V prostorném bytě, vonícím novotou, se rodina Haasových usadila krátce po dokončení stavby v roce 1907. Hugovi bylo v té době šest let. Tatínek Zikmund byl majitelem obchodu s obuví U zajíce, maminka Elka pocházela z ruské Oděsy.

Oproti zaběhnutým konvencím rodiče posílali své potomky, Huga a jeho staršího bratra Pavla, do českých i německých škol. Chtěli, aby synové uměli oba jazyky perfektně, byť se v tehdejším germanizovaném Brně takový přístup setkával spíše s udiveným krčením ramen.

Hugovi a Pavlovi se dostalo, jak bylo obvyklé u dětí ze střední vrstvy, také hudebního vzdělání. Možná právě to probudilo v obou chlapcích umělecké sklony.

Na výsluní

Pavel měl jasno poměrně brzy. Studia na brněnském reálném gymnáziu vyměnil za hodiny klavíru, kontrapunktu a harmonie v hudební škole Besedy brněnské.

První světová válka ho donutila milovaný svět hudby na čas opustit, ale na podzim roku 1919 byl přijat do třetího ročníku brněnské konzervatoře a už během dalšího ročníku přešel na mistrovskou školu vedenou Leošem Janáčkem. O tři roky později údajně nejtalentovanější žák náročného mistra Janáčka studia úspěšně zakončil.

Antonín Dvořák (1841—1904)
Génius i podivín. Dvořák je ve světě nejznámější, ve Vysoké pečují o jeho odkaz

Aktivní Pavel vedle komponování dělal korepetitora, soukromě vyučoval, přispíval do Národních listů a Národních novin a stále vypomáhal tatínkovi Zikmundovi v obchodě. I jeho mladší bratr zběhl z gymnázia na konzervatoř. Nic však nenasvědčovalo tomu, že se osudem pohledného hnědookého mladíčka stane divadelní jeviště a filmové ateliéry.

Na brněnské konzervatoři se věnoval zpěvu. Náhoda tomu chtěla, že u závěrečných zkoušek, kdy studenti museli skládat zkoušku z deklamace, byl přítomen ředitel brněnského Národního divadla Václav Štech. Způsob, jakým si Hugo poradil s monologem Marka Antonia ze Shakespearova Julia Caesara, ho tak zaujal, že mu nabídl menší roli.

Místo nadšených díků se však dočkal odmítnutí. Jenže pan ředitel Štech patřil mezi důležité zákazníky otce Zikmunda. Synkovi tak nezbylo než s omluvou zaklepat na dveře kanceláře ředitele brněnského Národního divadla a nabízenou roli přijmout.

Bez herecké průpravy tak Hugo v devatenácti letech vstoupil na prkna druhé největší československé divadelní scény. Všechno se učil pozorováním a čekal na větší hereckou příležitost. Když nepřicházela, zkusil štěstí v ostravském Moravskoslezském divadle a po krátkém čase zamířil do Prahy.

Zprvu hrál v divadle Komedie, pak přešel do Městského divadla na Královských Vinohradech. To už dostával větší role, povětšinou však režiséři využívali jeho přitažlivého zevnějšku pro postavy milovníků.

Postavy svobodných mládenců a středoškolských profesorů ho ostatně zprvu proslavily i na filmovém platně. Okouzlující bonviván lámal srdce svých fanynek a kolegyň i v soukromí. K jeho láskám patřily třeba herečky Jiřina Štěpničková nebo Olga Scheinpflugová. Díky jeho přímluvě se k filmu dostala půvabná Adina Mandlová, tehdy ještě neznámá manekýnka.

Poprvé stál Hugo Haas před kamerou už v roce 1923, od roku 1930 už natáčel několik filmů ročně. Ve svých rolích stále víc dokázal využívat nesporný komediální talent, ať už šlo film Muži v offsidu, Jedenácté přikázání, Život je pes, Ať žije nebožtík, nebo Mravnost nade vše.

Ve věku 73 let zemřel v neděli slavný francouzský módní návrhář Thierry Mugler (na snímku z roku 1998)
Zemřel avantgardní francouzský módní návrhář Thierry Mugler

Činorodý Haas částečně sám vymýšlel náměty, psal scénáře a pustil se i do režie. V roce 1936 si ji poprvé vyzkoušel spolu s Otakarem Vávrou u filmu Velbloud uchem jehly, sám režíroval snímky Děvčata, nedejte se! nebo Kvočna. Pro tento film složil hudbu jeho starší bratr Pavel, který v té době už platil za uznávaného skladatele v Československu i zahraničí. Proslavily ho klavírní skladby, komorní i orchestrální hudba a tragikomická opera Šarlatán.

Skládal hudbu nejen pro snímky bratra Huga, ale také pro filmy Martina Friče, například Život je pes nebo Mazlíček, jeho skladby provázely i divadelní inscenace. Ženu svého života, lékařku Soňu, poznal Pavel v roce 1932. Za tři roky následovala svatba a manželům se narodila dcera Olga, pozdější operetní zpěvačka a herečka brněnského Státního divadla.

Zlé časy

Nejslavnější filmovou rolí Hugo Haase se kupodivu nestal komediální hrdina, ale tragická postava idealistického doktora Galéna. Film podle divadelní hry Karla Čapka režíroval v roce 1937. Před kamery si roli přenesl z prken Národní divadla. Členem souboru první scény byl v té době už sedmým rokem.

Díky režisérovi Karlu Hugo Hilarovi postupně dostával náročnější dramatické role. Dobová kritika společně s publikem oceňovala jeho strhující výkon právě v roli doktora Galéna, kterou přímo pro svého přítele Haase napsal Karel Čapek.

K profesním úspěchům se přidalo štěstí i v soukromí. Ve skutečném životě se ocitl v roli, kterou tak často hrál na filmovém plátně – jako zralý muž se bláznivě zamiloval do mladé ženy. Teď už to nebyl profesor a studentka, ale slavný umělec a začínající herečka. Dvacetiletá Maria Bibikoff, která byla absolventkou rakouské divadelní školy Maxe Rainharda, přijela do Prahy v roce 1937.

Pohledná baronesa, dcera české matky a posledního carského velvyslance ve Švýcarsku Michaila Bibikoffa, příbuzného s carským rodem Romanovců, která mluvila německy, francouzsky, anglicky, španělsky a italsky, toužila po filmových rolích. O šestnáct let staršího Huga bavil její smysl pro humor, inteligence a nekomplikovaná povaha. Bibi, jak začal své múze říkat, si svůj sen částečně splnila, zahrála si ve třech Haasových snímcích.

V září roku 1938 uzavřeli sňatek a těšili se na příchod děťátka. Druhého února 1939 se jim narodil syn Ivan. Zatímco jeho maminka nabírala síly po těžkém porodu v sanatoriu, slavný otec musel před ženou předstírat spokojenost a veselí. Dostal totiž 27. února 1939, pouhé dva týdny před obsazením Československa, kvůli svému židovskému původu výpověď z Národního divadla.

Aby nemocná Bibi nic nepoznala, v čase, kdy býval v divadle, bloumal pražskými uličkami. Po letech trpce vzpomínal, jak plakáty na nárožích stále ještě zvaly na představení hry R.U.R., v němž hrál konzula Busmana.

Bára Munzarová
Rozhodování netrvalo dlouho, říká o nabídce od Lucie Bílé herečka Bára Munzarová

Situace se ještě zhoršila s příchodem německých okupantů. Při návštěvě oblíbeného pražského baru jednou Hugo málem přišel o život. Opilý německý důstojník na něj křičel, ať jako Žid hned odejde. Nakonec začal střílet. Bylo jasné, že jedinou možností Haasových je opuštění okupovaného Československa.

Situaci zachránila praktická Bibi, která díky svému francouzskému pasu dokázala sehnat povolení k vycestování. Hugo jí byl do konce života vděčný. Dvouměsíčního Ivánka, který onemocněl žloutenkou, museli Haasovi nechat v péči rodiny bratra Pavla a švagrové Soni. Doufali, že se se synkem shledají za pár měsíců. Netušili, že to bude trvat sedm let. Do Paříže odjížděli se dvěma kufry.

Když napadlo nacistické Německo v květnu roku 1940 Francii, museli prchat znovu. Z jihu Francie přes Španělsko se dostali do portugalského Lisabonu, odkud se s pomocí příbuzných a přátel vydali lodí na cestu do New Yorku. Byli zachráněni, ovšem čekaly je krušné začátky. Bibi začala s intenzivní výukou jazyka, živobytí zprvu obstarávala představení pro krajany.

Nový život v zámoří

Hugo velmi rychle zvládl angličtinu, byť ji vždycky doprovázel přízvuk. Tvrdá práce a předchozí zkušenosti postupně otevřely uprchlíkovi z okupovaného Československa dveře na divadelní prkna. Ztvárnil například roli papeže ve hře Život Galileův od Bertolda Brechta.

Začal získávat také filmové role, především cizinců. V roce 1943 si poprvé zahrál po boku Gregoryho Pecka ruského partyzána ve válečném dramatu Days of Glory. Příležitostí přibývalo, zpráv z domova ale bylo pramálo. Haasovi doufali, že se po skončení války setkají se svými nejbližšími.

Bohužel bratr Pavel a tatínek Zikmund zahynuli v koncentračním táboře. Pavlovi se nepodařilo z Československa uprchnout. Marně se pokoušel získat vstupní víza do SSSR, USA a Velké Británie. Jeho skladby naposledy zazněly veřejně v rozhlase 28. ledna 1939. Na podzim téhož roku byla Soně zakázána lékařská praxe a komponistu opustili žáci.

Naučte se využít selhání ve svůj prospěch
Vzhůru k úspěchu! Zdravou součástí života je i selhání. Ví to i slavní lidé

Lidé židovského původu se stávali občany druhé kategorie, kterým bylo mnoho věcí zapovězeno. Jenže Haasovi se museli starat o dcerku i synovce Ivánka. Řešením, které umožnilo Soně pracovat, se stal rozvod. Nebyla židovského původu, to její muž musel nosit potupnou žlutou hvězdu. Zpočátku žili společně, pak se scházeli potají.

V prosinci roku 1941 skladatele odvezli do Terezína, kde skončil životní pouť i jeho otec Zikmund. Transport v říjnu roku 1944 poslal Pavla Haase do Osvětimi, o pár dnů později přišla smrt v plynové komoře. Zpráva o smrti blízkých dorazila do Spojených států až na konci války, Huga zdrtila a navždycky změnila. Začal trpět depresemi, přidalo se astma, které prý vyvolala představa bratra dusícího se v plynové komoře.

Smutek alespoň na chvíli vystřídala radost, když konečně Hugo a Bibi mohli obejmout svého synka Ivánka, kterého do Spojených států přivezla švagrová Soňa až v roce 1946. Pro Huga se chlapec okamžitě stal středem světa. Nadšení ale nebylo oboustranné. Chlapec měl za svou maminku Soňu. Aby celou rodinu neohrozila během nacistické okupace, tajila mu, že jeho skuteční rodiče žijí v zahraničí.

Ivan si hluboký vztah k laskavé tetě uchoval po celý život, v dopisech ji prý vždycky oslovoval maminko. Lehké to neměl ani po zdravotní stránce, protože od malička trpěl těžkou cukrovkou. Bibi se proto musela učit, jak se starat o nemocné dítě, které potřebuje každý den injekce s inzulinem.

Na nové prostředí, rodiče a jazyk si naštěstí bystrý Ivan brzy zvykl. Když v roce 1950 získal jeho otec americké občanství, rozhodl se pro vlastní filmovou produkci pod hlavičkou Hugo Hass Corporation. Byl přece také scénárista a režisér. Šťastnou volbou se stala adaptace románu Hlídač č. 47 spisovatele Josefa Kopty.

Snímek Pick Up Hugo režíroval a zahrál si hlavní roli železničního zřízence. Tentokrát už nebyl Haas milovaným roztržitým profesorem, ale naopak starším domněle hluchým mužem, jehož podvádí vypočítavá mladá manželka. Peníze na výrobu sehnal od krajanů a přátel. Snímek ocenila kritika, respektovaný časopis Variety ho označil za nečekaný šlágr, líbil se i divákům a Haasovi přinesl zisk.

Americký podnikatel Elon Musk, zakladatel společností Tesla a SpaceX (na snímku ze 14. března 2019).
Muž, který dobývá vesmír. Časopis Time označil za osobnost roku 2021 Elona Muska

V příštích letech natočil ve velmi skromných podmínkách dalších třináct snímků, které prodával velkým společnostem. Sám hledal náměty, tématem většinou býval opět vztah staršího muže a výrazně mladší partnerky, psal scénáře, byl režisérem i producentem. Bibi opět stála po jeho boku, ztvárnila dokonce v jeho filmech menší role.

Šarmantní a vtipný Hugo opět jako před lety v Praze bavil hollywoodskou smetánku na večírcích. V soukromí však čím dál víc propadal hlubokým depresím, bolest ze ztráty blízkých nikdy nezmizela. Trápil se steskem po rodném Brně, jenže návratu do země, kde vládli komunisté, se bál. Jeho astma se zhoršovalo.

Zpátky v Evropě

V polovině padesátých let se Bibi vrátila do Evropy. Vztah s Hugem byl lemován rozchody a novými sblíženími, silné pouto však mezi partnery zůstávalo. V roce 1961 vyčerpaný a nemocný Haas kalifornskou továrnu na sny opustil. Zůstalo za ním neuvěřitelných třicet pět filmů.

Zamířil do Říma, po necelém roce se přestěhoval do Vídně, zase blízko své Bibi. Žili spolu, Maria částečně pobývala a pomáhala v klášteře nedaleko rakouské metropole. Na slavného herce si o dva roky později vzpomnělo pražské Národní divadlo.

Při oslavách osmdesátého výročí jeho otevření ho pozvalo k návštěvě. Neskrýval dojetí, ale vracet se do města, které bylo jiné než za jeho mládí, už nechtěl. Odmítl i roli v povídkovém filmu Čintamani a podvodník, kterou mu nabídl režisér Jiří Krejčík. Naposledy si zahrál starého žebráka, který má jen staré pianino a cvičeného psíka. Tragikomedii Pianola Story natočila rakouská televize.

Podle vzpomínek přátel se Haas při rozhovorech stále častěji vracel do prosluněných dnů svého mládí v Brně, mluvil o rodičích a bratrovi. Se svým pudlem Dodouškem se prý chodíval na staré nádraží Franze Josefa dívat na vlaky odjíždějící do Brna.

Tragická nehoda nečekaně ukončila jeho život 1. prosince 1968. Dal si vařit vajíčka, na která zapomněl. Když později otevřel dveře do kuchyně, stalo se mu jakožto těžkému astmatikovi osudným vdechnutí ostrého dýmu. Už mrtvého herce našli sousedé, kteří měli byt naproti a cítili zápach.

Klavírní virtuos Ivo Kahánek
Klavír člověk nedělá z vypočítavosti nebo touhy po slávě, říká Ivo Kahánek

Do milovaného rodného města se Hugo mohl natrvalo vrátit až po své smrti. Urna s jeho popelem byla uložena do rodinného hrobu v brněnských Židenicích, blízko ostatků maminky Elky. Aby splnila zesnulému muži přání a vyhnula se vyřizování úředních povolení, poprosila Bibi o pomoc dávnou Haasovu lásku herečku Jiřinu Štěpničkovou. Popel z urny údajně přesypaly do plechové krabice od sušenek, kterou herečka převezla přes hranice v nákupní tašce.

O pouhý rok později odešel na věčnost i syn Ivan, který žil v New Yorku a kvůli nemoci ledvin musel chodit na dialýzu. Ošetřující personál jednoho dne zaměnil roztoky přítomných pacientů, zapnul přístroje a proti předpisům nechal skupinu bez dohledu. Když přišla pomoc, nemocní byli v kómatu. Některé se podařilo zachránit, Ivana bohužel nikoli.

Bibi Haasová strávila zbytek života v klášteře nedaleko Vídně. Se stejným zaujetím, jako pomáhala muži a synovi, se do pozdního věku starala o sirotky. Zemřela v roce 2009.

Záchrana Biskupské
Hugo Haas se sice narodil v domě v Bezručově ulici, ale většinu svého dětství a dospívání prožil v nádherném secesním činžáku, který byl postaven v letech 1907–1909 podle návrhu architekta Maxima Johanna Montera v historickém centru moravské metropole. Díky šestiboké věži s cibulovitou kopulí připomíná budova spíš palác než činžovní dům.

Rodina Haasových měla v Biskupské č. 8 k dispozici vzdušný třípokojovým byt v posledním patře, přesahující sto metrů čtverečních. Z původního zařízení bytu nezbylo nic, jen vzpomínky pamětníků na vlídné sousedy a pamětní deska na zdi domu. Připomíná, že tu prožili své mladí a první umělecké úspěchy herec Hugo a skladatel Pavel.

Ještě na přelomu tisíciletí však celý kdysi tak výstavní palác chátral. Na čas ho dokonce obsadili squatteři. Naštěstí se změnou majitele přišla i záchrana v podobě citlivé rekonstrukce v původním duchu. Po chodbách domu zase běhají děti nájemníků jako kdysi dva chlapci Haasových.