„Bylo to jako z jiného světa, co se dělo potom, co jsme dostali Anděla. Připadalo nám to, jako když odpovídají slavní sportovci. Třeba Martina Sáblíková, že hned po závodě nestíhá odpovídat na esemesky. Nekecá. Zažili jsme, jaký to je. Vzpomněl jsem si na to,“ líčí Ondřej Šíma, kytarista kapely Exorcizphobia, která vydala české album roku.
„Reakcí bylo opravdu hodně. Smáli jsme se, že větší dosah měl na sociálních sítích jen příspěvek, když nám vykradli dodávku,“ dodává lídr a zakladatel kapely Tomáš Skořepa. „Nemám potřebu dělat, že jsem hroznej pankáč, a že mi na ceně nezáleží. Makáme a hrajeme hodně, bereme to jako příjemné ocenění naší hudby. Je dobré, aby lidi věděli, že existuje ještě něco jiného než mainstream,“ říká Tomáš Skořepa, který v rozhovoru pro Deník popsal oslavy na večírku v Praze mezi hudební smetánkou i hospodě v Trutnově, styl kapely, její krkolomný název, hraní na vlakovém nádraží, cesty za metalovými fanoušky na Balkán nebo důvody, proč nemají koncert v Trutnově.
Co se stalo s dodávkou?
Vykradli nám ji v Trutnově Na Záduší, jsou to asi dva roky. Byli jsme líní po koncertě vyndávat v noci nástroje a nechali jsme naplněnou dodávku přímo před domem. Zmizely zesilovač, kytary, basa.
Jak to dopadlo?
Jako zázrakem se nám všechno vrátilo. Věci se podařilo vypátrat a dostalo se k nám úplně všechno. Policie odvedla skvělou práci. Většinu věcí jsme dostali poměrně brzy, do tří týdnů, až na moji kytaru. Tu až po půl roce, někde putovala, měla svůj příběh. Dodávkou jezdíme pořád. Nabalíme věci a jedem. To je náš život rokenrolovej.
Když jsme si domlouvali rozhovor, doporučoval jste spíš kavárnu než vaši zkušebnu v Trutnově na vlakovém nádraží s tím, že je pro silnější žaludky. Mně ale přijde v pohodě.
Sdílíme ji ještě s dvěma trutnovskými kapelami Blitzkrieg Boyz a Člověk v plísni. Kluci sem včera naběhli a uklidili to tady. Chtělo by to ještě trošku vymést pavučiny.
Jinak to bývá horší?
To jo. Podstatně. Je to taková undergroundová zkušebna. Místnost vzájemně sdílíme a je to skvělé.
Jak jste v ní dlouho?
Přes deset let. Zakladatelé tohoto místa jsou kamarádi, kteří pracují v Anglii, jsou to rodáci z Trutnova. České dráhy nám vyšly úžasně vstříc, neplatíme nějak přehnaně velký nájem. Je to skvělé místo v industriální zóně, takže náš rámus nikomu nevadí. Navíc je to pořád blízko centra.
Jste hned u kolejí. Neruší vás vlaky? Nebo vy je?
Možná se rušíme navzájem. Když hrajeme, máme tady svého rámusu dost. Lidi ve vlaku to nijak neregistrují. Ve vedlejší budově je zubař, ale nikdy jsme neměli žádný konflikt, ba naopak. Třeba to zkrátí aspoň někomu čas v čekárně u zubaře.
Jak je to se jménem kapely? Proč má takový těžko vyslovitelný název?
Původní název kapely byl v roce 2005 Deathmarch. Ten už některé kapely měly. Nechtěli jsme mít stejný, takže tehdejší basák Honza Erben přišel s tímhle. Tenkrát se nás na to každý pořád ptal, co to znamená. Kdysi za tím byla nějaká myšlenka, vysvětlovali jsme to jako strach ze ztráty vlastní identity nebo autenticity. Ale teď už říkáme, že je to jenom prostě krkolomný název, který nikdo jiný nemá.
Jak jste si užili vyhlášení cen Anděl?
Bylo to hodně nevšední. Byli jsme tam jak v Jiříkově vidění. Dalo by se říct, že to bylo až bizarní, úplně jiná sorta lidí, než se kterými se běžně setkáváme. Zajímavá zkušenost. Rozhodně. Když se podíváte kolem sebe u nás ve zkušebně, tak vám je jasné, že ten namydlený svět není úplně pro nás. Bylo to opravdu netypické, ale zajímavé.
Takže jste se cítili trošku nepatřičně v takové společnosti?
Rozhodně to není náš šálek kávy.
Ale cenu jste dostali, jak ji vnímáte?
Pro mě je to velké a příjemné zadostiučinění, že naše hudba vlastně někoho zajímá, že někdo ocenil to, co děláme. Může nás to teoreticky dostat do většího povědomí. Je to skvělá motivace.
Překvapilo vás, že jste uspěli ve veliké konkurenci v kategorii rockové album?
Určitě nás to překvapilo. Přitom my jsme se nikam nehlásili. Jak jsme vydali album, posílali jsme ho jen na recenze. Takže možná nás navrhl někdo z recenzentů.
Není zvláštní, že album roku získá trash metalová kapela?
Zrušila se škatulka hard and heavy, celá kategorie se sloučila a hudební rozptyl je obrovský. O to větší je to pro nás ocenění. Není ale úplně výjimečné, aby vyhrála metalová kapela. Loni vyhrála Insania, která také pochází z této sorty kapel, rok předtím ještě Sněť, což je mnohem extrémnější kapela než jsme my, takový staroškolský death metal. Na naší scéně existuje spousta tendencí něčím takovým pohrdat, takovými okázalými akcemi. Nemám ale potřebu dělat, že jsem hroznej pankáč, a že mi na tom nezáleží. Je to příjemné ocenění, protože makáme a hrajeme hodně. Bereme to jako ocenění naší hudby. Je dobrý, aby lidi věděli, že existuje ještě něco jiného než mainstream.
Když vás vyhlásili vítězi ankety, jak jste reagovali?
Bylo to spontánní. Přemýšlel jsem, co na pódiu říct. Pak se to tam nějak spustilo samospádem. Třeba jsme mohli trošku víc zpropagovat naši scénu. Byli jsme zaskočení, fakt jsme to nečekali. Chtěli jsme samozřejmě poděkovat lidem, kteří na našem albu spolupracovali.
Užili jste si oslavy? Slavili jste v Praze i Trutnově?
Na obou místech. V Praze byl večírek v rámci vyhlášení. Bylo to příjemný, nemuselo se platit za pití. Moc jsme nerespektovali dress code, někteří nažehlení pánové kvůli tomu měli poznámky, že jsme smradloví metaláci. Ale zažili jsme i velice příjemné reakce. Zastavilo se za námi pár lidí a děkovali nám, že jsme tam vnesli nějakou tu normálnost.
Jak jste pokračovali s oslavami v Trutnově?
Různě, nejdřív každý zvlášť po hospodách, pak jsme se sešli večer U Lazebnic. To je naše oblíbená knajpa. Tam byl měl být Anděl vystavený. Mělo by to tak být. Už tam prý chystají vitrínu.
Počítáte, že o vás bude větší zájem jako o vítěze alba roku?
Nejsme úplná rocková kapela, ale říkám si, proč se nenacpat na nějaký rockový festival?
To by vám nevadilo?
Proč ne. Na některých velkých festivalech hrají metalové kapely. Myslím, že tahle cena by mohla být klíčem k letním festivalům. Bylo by to určitě příjemné, protože není úplně jednoduché se na ně dostat. Nicméně na druhou stranu zase my nemáme úplně nouzi o vystoupení, máme nastavenou svoji cestu a půjdeme po ní dál. Nečekáme, že teď najednou okolo nás vybuchne svět. U nás je to o postupném vývoji a tvrdé práci.
Kolik máte ročně koncertů?
Loni jsme jich měli přes 50, víc v zahraničí než než u nás. Letos jsme si řekli, že trošku zvolníme, máme zatím naplánovaných zhruba 35 koncertů.
Jste kapela z Trutnova, kdy se představíte doma?
V Trutnově přímo ne. Pořádáme festival v Pilníkově na hřišti Pilníkofest 27. července, tam určitě budeme vystupovat. V Trutnově je trošku problém dělat akce, protože tady nejsou úplně vhodné prostory pro hudbu, kterou děláme my, tedy kromě Bojiště.
Ani tam hrát nebudete?
To je jediná možnost. Podílíme se na party před začátkem festivalu Obscene Extreme, tam bychom zahrát mohli. Momentálně ale nemáme v Trutnově nic v plánu.
Jaké prostory byste potřebovali?
Ne tak velké jako Uffo, protože to nenaplníme. Nějaký klub, jako tady býval New End nebo Kabinet, to by bylo dobré. Trutnov by si zasloužil mít něco takového. Je to velká škoda, že tady není, i když samozřejmě chápu, že to není příliš atraktivní něco takového podporovat. Někteří lidi si myslí, že se tam fetuje a pohybují se podivné existence, to je ale jeden pohled plný předsudků. Na druhou stranu to může být místo, kde se střetávají mladí lidé, někde nepromrhávají čas a jsou kreativní. Myslím si, že město jako je Trutnov by si takový prostor a klub zasloužilo vždycky.
Kde v zahraničí hrajete?
Jezdíme po Evropě. Hodně do Německa. Loni jsme byli na Balkáně, letos to máme podobně. Čeká nás Rakousko, Chorvatsko, na podzim plánujeme výjezd Německo, Benelux.
Tam je o vaši hudbu zájem?
Troufám si říct, že ano. Pro hudbu, jakou děláme, je Německo a západní Evropa blízká, tam je určitě o metal zájem. Paradoxně i na Balkáně. Člověk by to nečekal, ale velký zájem je v Rumunsku, Chorvatsku nebo Srbsku.
Jak byste charakterizoval vaši hudbu?
Obecně je to trash metal s nějakýma vlivem hardcoru a punku, takový crossover trash metal. Je to hodně rychlá muzika, takový rychlejší rokenrol. Není nijak extrémně tvrdý. Styl, který děláme, je širší, má základ v americkém trash metalu 80., 90. let. Je to prostě rychlý rokenrol.
Zpíváte v angličtině. To má nějaký důvod?
Jsou české trash metalové kapely, které zpívají česky. I když jsem neuměl pořádně anglicky, tak jsem si nedovedl představit, že bych zpíval česky. Je těžké napsat něco česky, aby to neznělo pateticky. Vůbec do naší hudby. Vyrostl jsem na americkém trash metalu, přišlo mi proto přirozené zpívat v angličtině. Angličtinu jsem se tak v průběhu učil a zdokonaloval si ji tím.
Tak vám to aspoň pomohlo naučit se anglicky?
Přesně tak. Hudba má i takové benefity.
Kde se rodí nápady?
Mám takové domácí studio. Převážně skládám, udělám hrubou strukturu, pak ji společně doladíme. Postupně vzniká text. Velkou pomoc znamenají moderní technologie. V téhle sestavě nám to hodně funguje, máme dobrou chemii v kapele. Chceme dělat pořád nové věci. Statistiky si nevedeme, ale odhadoval bych, že uděláme sedm a půl songu za rok.
Jaké máte plány do budoucna?
Makáme pomalu na novém albu. Rádi bychom ho vydali příští rok, kdy bude mít kapela 20 let. Chceme hodně hrát, hodně koncertovat, poznávat nové země, nová místa, bavit se tím. Je skvělé, že naše hudba zajímá víc a víc lidí. Kdyby to tak nebylo, tak by to bylo znamení, že něco neděláme úplně správně.
Exorcizphobia tak dlouho dřela, až si vydřela Anděla
Trutnovská parta je důkazem toho, že je prostě potřeba makat: Zkoušet, koncertovat a případnými neúspěchy se nenechat odradit. V roce 2018 vydali desku About Us Without Us, na které vykročili na cestu k „andělskému triumfu“. Oceněné album Spiritual Exodus je totiž završením a dopracováním konceptů, které začaly právě na předchozí dvojici alb About Us Without Us a Digitotality.
Spiritual Exodus je deska autorsky vyzrálá a schopná se zdatně pohybovat v žánrové oblasti thrashmetalu, ale zároveň s talentem tento rámec podle chuti ohýbat a přetvářet podle svého - třeba když desku zavřou více než sedmiminutovou instrumentální skladbou Tiwanaku. Ostatně, v delších stopážích je kapela jako doma a je z toho znát jasné uvědomění toho, že nejen metalový masomlýnek a nepřetržitý tlak je všechno. Příkladně se tu tak pracuje s atmosférou, gradací i výstavbou skladeb.
V textech je Exorcizphobia stylově naštvaná, ale posouvá svou perspektivu. Už tolik nespílá těm neviditelným mocným kdesi nahoře, ale s gustem tepe do vlastních řad, do stádovitosti lidí, do nepřemýšlení, do honby za vlastním prospěchem. Abychom dokázali změnit svět, napřed musíme začít sami u sebe a nejen svalovat vinu na někoho jiného nebo natáhnout ruku.
Exorcizphobia si svou cestu vybojovala a Anděla dostala naprosto zaslouženě. Zároveň jsou společně s deathmetalovou Snětí, která dostala okřídlenou sošku před pár lety vlajkonoši toho, že i extrémní metalové styly patří na domácí scénu a zaslouží si pozornost.
Jiří V. Matýsek, autor je webeditor Deníku a hudební publicista
