A jeden takový v těchto dnech vypráví Muzeum Podkrkonoší v Trutnově. Jejím hlavním hrdinou je rodák ze Dvora Králové nad Labem František Šmídt.

Přes válku za snem

Toho touha po objevování světa zahnala až do míst, kde chrastily zbraně Velké války. Příběh jednoho z mála námořníků ze suchozemského srdce Evropy nevypráví jen pohlednice, kterých napsal stohy, ale i jeho praneteř Eva Drtinová.


Ta sice svého předka již nezažila, ale jeho odkaz byl a je v rodině stále uchováván. „Vzpomínky mám hlavně skrz maminku a babičku, tedy jeho sestru. Vždycky byl takový duch našeho domu. Celý život jsem se s ním navíc setkávala na fotografiích a skrze pohlednice," řekla Deníku Eva Drtinová.

A právě pohlednice hrály hlavní roli nejen v přípravě výstavy, ale i v samotném životě námořníka Františka Šmídta, jehož snem bylo vždy stát se námořníkem. Pouť za ideou začal 2. prosince 1893, kdy poprvé spatřil světlo světa. Jeho otec Jan Šmídt pracoval jako tovární molitér (textilní rytec) a matka Anna Šmídtová byla švadlenou. Po absolvování školní docházky se vyučil elektrikářem a pracoval jako elektromontér.

Zlom v jeho životě a cesta k jeho snu nastala 23. srpna 1914, kdy narukoval k rakousko-uherskému námořnictvu do přístavu Pola, který je dnes znám pod jménem Pula, na poloostrově Istrie v Chorvatsku. „Tam nejprve absolvoval rekrutskou školu a po 11. říjnu, kdy složil přísahu, nastoupil do Císařsko – královské strojnické školy (K.u.K Maschinenschule)," řekla Eva Drtinová.

V průběhu studia prodělal František Šmídt praktický výcvik na křižníku Admiral Spaun a závěrečnou praxi na bitevní lodi Prinz Eugen. „Po jejím absolvování byl v roce 1915 odvelen na bitevní křižník S.M.S Babenberg, kde sloužil až do konce války jako námořník elektroúseku," uvedla praneteř. Podle ní se její prastrýc prakticky nedostal z paluby. První krátkou dovolenou dostal až v roce 1916. V cenzurovaných pohledech, kterých za dobu války poslal přes 400, se však nemohl zmínit o největší vojenské akci, kterou zažil.

Tu Deníku zprostředkovala kurátorka trutnovské výstavy Petra Koubová. „Jedinou větší akcí bitevní lodě S.M.S. Babenberg za první světové války bylo bombardování italského přístavního města Ancona v roce 1915, kde se cílem její dělostřelecké palby stala místní elektrárna. Po této události už loď kotvila téměř do konce války v přístavu Pola a plnila zde funkci zejména pobřežní obrany," uvedla Petra Koubová.

Malý lodní deník

A přesto, že kolem zuřila válka, tak i z lodi psal František Šmídt neustále dopisy, které sloužily nejenom jako lodní deník, ale i jako mapa jednoho života. „S nadsázkou se dá tak říct, že jsem jako malá ani nemusela číst dobrodružnou literaturu či cestopisy," řekla Deníku Eva Drtinová, kterou dodnes mrzí, že některé pohlednice znehodnotila.

„Byla to mladická nerozvážnost. Jeden čas jsem sbírala známky. A tak jsem některé pohlednice rozstříhala," uvedla žena, která si snad ani tehdy neuvědomila, že i samotný pohled z lodi, vystavené válečnému konfliktu, měl svůj vlastní příběh. Ostatně ten opět poodhaluje Petra Koubová.

„Rakousko-uherská polní pošta byla úzce spjatá s armádou. Tato korespondence umožnila milionům vojáků kontakt s jejich blízkými v zázemí. Námořní polní pošta fungovala během válečných let 1914-1918. Měla také na starost to, aby nedošlo k vyzrazení žádného vojenského tajemství," uvedla Petra Koubová s tím, že všechna korespondence polní pošty, která odcházela od vojska, byla cenzurována. „Soukromé dopisy musely být otevřené, nesměly být psány v nesrozumitelné řeči nebo tajným písmem a musely mít razítko příslušného velitelství jako doklad, že byly přezkoušené," dodala kurátorka a doplnila informace i o poště putující opačným směrem, tedy za vojáky. Ti, kteří sloužili na lodích, mohli od svých blízkých obdržet také korespondenci.

„Veřejnost byla vyzývána, aby správně a čitelně psala adresy dopisů a lístků, dobře uváděla všechny další náležitosti, jako např. pluk, prapor a hodnost adresáta, ale hlavně psala přesné číslo polní pošty," uvedla kurátorka výstavy. V případě nesprávných nebo nečitelných údajů by byla zásilka vrácena zpět k odesílateli s poznámkou „Nedoručeno" nebo „Neznám". Časy od doby dodání do doby doručení byly delší, než v době míru a počet přepravovaných zásilek mnohonásobně stoupl.

Ovšem vraťme se opět k Františku Šmídtovi, který v pohlednicích mimo jiné žádal, aby mu byly uschovány do doby, než se vrátí domů.
A válku skutečně přežil. V následujících dvou letech působil na pancéřovém vlaku č. 6 Praha na Jižním Slovensku. V roce 1920 pak byl František Šmídt vyřazen z armády. Jeho „toulavé boty" však nikdo nezastavil.

Osudné cigarety

„Po válce procestoval František Šmídt většinu zemí jihovýchodní a západní Evropy. V roce 1926 pak odplul do Ameriky, kde až do roku 1936 bydlel v New Yorku," přiblížila další osudy předka Eva Drtinová. Během deseti let za velkou louží pracoval František Šmídt buď jako elektromonér nebo se plavil na řadě lodí. Zejména do střední a jižní Ameriky. „S přibývajícím věkem a ve snaze být blíže rodičům, se rozhodl pro návrat do Evropy," uvedla Deníku Eva Drtinová.

Ovšem svůj rodný Dvůr Králově měl možnost vidět jen krátce. V roce 1942 zde totiž zemřel. A i jeho smrt nepostrádala toulavý podtext.

„Těsně přes smrtí se podrobil operaci. Při ní mu zavedli injekci do míchy a nařídili mu, že nesmí čtyřiadvacet hodin vstát z postele. On to však nedodržel a při rekonvalescenci vstala šel si pro cigarety. A tato poslední cesta ho zřejmě stála život," dodala praneteř, které kromě pohlednic, osobních dokumentů a vojenské, dýky po svém předkovi nezbylo takřka nic. Jen vzpomínky. A 2500 pohlednic.