Kliknutím zvětšíteSnad žádný mnišský řád není spojen s tolika legendami jako templářští rytíři. Tito „Chudí rytíři Kristovi a Šalomounova chrámu“, jak se oficiálně jmenovali, představovali nejmocnější, nejbohatší a nejzáhadnější vojenskou organizaci středověku. Své jméno odvozovali od Šalomounova chrámu (templu) v Jeruzalémě, na jehož místě, postoupeného templářům jeruzalémským králem Balduinem II., vybudovali své původní sídlo. Jejich řád hýbal dějinami mnoha křesťanských států. Chtěl ale ovlivnit také volbu českého krále?
Vzestup a pád templářů
Řád byl založen pravděpodobně roku 1120 v důsledku první křížové výpravy do Svaté země a jeho původním úkolem byla ochrana poutníků přicházejících navštívit svatá místa.
Se zakládáním dalších a dalších opěrných templářských klášterů a hradů však moc a vliv templářů neustále rostly. Během několika mála desítek let se jejich vojenská síla stala pro křesťanské armády na Východě nepostradatelnou, oni sami podléhali však jen nejvyšší církevní autoritě, tedy papeži.
Současně rostlo bohatství jejich řádu. Od Svatého stolce a od křesťanských panovníků a velmožů totiž získali za svou službu ve Svaté zemi nejen řadu privilegií, ale také obrovské majetky zahrnující panské dvory, vinice, mlýny, vesnice, městečka, města a hrady. Souběžně se spravováním tohoto obrovského řádového bohatství procházejícího hranicemi řady zemí začal sílit význam templářů coby prvních mezinárodních bankéřů svého druhu.
Řádoví rytíři totiž záhy zjistili, že převážet peníze z jednoho místa na jiné a zpět je příliš složité, drahé a nebezpečné, proto využili svých asi devíti tisíc hradů, komend a dalších sídel v Evropě a Středomoří a vytvořili z nich první moderní bankovní síť, která daleko předstihla svou dobu. Používali směnky, šeky, různé druhy úvěrů, přijímali vklady a prováděli platby do zahraničí podobně jako dnešní banky.
Půjčovali také anglickému a francouzskému králi na finacování jejich vzájemné války, a právě to se jim zřejmě stalo osudným: neochota francouzského krále Filipa IV. Sličného (z rodu Kapetovců) splácet tento dluh a současně touha přivlastnit si obrovský templářský majetek stála za vykonstruovaným obviněním templářů z hereze a následným zničením celého řádu.
Počátek jejich zkázy nastal v pátek 13. října roku 1307, kdy je královi žoldnéři začali masově zatýkat po celé Francii. Do vězení bylo uvrženo na pět tisíc rytířů včetně velmistra řádu Jakuba Molaye (Jacquese de Molay), mnoho z nich bylo spolu s velmistrem upáleno. Podle legendy proklel Molay při své popravě celý kapetovský královský rod a jeho kletbě padl za oběť nejen Filip Sličný, ale i jeho tři synové a jediný vnuk.
Templáři na Moravě
S existencí i zánikem templářského řádu se prolínají také dějiny české, slezské i moravské. Templáři měli v českém království své komendy, tedy řádové domy (pravděpodobně celkem čtyři, na Starém Městě v Praze, v Uhříněvsi, v moravských Čejkovicích a na hradě Templštejn nedaleko Moravského Krumlova).
„Templářský řádový dům, a totéž platí pro sídla ostatních rytířských řádů, pro něž se až v raném novověku ujal název komenda, v sobě běžně spojoval několik funkcí — rezidenční, obrannou i hospodářskou,“ píše Libor Jan v práci Templáři v Čejkovicích. Současně uvádí, že templáři disponovali na Moravě rozsáhlejším majetkem.
„Že templářům náležely statky na Moravě zřejmě již od 30. let 13. století, dokládá také další zmínka,“ upozorňuje Libor Jan. Když totiž 23. ledna 1244 povolil rakouský vévoda Friedrich Bojovný světelskému klášteru, že může bez mýta převážet ročně přes Dunaj dva talenty soli (talent je stará jednotka hmotnosti, jejíž hodnota se různě měnila podle místa a času a pohybovala se zhruba od 20 do 40 kilogramů, pozn. red.) byl mezi svědky tohoto rozhodnutí na posledním místě uveden Friedrich, komtur templářského řádu na Moravě (commendator domus militiae Templi per Moraviam).
„To znamená, že templáři byli v té době na Moravě již pevně uchyceni, neboť měli vyššího představeného, který zřejmě spravoval také statky v Rakousku, kde nefungovala ani později samostatná komenda,“ dodává Libor Jan.
Vsetín jako předmět obchodu
S templářským řádem je spojováno i Vsetínsko, kde v době, kdy na ně začal ve Francii hon, pronajali tito rytíři nemalé državy právě Vokovi I. z Kravař.
„Tři nejstarší doklady o Vsetíně? Soudím, že jimi jsou A) listina Protivy z Doubravice z 30; září 1297, B) listina Václava III. z 19. května 1306, C) listina Voka z Kravař z 3. března 1308… Listinou A disponuje Protiva z Doubravice ve prospěch templářů půdou, o níž se praví, že leží ‚super utrumque litus aque dicte Beyx‘, listinou C dosvědčuje zase Vok z Kravař, že templáři disponovali v jeho prospěch půdou, na které jsou jmenovány tyto objekty označené rnístními jmény: ‚opidum Setteinz‘, ‚castrum Vreuntenpergk‘, ‚aqua, que Roknicz dicitur‘, a konečně i tok ‚aque Betsch‘,“ napsal v roce 1961 brněnský historik a archivář Jindřich Šebánek ve své práci Tři nejstarší doklady o Vsetíně, vydané ve Sborníku prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity.
Podle Šebánka i dalších historiků je opidem Setteinz míněn Vsetín, jenž byl v té době, tedy v roce 1308 (rok po zahájení likvidace templářského řádu) trhovou osadou. Slova Betsch a Roknicz představují dobová označení pro řeku Vsetínskou Bečvu a její levostranný přítok Rokytenku a castrum Vreuntenpergk byl pravděpodobně hrad, jenž se později nazýval Freundensberk - a po němž archeologové pátrají dodnes.
Výše uvedené listiny zkrátka popisují osadu (pozdější Vsetín), rozkládající se v říčním údolí Vsetínské Bečvy po obou stranách této řeky, kterou spolu se zřejmě nedalekým hradem drželi od roku 1297 do roku 1308 templáři a zřejmě se věnovali kolonizaci zdejšího kraje: zakládání kostelů, kolem nichž mohly vznikat další osady a obce, budování mlýnů na řece, těžení dřeva v lesích a podobně.
Když ale proti nim začal na podzim 1307 ve Francii vražedný zátah, potřebovali si zřejmě uvolnit ruce a bližší jim byly spíše peníze na hotovosti; toho pak šikovně využil podnikavý Vok z Kravař, který si od templářského komtura Ekka pronajal jejich državy, jež nemusely být vzhledem k tíživé situaci templářů příliš drahé. Existuje však ještě jedno možné vysvětlení překvapivého komturova kroku: možná chtěl pomocí tohoto obchodu rozehrát velkou politickou partii o český trůn.
Praotec rodu
Co víme o Voku z Kravař? Jeho rodiče neznáme, takže je prvním historicky doložitelným členem rodu pánů z Kravař. První písemná zmínka o něm pochází z 31. března 1300, kdy se uvádí jako krakovsko-sandoměřský hejtman. V roce 1303 je uveden na královské listině a zdá se, že již tehdy byl spjat s nejvyššími místy českého království.
Po korunovaci Jana Lucemburského českým králem v roce 1310 se mu postavil po bok a podporoval ho i při trestné výpravě proti odbojným moravským šlechticům, již Jan Lucemburský podnikl v roce 1312. Tento postoj se Vokovi vyplatil: jako odměnu získal zkonfiskovaný majetek Friduše z Linavy, mezi který patřil hrad Plumlov, Drahuš a Helfštejn a k nim náležející panství. Kromě toho rozšířil své panství o rozsáhlé državy kolem Nového Jičína, později dostal ještě město Fulnek.
V roce 1316 se stal Vok z Kravař podkomořím českého království a v roce 1324 nejvyšším komorníkem olomoucké cúdy (krajského soudu). Zemřel zřejmě někdy začátkem roku 1329, protože v březnu je již uváděn v kronikách jako nebožtík. Zanechal po sobě čtyři syny, mezi něž zřejmě ještě před svou smrtí rozdělil nashromážděný majetek. Včetně někdejšího templářského panství, které si původně pronajal jen na 31 let, ale už nikdy ho nemusel likvidovanému a vybíjenému řádu vracet.
Po Vokově smrti vznikly dvě větve rodu pánů z Kravař, které založili jeho synové Vok II. z Kravař (plumlovsko-strážnickou větev) a Drslav z Kravař (fulnecko-jičínskou), zbylí dva synové se věnovali kněžské a soudní kariéře: Beneš z Kravař se stal kanovníkem a Ješek z Kravař nejvyšším komorníkem olomoucké cúdy.
Protiva, o němž víme jen málo
Dědictví po templářích, které založilo historii města Vsetín, však zůstává nadále opředeno nejednou záhadou. Především víme málo o mužích, kteří s ním byli bezprostředně spojeni. Známe sice Voka z Kravař, ale kdo byl Protiva z Doubravice, jenž toto zboží vlastnil jako první? A jakou roli skutečně sehrál v příběhu templářský komtur Ekko? A kam se poděl tajemný hrad Vreuntenpergk či Freundensberk, o němž se hovořilo v nájemních smlouvách?
Jméno Protivy z Doubravice se vynořuje z mlhy dějin poprvé v roce 1275, kdy je uváděn jako zeměpanský správce královského hradu v severomoravském Zábřehu. Obchod s templářským komturem Ekkem uzavřel dne 30. září 1297, kdy mu s královským souhlasem Václava II. zčásti prodal a zčásti daroval blíže neurčené statky, získané od krále a ležící po obou březích řeky Bečvy.
Za prodanou část utržil 250 hřiven, ta darovaná však byla prý podstatně větší. Jako svědci byli na této listině uvedeni podkomoří Albert ze Zdounek, Milota z Dědic, Hartman z Holštejna, Zdislav ze Šternberka, Oneš z Čistého Slemene, Filip z Pernštejna, Jenec z Našiměřic, Oldřich z Boskovic a trojice komorníků, cúdařů (soudců) a provinciálních rychtářů z každé ze jmenovaných provincií.
Protiva byl zřejmě významný moravský šlechtic, protože v roce 1305 zastával úřad moravského zemského číšníka. Jeho rodiče ale neznáme a jeho děti také ne, takže jeho jméno opravdu působí trochu jako chvilkový záblesk majáku v mlze, jenž záhy opět pohasl.
Komtur Ekko pronajímá půdu
A kdo byl onen mistr Ekko, jenž začal ve Slezsku budovat nové templářské panství, aby byl vzápětí stíhán zkázou svého řádu? Podle pramenů šlo o čejkovického komtura Ekka, který se koncem 13. století (zřejmě v roce 1295) stal představeným hned dvou templářských komend v českých zemích, v Čejkovicích a v Uhříněvsi, a fakticky uplatňoval moc i nad templářskou komendou v Praze a jenž byl brzy poté jmenován zemským komturem templářského řádu pro Čechy, Moravu a Rakousko.
„Po pádu posledních křesťanských pevností v Palestině jej řádové centrum vyslalo do střední Evropy, zřejmě do krajů, kde se narodil a jejichž prostředí znal. Zde začal Ekko vyvíjet značnou aktivitu ve prospěch řádu a postupoval v kariéře, která byla nakonec osudově přetnuta,“ píše Libor Jan.
Smlouvu s Vokem z Kravař uzavřel Ekko již v době, kdy se nad řádem zatáhly černé mraky. Pozoruhodné je, že v listině, kterou Vokovi pronajímal na 31 let Vsetín a tajemný hrad Vreuntenpergk, stálo, že jedná na základě svolení velmistra templářského řádu - ten však byl v té době již ve vězení.
Templáři si na pronajímaném panství ponechali patronát nad všemi stojícími i nově stavěnými kostely, a tím i přístup k daním a desátkům. Protože ke každému kostelu patřil jeden svobodný lán, měli nárok na jednu měřici žita a jednu ovsa z každého lánu ročně, a na celkový výnos z každého desátého lánu. Náležet jim měla i jedna polovina všeho, co by se získalo dolováním, zatímco Vokovi a jeho dědicům připadla honitba, rybolov i právo kácet stromy, stejně jim měla patřit polovina práva k vesnicím, městům či hradům, jež by na teritoriu vlastním nákladem zřídili. Každá nově vysazená ves měla být opatřena dostatečným kusem lesa, jenž měl poskytovat stavební materiál a otop.
Templáři si také ponechali ve své přímé správě území „zdéli i zšíře norimberského lánu“ na obou březích říčky Rokytenky až k jejímu ústí do řeky Bečvy; na tomto území zřejmě probíhal nejčilejší kolonizační ruch a lze předpokládat, že do této doby spadají počátky dvou vsí, jež v údolí leží, Lhoty a Liptálu.
Po uplynutí jednatřicetileté lhůty měla být uzavřena nová obdobná smlouva, k tomu už ale nedošlo, neboť templářský řád byl zrušen. Vsetínské panství tak zůstalo v majetku rodu z Kravař natrvalo.
Skrytá karta: hrálo se o český trůn
Libor Jan upozorňuje ještě na jednu zajímavou okolnost: k listině, jejímž prostřednictvím pronajal Ekko Vokovi Vsetínsko, přivěsil svou pečeť i Friedrich I. Habsburský, rakouský a štýrský vévoda. Ten byl přitom v té době jedním z uchazečů o český trůn: byl to mladší bratr předchozího českého krále Rudolfa Habsburského, který v roce 1307 podlehl ve vojenském táboře úplavici. Po Rudolfově smrti se sice zkoušel vrátit k moci Jindřich Korutanský, vyhnaný právě habsburským rodem, ale s jeho panováním panovala v Čechách i na Moravě všeobecná nespokojenost. Česká a moravská šlechta se proto ohlížela po jiném panovníkovi a Friedrich byl jedním z těch, s nimiž bylo třeba počítat.
„V této souvislosti přichází s důležitou informací veršovaná kronika Otakara Štýrského; když prý byl vévoda ve Štýrském Hradci, dorazil k němu templářský bratr Ekko, který přinášel zprávu, že dvanáct urozených Čechů odpřísáhlo Habsburkovi věrnost a přislíbilo podporu. Teprve pak se Friedrich i s Ekkem vydal do Mariboru,“ upozorňuje Libor Jan s odkazem na práci historika Josefa Šusty Soumrak Přemyslovců.
To ukazuje na významnou roli zemského komtura, jenž zřejmě získával mezi českou a moravskou šlechtou přívržence pro syna římského krále (tím se logicky stavěl do opozice proti druhému nápadníku trůnu Jindřichu Korutanskému, manželu Přemyslovny Anny).
„Nelze vyloučit, že pronájem Vsetínska Vokovi z Kravař hrál v těchto politických plánech určitou roli, pak by bylo možné také hledat Friedrichovy straníky mezi svědky řečené transakce, kteří patřili zcela zřetelně k moravské elitě,“ uvažuje Libor Jan. I když mohla obchod ovlivnit i neradostná situace řádu v západní Evropě, podle historika templáři z Čech v té době mohli jen sotva tušit, jak katastrofální rozuzlení bude mít. O tom ostatně svědčí i to, že si v pronajímací smlouvě zachovali pro sebe tolik požitků.
„Vokova listina byla nejspíše vydána na Moravě, Friedrichova pečeť však musela být přivěšena až dodatečně, ve Štýrsku, což zařídil právě představený českých templářů,“ dodává Libor Jan.
Ekkova snaha přišla každopádně vniveč, Friedrich se českým králem nestal a vyklidil pole Janu Lucemburskému, jehož významným spojencem se stal paradoxně právě Vok z Kravař, který tolik zbohatl na templářském zboží. Poslední historická zpráva o zemském komturu Ekkovi pochází z 24. února 1309, kdy společně s řádovým bratrem Friedrichem Sylvestrem prodává všechny statky, které templářský řád držel ve Fischamentu, Rauchenwartu a Schwechatu.
Kde stál tajemný hrad?
Zbývá otázka, kde se mohl nacházet onen tajuplný templářský hrad Vreuntenpergk, jenž byl rovněž součástí obchodu? Některé hypotézy jej spojují se zříceninou moravského hradu Klenov, nacházející se ve vsetínském okresu na skalním vrcholu Zámčisko.
Toto spojení je ale značně nejisté, protože je možné i to, že Vreuntenpergk či Freundsberg stával na místě vsetínského zámku nebo na jiné lokalitě. „Jeho přesná lokalizace je doposud neznámá,“ uvedl před časem pro Valašský deník Pavel Mašláň z Muzea regionu Valašsko.
Se záhadně ztraceným hradem si pak můžeme spojit další populární templářské mystérium: po zničeném řádu mělo zůstat obrovské peněžní bohatství, to se však nikdy nenašlo. Mnozí záhadologové proto dodnes spřádají divoké hypotézy na téma, kde asi může tento poklad být a zda není pravděpodobné právě to, že jej templáři ukryli v relativně bezpečných českých nebo moravských zemích. Nezmizely stopy po tajemném hradě právě proto, že se stal skrýší templářského zlata?
55
Čtenář reportér
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
