Klasická medaile představuje zpravidla na líci oficiální osobnost, na rubu pak vyzdvihuje její zásluhy. S tím je konec. Medaile Otakara Duška to změnily. A to dokonce v celosvětovém měřítku.

Otakar Dušek nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru akademického malíře Jana Solpery v roce 1997. Byl o čtyři roky starší než jeho spolužáci, což je, a nejen na vysoké umělecké škole, spíše výhoda. Zralejší osobnost má na věci určitě jiný náhled a má za sebou jisté zkušenosti.

Profesor Solpera zadával studentům náměty a bylo na nich, jak se s nimi vypořádají. „Ať pan profesor přišel s čímkoliv, Duškovi z toho vždycky vypadla medaile,“ vzpomíná jeho spolužák Petr Štěpán. „Byl jimi posedlý,“ dodal.

„Profesor Solpera nám nosil do ateliéru i zadání různých soutěží. Jednou z nich byl návrh na minci k roku 2000 pro autory do 30 let. „Grafika mi připadala příliš plochá a výzva navrhnout minci mě zaujala. Pochopil jsem, co chci dělat,“ vzpomíná Dušek. Byla to soutěž České národní banky, která pamětní mince pravidelně emituje.

Raketový start

„Letopočet 2000 je pouhá konvence. Jiné kultury mají jiný letopočet. Jak jsem to měl vyjádřit? Jak vyjádřit tu neuchopitelnost času? Vytvořil jsem proto dvě mince spojené pantem a letopočet 2000 se objevil po jejich rozevření v horní minci v zrcadlovém lesku odlesk mince spodní. Tak jsem zobrazil neuchopitelnost času,“ vysvětluje svůj první medailérský počin Dušek.

Je nasnadě, že mince světlo světa nespatřila. Ale ze čtyř cen dostala od banky tři. Dušek byl tehdy ve druhém ročníku školy a dostal od banky nabídku, aby se soutěží dále zúčastňoval. Nabídku pochopil jako ocenění své práce a vážil si jí.

Jeho další mince ke stejné příležitosti, tentokráte s hologramem, soutěž vyhrála a dokonce se dočkala i realizace. Avšak autor nebyl s výsledkem spokojený. „Pochopil jsem, že autor není v těchto soutěžích hlavní osoba, je omezený limity danými výrobními možnostmi,“ uvedl Dušek.

Nedošlo ani k realizaci návrhu mince k pražskému zasedání Mezinárodního měnového fondu. Jak komise jeho návrh spatřila, soutěž zrušila a do podmínek nové soutěže dala klauzuli, že „tudy cesta nevede“. Dušek se pokusil podruhé, soutěž vyhrál, ale v jablonecké České Mincovně medaili udělali po svém a autorský záměr přišel vniveč.

„Na minci symbolizovaly peníze různě vysoké sloupky mincí. V mincovně to ořezali do roviny. Moje protesty nepomohly,“ uvedl Dušek.

Z České národní banky mu pak vzkázali: „Uvědomte si, že to, co vy děláte, tu nikdy nebylo a nebude“. Jak se ale ukázalo, už je to tu.

Vlastní cestou

Dlouhodobé spory vedly k ukončení spolupráce s Českou národní bankou a vyústily v přesvědčení, že je nutné se vydat vlastní cestou, spoléhat na vlastní síly a vzít na sebe riziko průkopníka.

„Má-li být tvorba tvorbou, musí přinášet nová řešení,“ uvědomil si Dušek. Když nemohl pracovat na oficiálních zadáních, založil si na medaile vlastní firmu. Šest let dával dohromady tým prvotřídních profesionálů.

Těm je ovšem třeba prvotřídně zaplatit. „Všechny náklady na materiál a práci jdou na moje triko. Peníze vidím, až když medaile rozprodám,“ vysvětluje Dušek úskalí umělce na volné noze.

Zúčastňoval se soutěží zahraničních mincoven. Pak zvítězil se svým návrhem v Japonsku. „To byla motivace pokračovat dál,“ řekl Dušek. Nerealizovaný zůstal rovněž jeho návrh mince k 700. výročí ražby pražských grošů, opět kvůli netradičnímu návrhu.

Na tuto minci hledal gotického lva a orlici, protože povinnou výbavou aversu měl být státní znak.

Gotické symboly státnosti objevil náhodou po dlouhém hledání v setmělém výklenku nad Vladislavským sálem. Dostal za minci druhou cenu. První nedostal proto, že prý byla „nerealizovatelná“. Vyrazil ji tedy na vlastní náklady, aby dokázal, že to jde. Porotu přesto nepřesvědčil.

Dvě bitvy

A tak vypukla bitva. Dušek se rozhodl definitivně zbořit svět konvencí ovládajících tradiční medailérskou tvorbu, překonávat realizační problémy pomocí zapálených spolupracovníků, navrhovat medaile bez ohledu na dosavadní výrobní možnosti a problémy jejich realizace řešit až za pochodu.

První byla medaile k výročí bitvy u Stalingradu. „Byl to brutální boj, medaile bude také brutální,“ rozhodl se. Kromě jiného ji zdobí feniková mince z roku 1942, kdy německá ofenziva začala, z druhé strany kopějka z roku 1943, kdy nastal protiútok ruské strany,“ vysvětluje Dušek. Brutalitu symbolizuje průstřel medailí.

„Při pohledu na ni si nutně uvědomíme, co kulka udělá s lidským tělem,“ ilustruje symboliku medaile. Nebylo to jednoduché. Čtyři měsíce zkoušel, čím stříbro prostřelit, jakým střelivem, jakou zbraní a jakou rychlostí. Nakonec vyhověla puška americké námořní pěchoty s nekonvenčním střelivem a rychlostí střely 850 metrů za sekundu.

„Střela opisuje šroubovici, tlačí před sebou žhavý vzduch. Ten narazí na stříbro, které se taví ještě před jejím dopadem. Stříbro vystříkne proti kulce a ta pak roztřepí výstřelovou stranu. Dojem je dokonalý,“ říká Dušek. Na realizaci medaile si jako ještě student půjčil 300 000 korun a zadlužil se.

Na kongresu FIDEM v roce 2004 medaile získala cenu za přínos ke světové medailérské tvorbě. „Tak vysoké ocenění nikdo z Čechů ještě nezískal,“ potěšil se Dušek.

V bitvě u Kurska se střetlo 1500 tanků a zůstala dodnes největší svého druhu. Práce na medaili trvala více než tři roky. „Byl jsem přesvědčen, že tuto medaili by měl vyrazit tank T 34, ten který dopomohl Rudé armádě k vítězství,“ uvedl Dušek. Ale jak to udělat? Lis v mincovně musí vyvinout na kov tlak 360 tun. Tolik tank neváží.

Bylo třeba najít nějaké řešení. Tank musel na medaili zkrátka najet určitým způsobem, aby takový tlak vyvinul, protože váží jen 30 tun. Se spolupracovníky jsme nakonec našli způsob,“ vzpomíná na ně s úctou. Medaile je vlastně masivní stříbrný hranol s hlubokým reliéfem vyraženým právě oním tankem v polovině června 2008 v Hrádku nad Nisou.

Dvakrát Havel

„Václava Havla si velmi vážím a chtěl jsem to vyjádřit medailí jemu věnovanou,“ uvedl Dušek. „Hlava státu je na medailích zachycována vždy výlučně portrétně. Havel má však mnoho podob. Od dětství až do dospělosti. Jak to vyjádřit, který portrét Havla je ten pravý?“ ptal se tvůrce sám sebe.

Odpověď našel. Otisk jeho palce ho provází beze změn po celý život, měl by proto na medaili být už s ohledem na jeho disidentskou minulost.

Otisk palce se ocitl na reversu mince spolu s nápisem „disident Václav Havel“, na aversu je nápis „prezident ČR“ v leštěném poli a s podpisem ozdobeným charakteristickým srdíčkem. Na každou medaili pak Václav Havel otiskl svůj palec.

„Mám to udělat jako v Bartolomějský,“ ptal se tehdy a naznačil „rozválený“ otisk. „Stačí jen, když se medaile dotknete,“ usnadnil mu práci autor medaile. Medaile musí být proto uzavřena v pouzdru, aby se otisk nesetřel.

Dalším symbolem je etuje medaile, koule z třešňového dřeva, která symbolizuje zeměkouli, kterou otáčejí mocní tohoto světa.

Medaile byla vyražena v 70 kusech k 70. narozeninám Václava Havla a každá váží 70 gramů. Její obvod připomíná tácek pod pivo, má deset hran jako deset let, po kterých byl Václav Havel prezidentem. Rozprodala se do dvou hodin poté, co informaci o ní zveřejnilo Právo. To jsou paradoxy, pane Vaňku, co?

Druhá Havlovská medaile se právě vyrobila. Je to stříbrný obdélník vyleštěný do zrcadlového lesku. Na něm je část projevu Václava Havla z Kongresu v USA, kde oznámil, že se Československo vydalo na cestu demokracie.

Každá z 12 stran projevu je rozdělena na 18 dílů a text na medaili odpovídá části stránky, kterou zobrazuje. Celkem jich tedy je pouze 216. Na aversu je opět podpis Václava Havla a datum projevu. Na hraně jsou medaile číslované.

„Všech dvě stě šestnáct medailí chtěl skoupit obchodník s medailemi. Ale cožpak bych mohl opomenout svoje sběratele, kteří mě svými nákupy podporovali v těžkých časech,“ ptá se Dušek.

„Vážím si každého, kdo ode mě medaili koupil, kdo je ochoten své tvrdě vydělané peníze takto utratit,“ vzkazuje svým příznivcům Otakar Dušek, medailér, který změnil svět pamětních medailí.

Byť jde o peníze až v první řadě, celou první stránku projevu, tedy 18 medailí, kde je laserem vypáleno i razítko „TAJNÉ“, si nechá pro sebe.