Vila na Barrandově byla pro Adinu Mandlovou útočištěm. Nikdy ji však nevlastnila

Hýčkaná diva přijímala na vrcholu své slávy hosty v luxusní funkcionalistické vile, kterou nechal jen pár kroků od barrandovských filmových ateliérů svého bratra postavit Václav M. Havel.

V podobně honosné, ale secesní vile se v roce 1910 Jarmila Anna Františka Marie Mandlová narodila. Její otec Jan, c. k. vrchní inspektor státních drah, nechal v Mladé Boleslavi postavit třípodlažní bytový dům. Myslel na budoucnost svých tří synů a nejmladší dcerky. Ve výstavní nemovitosti proto vznikly tři prostorné byty.

close info Zdroj: Jan Polák, Wikipedia, Creative Commons 3.0 Unported zoom_in Rodný dům Adiny Mandlové.

Tatínek holčičce začal říkat Adina, protože tohle neobvyklé jméno nosila hrdinka operety Elixír lásky. Později si přezdívku milovaného otce herečka ponechala pro umělecký svět, v úředních dokladech však až do konce svého života uváděla křestní jméno Jarmila.

Pana vrchního inspektora táhlo srdce k umění. Byl skvělým pianistou, v mládí chtěl studovat vídeňskou konzervatoř. Ve své hudebně nadané dcerce objevil spřízněnou duši, proto ji už od čtyř let učil hrát na klavír. Co se nepovedlo jemu, musí se povést jeho Adině. Všichni v rodině se po vzoru otce podřizovali přáním malé dívenky. Když se rozhodla, že jí budou rodiče a bratři vykat, stalo se…

Vzhůru do Paříže

Šťastné dětství skončilo epidemií španělské chřipky, které v roce 1918 Jan Mandl podlehl. Před matkou náhle stály tíživé existenční starosti. Podle závěti svého muže nesměla dům prodat, zároveň bylo třeba splácet hypotéku. Rodina se musela uskromnit a část domu začít pronajímat studentům. Pro vrtochy svéhlavé Adiny už nebylo místo. Blízký vztah se svou matkou, o níž později mluvila jako o jednodušší ženě, nikdy nenavázala.

Adina Mandlová. Vždy si šla tvrdě za svým, štěstí našla až po boku homosexuála

Společnost

Když se paní Mandlová dala dohromady se zámožným stavitelem Vodičkou, který si pronajal přízemí mladoboleslavské vily, finanční situace rodiny se opět zlepšila. Se služkou i autem se šoférem zase patřila mezi místní smetánku. Bývalý legionář byl sice vdovec, ale matka Adiny do dalšího sňatku vstoupit nechtěla z praktických důvodů – přišla by o penzi po svém manželovi. S jejími syny možná vycházel lépe, ale dceři do oka nepadl. Při srovnání s milovaným noblesním tatínkem prý ordinérní podnikatel obstát nemohl a Jarmila mu dávala své pohrdání najevo.

Příprava na roli dokonalé manželky

Praktická matka viděla budoucnost své dcery po boku movitého partnera. Studovat gymnázium, po němž bystrá Adina toužila, bylo podle ní jen ztrátou času. V rodinné škole se proto dívka připravovala bez velkého nadšení na roli dokonalé manželky. Když v šestnácti mohla opustit nevlídný domov a odjet do dívčího penzionátu v Paříži – pobyt financoval otčím Vodička –, začala si půvabná studentka užívat všech radostí života. Měla se naučit vařit a zdokonalit svou francouzštinu a němčinu, studijní nadšení jí však nevydrželo dlouho. Sice se zapsala také na odpolední přednášky na věhlasné Sorbonně, ale trénink cizích jazyků jí šel díky spoustě ctitelů mnohem lépe. Jenže večírky a noční toulky se zase nelíbily vedení penzionu a po dvou letech byla Adina pro špatné chování vyloučena.

Domů se jí nechtělo. Nějaký čas pobývala u ctitele v Drážďanech a její předem připravené dopisy za ni z Paříže posílala matce kamarádka. Když románek skončil, nezbylo mladé dámě než se vrátit zpátky do Mladé Boleslavi a začít chodit do práce. Na kancelářské židli se však dlouho neohřála. Lákala ji Praha, kde si našla místo manekýny ve věhlasném salonu Rosenbaum.

Z lásky bolej vlásky

Filmovou kariéru začínala jako mnoho jiných v komparzu. První roličku dostala ve snímku Děvčátko, neříkej ne!, který v roce 1932 natočil režisér Josef Medeotti-Boháč. Žádná sláva to nebyla, ostatně pronesla jen jedinou větu: „Z lásky bolej vlásky.“ Půvabné blondýnky si však všiml Hugo Haas, v té době už hvězda první velikosti.

Detaily seznámení s tehdejším, stále svobodným idolem mnoha žen však ve svých pamětech sebevědomá Mandlová líčí trošku jinak. Zjistila si, že Haas každý večer chodí do Lucerna baru, a se svou kamarádkou se záměrně usadila ke stolku blízko pánských toalet. Dříve či později musel herec projít kolem ní. Pak už stačil významný pohled a nevinně sklopený zrak. Haas se za kráskou ohlédl a usmál se. Netrvalo dlouho a začali spolu bydlet v hercově bytě v pražské Revoluční ulici. Říkala mu Hugoušek a on jí Tinka. Nebyla jen milenkou, ale taky asistentkou a parťákem při flámech.

Život je pes

Netrvalo dlouho a vymohla si první roli. První společný snímek Život je pes, který Haas napsal společně s režisérem Martinem Fričem, byl úspěšný. Filmová kariéra Adiny se rozjela naplno, slavný herec dokonce prý odmítal účinkovat, pokud nedostane roli také přítelkyně Tinka. Natočila s ním sedm filmů. Bez talentu a píle by se však půvabná Adina neprosadila. Pracovala na sobě, mentorem, ať už šlo o hraní, nebo oblékání, jí pochopitelně byl Hugo Haas. Díky němu poznala spoustu významných lidí z umělecké branže. Na večírcích nešla pro vtipnou hlášku nebo drsnější vtip daleko, jenže její ironické komentáře dokázaly také zraňovat. Vytvořila si auru moderní, lehce povýšené ženy, která má svůj život dokonale pod kontrolou a jen tak někoho si nepustí k tělu. Když ji Haas opustil kvůli mladičké Marii Bibikoff, kterou si vzal za ženu, pečlivě budovaná maska na chvíli spadla. Mandlová rozchod ještě po mnoha letech nesla s trpkostí.

Vila Lídy Baarové vypadá jako loď. Opravdovým domovem se ale pro ni nestala

Stavba

O práci se bát nemusela, na sklonku třicátých let zazářila například v dramatu Noční motýl nebo po boku Oldřicha Nového v komediích Kristián či Přítelkyně pana ministra. Ve filmech Kouzelný dům, Pacientka dr. Hegla či Šťastnou cestu, které režíroval Otakar Vávra, se dokázala vypořádat s náročnějšími psychologickými charaktery žen v mezních životních situacích. Adina si hodně cenila role prostořeké prostitutky Kiki, kterou si zahrála v melodramatu Noční motýl. Za svůj výkon získala v roce 1941 Národní filmovou cenu.

V osobním životě už tolik štěstí neměla. S muži to uměla a většina z těch, na které se při krátkodobých milostných románcích zaměřila, jí podlehla. Včetně mnoha hereckých kolegů. S partnerskými vztahy to bylo složitější. Muži, do kterých se hluboce zamilovala, ji opouštěli a zrazovali.

close info Zdroj: se souhlasem Tomáše Elise zoom_in Adina Mandlová (na snímku z roku 1942).

Šťastnou cestu

Po rozchodu s Haasem se Adina zamilovala do bohatého podnikatele Freda Scheinera-Svítila. Na večírcích s vlivnými německými okupanty mu pomáhala získávat lukrativní zakázky. Šeptalo se dokonce o přátelství se státním tajemníkem K. H. Frankem. Pravda to nebyla, ale stín kolaborace s nacisty doprovázel herečku ještě dlouhé roky po válce.

Když herečku Scheiner opustil, pokusila se o sebevraždu. Lékem na zlomené srdce se měl stát sňatek s malířem Zdeňkem Tůmou, brali se v květnu roku 1943. Levicově zaměřený umělec slavil úspěchy jak díky své výtvarné tvorbě, tak mnoha divadelním zakázkám. Vytvořil desítky scénografických a kostýmních návrhů. Adina svému muži zařídila ateliér hned v sousedství svého bytu ve Spolkovém domě Hlahol.

close info Zdroj: Archiv VLP zoom_in Svatební oznámení Adiny Mandlové. Hana Mládková,sbírka svatebních oznámení

Společný život však netrval dlouho, 14. prosince roku 1943 spáchal Zdeněk Tůma sebevraždu, otrávil se svítiplynem. Herečka v té době natáčela film Šťastnou cestu, nešťastný manžel prý napsal její rtěnkou vzkaz Šťastnou cestu na zrcadlo v koupelně. Tam zvolil dobrovolnou smrt, když se jeho žena bavila na večírku. Další šrám na dobré pověsti slavné herečky.

Zabydlela se na Barrandově

Kdo by se divil, že Mandlová využila možnosti, aby se zabydlela v nádherné vile na pražském Barrandově. Stavitel Václav M. Havel tímto vzorovým domem propagoval svůj developerský projekt na kopci nad Vltavou. Majitelkou vily ve skutečnosti herečka nikdy nebyla. Patřil jí zmiňovaný byt na Masarykově nábřeží, v sídle Hlaholu.

Vlasta Burian si užíval luxusu na pražské Hanspaulce. Jeho kuchyň byla skvostem

Stavba

Tragicky skončilo i její další milostné vzplanutí. Během účinkování v Divadle na Vinohradech se zamilovala do ženatého kolegy, herce Vladimíra Šmerala. Ke své velké radosti otěhotněla. Šmeral měl za ženu tanečnici židovského původu, miloval ji a nechtěl se s ní rozvést. Nadto ji sňatek na začátku války uchránil před transportem do koncentračního tábora. Nakonec ale k deportaci došlo a Šmeral musel do koncentráku spolu se svou ženou.

Těhotná Adina se všemožně zasazovala o jeho propuštění. Když se herci podařil útěk, šest neděl ho skrývala u sebe v bytě. Dokonce se postarala o převoz do nemocnice a lékařskou péči, když dostal infekční onemocnění. Jejich dcerka se bohužel narodila předčasně mrtvá a Mandlová přišla o ledvinu.

Naposledy si zahrála v roce 1944 ve snímku Václava Wassermana Sobota. Krátce po osvobození události nabraly rychlý spád. Pro údajné kolaborantské styky skončila Adina Mandlová ve vazbě. Podle jejích pamětí se stal pro ni pobyt ve vězení na Pankráci tvrdou zatěžkávací zkouškou, během níž zažila ponižování dozorců a strach o život. Jedním z nejhorších zážitků pro hýčkanou hvězdu bylo zjištění, jak může nenávidět dav, který ji chtěl lynčovat. Přitom ještě nedávno patřila k miláčkům publika.

Její zlé dny ve vězení připomíná zdařilá inscenace Pankrác ’45, kterou můžete vidět v pražském Švandově divadle. Sebevědomí a prořízlá pusa nadělaly sebevědomé Adině spoustu nepřátel. Chtěla být vidět, často za každou cenu. Po válce si s ní mnozí vyrovnávali osobní účty. Přicházely také útoky těch, kteří tak potřebovali zakrýt vlastní provinění. Herečka přitom natočila jediný německý film, poměr s K. H. Frankem se ukázal být čirou fámou a prokazatelně nikoho neudala.

Vladislav Vančura tvořil slavná díla ve vile na Zbraslavi. I dnes jde o skvost

Architektura

Jeden z mála lidí, kteří se Mandlové zastali před lidovým soudem, byl herec Svatopluk Beneš. Po několika měsících byla propuštěna. Až po dvou letech přišel verdikt, který ji odsoudil k pobytu na dva měsíce ve vězení a zaplacení pokuty ve výši sto tisíc korun. Adina, která byla doživotně vyloučena z divadelní a filmové unie, zvolila pragmatické řešení. V roce 1947 se provdala za bývalého pilota RAF Josefa Kočvárka, aby mohla odjet do Velké Británie. Fingované manželství skončilo zakrátko rozvodem. Štěstí krásné herečce nepřinesl ani sňatek s despotickým boháčem jménem Geoffrey, s nímž se rozvedla po dvou letech. Když musela ve Švýcarsku podstoupit léčbu tuberkulózy, opustil ji.

Azyl našla na Maltě

Opravdové porozumění, které tak dlouho marně hledala, našla až u módního návrháře, majitele salonu a obchodního domu s dámskými šaty Bena Pearsona. Provdala se za něj v roce 1954 a zůstali spolu až do jeho smrti v roce 1990.

Homosexuálně orientovaný Ben stál při Adině, když se nepříliš úspěšně pokoušela o návrat na filmová plátna i jeviště a pak bojovala s depresemi. Dostala sice hned v roce 1949 hlavní ženskou roli ve filmu The Fool and the Princess, ale pak už se podobné nabídky neopakovaly. Mandlová byla přesvědčena, že na vině jsou pomluvy o válečné kolaboraci s Němci. Na konci padesátých a během šedesátých let se objevila v několika televizních seriálech a filmech.

Vila bratří Čapků: uvnitř měli své křeslo či sklenici Masaryk i Peroutka

Stavba

Zpátky do Československa Adinu přilákala v roce 1966 z nabídka Hudebního divadla v pražském Karlíně, aby se ujala hlavní role v muzikálu Hello Dolly. Všechno vypadalo zprvu nadějně, ale Mandlová se nikdy na jevišti necítila tak jistá jako před kamerou, což se během zkoušek rychle ukázalo. Když se přidala nevraživost bývalých kolegyň, role se vzdala a odjela zpátky do Anglie. S Benem, který odešel do důchodu, si našli nový domov na ostrově Malta. Žili skromně, zvelebovali domek, starý přes dvě stovky let, pěstovali na své zahrádce ovoce.

V roce 1975 ve spolupráci s Josefem Škvoreckým vznikla kniha pamětí, nazvaná Dneska už se tomu směju. Memoáry vyšly v exilovém nakladatelství Josefa Škvoreckého a jeho ženy Zdeny Salivarové ’68 Publishers o dva roky později. Velký ohlas zaznamenaly také v Československu, kde kniha vyšla okamžitě po revoluci v roce 1990. Patnáct let, které Adina s Benem prožila na Maltě, považovala za nejšťastnější období svého života. Když je hospodářské a politické podmínky donutily k přesídlení do Kanady, v zámoří si nezvykla. Tamní kulturu považovala za plytkou a povrchní. Svou roli jistě sehrála také zhoršující se finanční situace manželů. Když v roce 1990 Ben zemřel, vrátila se Adina Mandlová zpátky do své vlasti.

Stále o sebe pečlivě dbala

Přijela se třemi kufry a popelem manžela a oblíbeného pejska v urnách. Díky pomoci Josefa Škvoreckého a Milana Uhdeho dostala pohodlný pokoj na zámku v Dobříši, který v té době sloužil jako sanatorium. Bylo jí už osmdesát let, ale pořád to byla rázná dáma, která se sice musela opírat o hůlku, ale pečlivě o sebe dbala.

Nemocemi sužovaná herečka si někdy trpce stěžovala, že se jí nedostává jakožto hvězdě filmového plátna patřičné pozornosti, ani s vlastní rodinou si nerozuměla. Občas na Dobříš přijel na návštěvu Svatopluk Beneš nebo Raoul Schránil, její bývalí herečtí kolegové.

Adina Mandlová zemřela 16. června 1991 v Oblastní nemocnici v Příbrami. Úmrtní list byl vystaven na jméno Jarmila Pearson. Nepřála si žádný obřad ani hrob. Po kremaci proto byl její popel rozptýlen na malém hřbitůvku v Blatné. Šarm, krása a prostořekost, které osvědčila v legendárních filmech, jsou a ještě dlouho budou pomníkem slavné herečky.