Shrnuto: ilustroval 80 titulů knih, uspořádal 140 samostatných výstav v republice i v zahraničí. Jeho díla jsou v galeriích. Nejblíže máme Komárkovu kostelní Křížovou cestu v Konecchlumí.

Malíř užívá působivé metaforické vyjádření a má snový silný poetický náboj, proto jeho grafika doprovází většinou verše českých básníků, píše lexikon KDO JE KDO.

Poprvé jsem se s Vl. Komárkem setkal v lidové akademii v Jičíně, kde k nám učitelům mluvil o vkusu a nevkusu – v bytě, na chalupě, na zahradě, na nádraží, v pojizerské hospodě: napadl vše, co věšíme nad manželskou postel v ložnici , samozřejmě s osobitým humorem, nešetřil ani sebe. Nejenže rozcupal naše představy o moderním bydlení, životním stylu, ale posluchárna se stále bavila jeho příklady socialistického soužití s uměním.
Komárek bavil, nenásilně poučoval a vedl diskusi s oponenty, vzdělanými i pitomci, jak říkával, aniž by se povyšoval, pokořoval…

Druhé naše setkání se uskutečnilo v moderní galerii v Hořicích, kde vystavoval společně s karikaturistou Jiránkem. Salvy smíchu u každého panelu, nekonečná fronta při autogramiádě. Vystál jsem si pořadí a získal podpis s věnováním do jeho knížky „Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu aneb od putování od puberty ke klimaktériu“.

Potřetí Komárek stál na rohožce svého ateliéru ve Slané a vítal nás. Na dveřích se bimbala cedule s nápisem JEN KRÁTKÁ NÁVŠTĚVA POTĚŠÍ.

Byli jsme čtyři školní inspektoři. „Dosud jsem poznal jednoho inspektora kultury, a to byl blbec,“ vítal nás. „Jezdil se mnou po okresní silnici a dohlížel, jak já štětkou a vápnem třísním asfaltku budovatelskými hesly ANI ZRNO NAZMAR – v kravíně se tetelí po družstevním jeteli – Oni tanky, MY traktory – Hurá na noční výmlat. Dodal: „On se inspektor tenkrát radoval, a později i v blázinci. Zde ho chtěli doktoři normalizovat.“

A zase měl historku po ruce. „Dnes nám jde víc o vzdělání. Jeden můj příbuzný si dokonce udělal maturitu při zaměstnání. Sice mu pak na platě nepřidali, ale on ochotně teď za velkého ruma přednese v hostinci „Svatební košili“ nebo za myslivce vyjmenuje díla Boženy Němcové. Mohlo by se říct, že si přivydělává na českých klasicích. Inu vzdělání je důležitá věc.“

Poslední vzpomínku mám na besedu v muzeu v Lomnici nad Popelkou, kde jsme vítali herce Miroslava Horníčka. Mezi posluchači seděl skromný Vladimír Komárek.

Miroslav Procházka