Hrál jste už v seriálech z mnoha různých prostředí - jak blízká je vám právě zoologická zahrada?
Vzhledem k tomu, že mám zvířata kolikrát raději než lidi, tak je mi to prostředí ze všech nejbližší. Každý exteriér je nejen z filmařského hlediska pěkný, ale tím, že točíme mezi zvířaty, je všechno ještě daleko hezčí, zábavnější a hodně zvláštní. Vždycky je to velký svátek, když jedeme do safari ve Dvoře Králové, kde seriál vzniká.

Natáčení tam má určitě nějaká pravidla, omezení či nastavení…
Musíme samozřejmě poslouchat příkazy ošetřovatelů zvířat a dbát na jejich zdraví – to znamená ničím je neprovokovat, nedráždit, aby zbytečně nepřišla k úhoně. Když jsme například točili vedle zeber a já jsem měl vycházet z jejich stájí, říkali mi, abych si sundal klobouk, kterým je Franta Kolman pověstný, protože zebry nemají lidi v klobouku rády. Údajně jsou z toho nervózní. No tak jsem si jej během čekání v zákulisí, které se nachází hned vedle nich, sundal a nasadil až těsně před akcí.

S jakými dalšími zvířaty přijdete do styku?
Hned první den jsme točili mezi žirafami. Ty jsou zase specifické tím, že jsou zvyklé jíst v jednom koutě. Zrovna v jeho blízkosti jsme ale všichni měli zaparkovaná auta a ony jen tak chodily kolem, bály se jich. Dopadlo to tak, že jsme museli vozidla přeparkovat, tím pádem i trochu časově přestavit natáčení, protože jinak by se žirafy nedostaly k obědu. A teprve až se najedly, mohli jsme pokračovat v práci.

Máte rád zvířata i v reálu?
Mám, jsem majitelem dvou zvířátek – jedním je moje dcera a druhým můj syn. Jinak jsem měl jednu dobu i tři psy, teď už mám jenom jednoho, labradora. Kdyby jich mělo být v kombinaci s péči o dětí víc, byl by to asi dost velký fičák.

A jak se vám líbí v partě lidí, ve které seriál vzniká?
Hlavně mě baví štáb, s nímž jsem dělal už na seriálu Krejzovi. Jeho členové dokážou při natáčení vytvořit pohodu. Ve své podstatě – i kdyby se na place objevil nějaký prudič, což se zatím nestalo, vždycky by jej někdo dokázal zklidnit. Takže práce s týmem ZOO je naprosto perfektní.

Dobře vás známe i z Partičky. Čím je pro vás improvizace, jakou roli v životě herce zaujímá? Musí to být náročná disciplína.
Je to adrenalin. Bohužel ne vždycky je člověk dobře naložený – zrovna nedávno, když jsme točili dalších osm dílů Partičky, jsem se potýkal se strašnou žaludeční virózou. Vnímal jsem jen obrysy lidí a nějaké hluky, ale vůbec nevím, o čem to bylo. Fakt to bylo peklo. Nakonec jsem uznal, že bude lepší oslovit kolegu Igora Chmelu, aby za mě ve dvou z těch osmi dílů zaskočil. Naštěstí mohl, za což mu děkuju. Abych se ale vrátil k otázce – při improvizaci prostě musíte mít oči i uši pořád na šťopkách, dávat bacha, aby vám neuniklo něco, na co by se dalo navázat. Spousta lidí nevěří, že dialogy nejsou dopředu připravené, ale ony fakt nejsou.

A co chystáte v divadle?
Všichni herci čekáme na to, až konečně pomine současný stav, kdy rušíme jedno představení za druhým. Ani nás tak nelimitují hygienická pravidla, ale to, že se lidé bojí do divadla chodit. Jsou ale i situace, že přijít chtějí, ale nebaví je stoprocentně dodržovat předpisy, čemuž se vlastně moc nedivím, nebo je třeba pozitivní některý z kolegů či kolegyň. Je to velmi složité. Nedávno jsem například plánoval zájezd do Ostravy, ale zrušil se, vzápětí přišel e-mail, že se ruší i deset divadelních Partiček a taky představení v divadle Palace, kde hraju. Takže tak. Co se týká nějakých výhledů - vždycky říkám: chceš-li pobavit pánaboha, seznam ho se svými plány… Za těchto okolností by to byla ještě dvojnásobná drzost. Každopádně se na konec divadelních prázdnin těším. Už jsou moc dlouhé. Dva roky je fakt moc.