vašimi písněmi od začátku do teď jako fotoalbem, poznám, v jakém rozpoložení jste byl v tom kterém období?
Jistě. Nejvíc mě vždycky zasáhly emocionální věci, což byly rozchody s holkama, to mě vždycky bralo. Já jsem se kupodivu nikdy se žádnou nerozešel, vždycky se rozcházely ony se mnou, což jsem strašně špatně nesl a do poslední chvíle věřil, že se vrátí. Kupříkladu instrumentální skladba Stejskání je tak smutná, že se hraje i na pohřbech. Okno mé lásky, Jasná zpráva, to jsou takové momenty, kdy mi to v té lásce zkrátka nějak moc nešlo. Když jsem byl ale mladý kluk, tak tam těch lásek bylo hodně, tam to lítalo… (smích), a tehdy jsem netesknil. Naopak. To jsem naopak skládal rozverné legrační písničky. Ale jak přibývaly roky, přišla manželka, děti, tak pak už to bylo jinak.
Vaše aktuální nálada se propisuje do písniček?
Propisuje. A to dokonce i když o tom nepřemýšlím. Funguje to tak, že vezmu kytaru, začnu na ni hrát, když mám dobré rozpoložení, hraju rychle a čím jsem smutnější, tím hraju pomaleji a jsou to tklivé melodie.
Vzpomenete si, kdy poprvé jste si řekl, slovy vaší písně: „Já nejsem zlej, jen naštvanej, že jsem tak starej…“ Kdy vám stáří začalo vrtat hlavou?
Tak to úplně nevím, jestli to bylo kolem šedesátky nebo sedmdesátky. Ale když to vezmu souhrnně, tak já vždycky vypadal jako strašně mladej kluk. Ještě v devatenácti mě nechtěli pouštět na nepřístupné filmy, nenalili mi pivo a chtěli, abych jim ukazoval občanku. Pak jsem to najednou dohnal a ve třiceti vypadal na čtyřicet. Tak jsem vypadal dalších dvacet let a v šedesáti se to zase srovnalo a já vypadal na těch šedesát. No a od té doby nestárnu, alespoň to lidé říkají. Tuhle mě potěšila paní, protože mi nechtěla prodat seniorský lístek. To samé se mi stalo v autobuse, nechtěli mi dát slevu, protože jsem u sebe neměl občanku. Takže i to mě potěšilo a rád jsem si za autobus připlatil dvanáct korun navíc.
Řešíte věk?
Mám malé děti a ty to bohužel řeší. Kdo to ale vůbec neřeší, je manželka. Stále mi dává úkoly, kam mám zajet a co mám vyřídit. Sice už toho mám někdy dost, nechce se mi, ale na druhou stranu si říkám, že tohle je ta cesta, jak se udržet fit.
Hlídáte se nějak?
Myslím, že žiju docela zdravě, protože má žena je v otázce zdravého stravování poměrně přísná. My třeba vůbec nejíme vepřové maso, přitom já ho mám tak rád. Jen šunku si dáme. (smích) A nemá to náboženské ani jiné podtexty, zkrátka je to kvůli zdraví. Vaříme králíky, ryby a nejvíc utratíme za zeleninu. Já už si občas připadám jako býložravec. (smích) Sice se tomu směju, ale ono to má asi opravdu něco do sebe, protože už léta netloustnu. Což je pořád lepší, než kdybych z ničeho nic zázračně zhubnul, nebo naopak začal tloustnout. Takže moje fyzické, ale i duševní zdraví přispívá k tomu, že jsem v osmdesáti letech v poměrně dobré kondici. Lyžuju, bruslím, chodím hrát třikrát týdně tenis a klidně si i toho panáčka dám. A vlastně ani neužívám téměř žádné léky. I tlak se mi spravil.
Šetříte se, co se koncertování týče? Nebo jedete jako zamlada?
Teď bylo období, kdy jsme dlouho nehráli a technika (lidé kolem kapely, pozn. red.), kterou si chceme udržet a která je vlastně půl kapely a je senzační, dva roky nevydělávala nic. My jsme přece jen muzikanti, kteří něco vydělají a máme asi i víc našetřeno, kdežto oni to měli složitější. Jsem moc rád, že i přesto s námi vydrželi, a i kvůli nim to teď nijak nekoriguju a bereme všechny nabídky, které přicházejí. Takže teď toho bude opravdu hodně. Od května do srpna se uhrajeme k smrti. (smích) Myslím, že takových sedmdesát koncertů to asi bude. Je to ale důležité. Chci kapelu udržet v chodu.
V písničce Já nejsem zlej, kterou už jsem zmínila, zpíváte: „Dělám, že se mě to netýká, v hlavě to občas zabliká.“ Kdy, pane Jando, ten věk zabliká?
Pravda je, že o tom zase až tak extrémně nepřemýšlím, protože to už bych nevylezl ani na jeviště. Ale občas to zabliká, občas jsou skutečně momenty, kdy to na sobě člověk pozná, třeba i kvůli tomu, že jsem unavený dřív, než jsem býval.
Byly chvíle, kdy jste ležel v posteli a říkal si, že byste měl zpomalit?
Ve svém repertoáru mám písničku o tom, že si toho nakládám moc a měl bych brzdit. Ale ono to asi v téhle branži moc nejde. Navíc kolem domu je stále hodně práce. Tu kape kohoutek nebo je potřeba vyměnit žárovka. Mám velkou zahradu, takže na jaře sázím rajčata, pak zalévám, sekám trávu, zametám terasu… Rozhodně toho nemám míň než ve třiceti. Naopak možná ještě víc.
Vy už jste zmínil své dcery. Těm se určitě hodně věnujete.
A rád. Vzhledem k tomu, kde bydlíme, je vozím do školy, která je od nás třicet kilometrů. Ráno vstanu a těším se na to, že si s nimi sednu do auta. Rád vyjíždím pro jistotu o něco dřív, protože na dálnici nikdy nevíte, co vás zdrží. A když těch deset minut nikde neprostojíme, sedíme v autě před školou a máme takovou chvíli našeho povídání. To já úplně miluju a děti taky. Vždycky říkají: „Tatínku, budeme si povídat, ještě máme čas.“ Tak to je senzace. A pak máme takový další rituál. Když jdou spát, lehneme si spolu do postele, já mezi ně, dám si jejich hlavy pod ramena a povídáme si o všem možném. Mít děti je zkrátka senzační.
Právě vám vyšlo sólové album. Co Olympic?
My jsme teď s Olympikem vydávali jednu desku za druhou, za což děkuju múzám, které mě chodí od rána do večera obšťastňovat. Ale já už z nich mám strach! Složil jsem toho už tolik, že si to dokonce pletu. Tak jim říkám: „Jděte už pryč!“ (smích) S kapelou máme letos šedesát let a dohodli jsme se, že vydáme jen desku v podobě kompilace a řadovku teď dělat nebudeme. A v tu ránu mě to napadlo! Když Olympic nebude točit, já si udělám třetí sólovou desku.
Jak rychle sólová deska vznikla?
Poměrně rychle. Já měl jasnou představu. Nebudu se ohlížet na žánry, udělám takový crossover a dotknu se všech druhů hudby, kterými jsem prošel. Takže jsem si udělal radost. Teď to pouštím lidem, sleduji, co to s nimi dělá, a zatím jsem spokojený.
Poznají vaši věrní posluchači, že je zrovna toto album jiné?
Jiné to je, protože když dělám sólovou desku, musím se vůči Olympiku vymezit. Nemůže to být podobné. A díky tomu, že jsem věděl, jak chci, aby album vypadalo, tak se mi moc dobře dělalo. Nejhorší je, když foukáte do větru a nevíte proč.
Název desky a písničky zní: Asi se mi nebude chtít. Jak vás to napadlo?
Najednou mi přišlo na mysl, že se mi opravdu nebude chtít. Mám malé děti, což je asi taky důvod, proč se mi nebude chtít. Ale musím říct, že před dvaceti lety se mi nechtělo vůbec. Teď už připouštím, že se mi sice nechce, ale jsem s tím smířený.
Tak si ale pojďme slíbit další desku k devadesátinám!
Je pravda, že maminka se dožila devadesáti. Já to klidně slíbím, ale pokud tu nebudu, tak vám to nesplním. (smích)
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
