Michal Prokop se v rozhovoru pro Festivalový samizdat rozhovořil o stavu tuzemské hudební scény, zkušenostech z vysoké politiky i o svém podpisu pod neblaze proslulou Antichartou. V létě hrajete na mnoha festivalech. Je pro vás Trutnov něčím výjimečný? Určitě je výjimečný, byl to první velký festival u nás a měl vždy i určitý mimohudební podtext, společenský, rozhodně nekomerční.

Filozofie festivalu se hlásí ke kořenům undergroundu a ke slavnému Woodstocku. Je pojem „český underground" ještě živý a má společnosti nebo alespoň její části co říci?
Underground reprezentuje vždycky určitou část společenských postojů a uměleckých postupů, které se vymykají zavedeným zvyklostem. Proto stojí obvykle proti establishmentu, ať jde o establishment totalitní, jak tomu bylo kdysi v počátcích u nás, nebo establishment demokratický, jako třeba v USA nebo v západní Evropě, kde underground vznikl. Takže si myslím, že i český underground, pokud si udrží své základní znaky, živý zůstává, ovšem opakuji pokud si udrží své základní znaky. Problém to může být tehdy, pokud undergroundová kapela účinkuje na oficiálních akcích. To pak už moc underground není.

V roce 1967 jste byl na 1. československém beatovém festivalu vyhlášen nejlepším zpěvákem. Jak na tu dobu vzpomínáte?
To byla doba mých začátků, šedesátá léta znamenala pro celou mou generaci moc. A jsem hrdý na to, že patřím k této generaci, bez jejíchž základů by dnešní rocková hudba vůbec neexistovala.

Jak se za poslední tři desítky let změnila tuzemská hudební a především rocková scéna?
Určitě hodně, změna politických poměrů znamenala kontakt se světem, svobodu vyjadřování, ale i obrovskou konkurenci, nové technologie, média… Já jsem ovšem valnou část této doby strávil mimo branži, takže se necítím úplně kompetentní posuzovat něco, co tak dokonale neznám.

Cesty kapel a hudebníků na trutnovská prkna zpravidla bývají klikaté. Oslovili jste vy pořadatele festivalu nebo oni vás?
Letos budeme v Trutnově hrát podruhé, po několika letech. Je to pokaždé v souvislosti s vydáním či natáčením nového alba, takže to bude asi nějak napůl. Myslím, že poprvé jsme o možnosti prezentovat na festivalu nové věci z alba Sto roků na cestě, které dokončujeme, hovořili s Martinem Věchetem na pětasedmdesátinách Václava Havla. Pak už se to dojednávalo postupně, u toho už jsem nebyl.

Na trutnovském festivalu obvykle mívají „stopku" kapely a lidé spojeni s bývalým režimem. Je známo, že pod tzv. Antichartou je i váš podpis. Můžete se k této věci nějak vyjádřit a říci, jak se to celé ve vašem případě seběhlo?
No, to tedy určitě není nic, na co bych byl hrdý. Prostě jsem se bál tam nepřijít a navíc jsem ani náhodou netušil v Divadle hudby, kde se to odehrávalo, co z toho posléze komunisti udělají. Žádná krásná ztráta.

Na začátku 90. let jste na čas opustil hudební scénu a vstoupil do politiky. Nelitujete toho s odstupem času?
V žádném případě toho nelituji. Byla to úžasná doba, nesmírně zajímavá životní zkušenost, seznámil jsem se tam se spoustou skvělých osobností, se kterými bych se jinak nesešel. A taky poznal, zač je toho loket… Doporučoval bych každému, kdo má tendenci v hospodě nadávat na poměry, jak se tak u nás často stává, aby si to na chvíli zkusil. Ono to vůbec není jednoduché. I když chápu, že dnešní politická realita většinu slušných lidí od politiky odrazuje.

Jak vnímáte současnou politickou situaci v zemi?
Jako sice hodně nepříjemnou, ale přece jen naši realitu. Samozřejmě, když jsem do politiky vstupoval já a moji souputníci z devadesátých let, možná jsme byli naivnější ve svých představách, ale to zjevně nebyla jen naše česká specialita. Svět tehdy ovládala euforie z pádu železné opony a pocit, že teď už to bude jakási „brnkačka", že se otevřou lepší zítřky, že politika konečně přinese s mimořádnými a chytrými lidmi ve funkcích řešení všeho, co nám až dosud brání být šťastní. No, a ono to tak není a v politice se objevili opět lidé, jejichž hlavním cílem je udržet si moc, vliv a peníze, ty veřejné peníze vnímají jako kořist, kterou je třeba rozchvátit a získat, hrubost a politické násilí vystřídaly souboj argumentů, politická profese se ocitla na samém chvostu prestiže ve společnosti a blbců, kteří ovšem v politice byli vždycky, je dnes tolik… Ale já stále věřím, že touhle fází si musíme projít, že i v té současné politice je řada slušných lidí a že ta svoboda, kterou prožíváme i s jejími nepěknými stránkami za to stojí. Mně tedy určitě. Já nečekám zrovna od politiky, že mě učiní šťastným, to si musíme zařídit sami.

Řada lidí vás už mnoho let zná rovněž díky vašim televizním pořadům. Stále uvádíte svou talk-show Krásný ztráty. Jak si vybíráte hosty?
Jsme na to dva spolu s Janem Lacinou, který je spoluscenáristou a v poslední době i režisérem pořadu (mimochodem je i autorem tří textů na našem novém albu Sto roků na cestě, z něhož v Trutnově zanedlouho taky zahrajeme), často o výběru a sestavě dvojic rozhoduje intuice. Mimochodem u nás v pořadu může být každý host jen jednou a za tu dobu už jsem jich vyzpovídal více než devět set. Tak snad vydržíme do té tisícovky.

Jiří Štefek