Jaký je koncert, po kterém prodáte pomalu stejně cédéček, kolik je diváků v sále?
Víte, když přijde dvacet, třicet lidí, tak ty to opravdu zajímá. Když jsem byl sedm let po pravé ruce Jarka Nohavici na vrcholu popularity, nemohl jsem se ani poškrábat v uchu (směje se).
Máte na Ústí nějaké osobní vzpomínky?
Hráli jsme tady slavné festivaly Janouškovo Ústí. S Víťou jsme se tehdy předvedli jako výborní fotbalisti. Několikrát jsme zde také s Maruškou Rottrovou hráli na náměstí.
Já si vzpomínám, jak jste právě na rynku jednou koncertovali v ukrutném dešti a lidi vás poslouchali za pódiem pod podloubím.
Na to si vzpomínám! A hlavně Marie byla úplně v pohodě, zpívali jsme dál.
Dal jste dohromady projekt Hudební sklepy, který nabízí koncerty desítek zajímavých muzikantů, především folkařů. Jak se tenhle nápad zrodil?
Sklepy vymyslel harmonikář Vašek Koubek. V jeho pojetí byly hodně o hospodách, nám se podařil přesun do kaváren, klubů a předsálí divadel. V této podobě za sebou máme první sezonu.
Kdy vzal poprvé Zdeněk Vřešťál kytaru do ruky a za jakých okolností?
To mi bylo tak třináct. Starší brácha zpíval v plesový kapele a říkal, že to funguje na holky. Tak jsem si začal hrát Ami a e moll a začalo mě to děsně bavit. Neměl jsem žádnou knížku s akordy, a tak jsem si vymýšlel sám. Nikdo mi nepomáhal. Chodil jsem sice do houslí a do trombónu, ale na kytaru jsem se naučil sám. Taky hraju dvěma prstama a naprosto špatně (směje se).
Coby vysokoškoláci jste s Víťou Sázavským potkali Zuzku Navarovou. Vzpomenete si, jak a kde se tak stalo?
To bylo na mejdanu. Zuzana byla strašně pěkná holka, úplně senzačně hrála na kytaru a zpívala české, polské písničky, cikánské, španělské, úplně všechno.
A hudební spolupráci jste navázali jak?
No my spolu asi čtrnáct dní chodili a pak si řekli, že bude lepší to zkusit s písničkami (směje se). Tak jsme se rozešli, ale hudebně nám to vydrželo dalších patnáct let.
Obecně se říká, že ženská v kapele nedělá dobrotu, proč tomu ve vašem případě bylo jinak?
Zuzka byla hrozně přísná, měli jsme takový manželský trojúhelník. Já a Zuzana jsme psali písničky, Víťa je vyhazoval. Věčná soutěž, kdo z nás přinese lepší písničku. Zkoušeli jsme a hádali se. Když jsme se přestali hádat, hráli koncerty pro strašně moc lidí a měli se jen rádi, rozpadli jsme se, už to nestálo za to.
V 80. letech jste prorazili na fenoménu jménem Porta. Co se vám vybaví v souvislosti s kdysi mamutím festivalem folkových kapel?
Porta byla oficiální a povolená, ale mohlo se na ní mnohem víc než jinde. V rádiu a televizi byla Vondráčková, na Portě naopak úplně neslýchaná muzika. Když jsme Portu v roce 1982 vyhráli, bylo na Lochotíně třicet tisíc lidí. Folk nebyl a není menšinový žánr, i když já nemám nic ani proti bigbítu nebo popíku.
Folkaře se musím zeptat. Poslouchá folk? Anebo něco úplně jiného?
Já poslouchám dobrou muziku, a to může být třeba i mladý Gott, který byl skvělý. Sting, Beatles, Klára Vytisková s kapelou Toxique, která s námi zpívá na desce Pocta Zuzaně Navarové.
Když se zaměřím na tvorbu Nerezu, tak výjimečnou záležitostí se mi zdá být živý koncert Stará láska Nerez a vy. V čem je ta deska podle vás dobrá a poslechnete si ji třeba někdy?
Já si naše desky nepouštím, jen tuhle zrovna. Napsal jsem loni knížku Ne, nerez nerezne k nedožitým padesátinám Zuzky Navarové a k tomu si pouštěl právě ty písničky. Tehdy byly dva termíny na točení živé desky. První termín byl 25. únor. Tehdy v Praze napadlo čtyřicet centimetrů sněhu, všechno zkolabovalo a lidi nepřišli. Měli jsme jen 18. březen na moje narozeniny. Před koncertem ještě proběhly nějaké panáčky, a přesto deska je natočená bez jediné opravy.
Počkejte, ona je opravdu „z jednoho kusu“?
Přesně tak, je to jeden kus.
Nicméně v polovině devadesátých let došlo k rozpadu Nerezu a vy i Zuzka jste šli vlastní cestou. Co vaše vztahy potom?
Pořád jsme byli kamarádi. Jen jsme řekli, že to už dál nevede, chuť znovu hrát už nebyla. Ale Zuzka dělala dál krásnou muziku.
Vy jste se muzikantsky podepsal mimo jiné pod skvělý „živák“ Jaromíra Nohavici Koncert anebo zajímavou desku Moje nové srdce. Jaký je Jarek jako člověk?
Znali jsme se už z 80. let, on pak měl problém s alkoholem a vrátil se z léčebny na jaře devadesát dva. A zavolal mi sám, jestli bych s ním nechtěl začít pracovat. Zkusil jsem to, první koncert byl v pražské Lucerně vyprodaný. I když mi všichni říkali, že se Jarek opije a akorát zaplatím tři sta tisíc za nájem a půjdu se oběsit, nic takového se nestalo. Nohavica se pak dostal z pozice byť slavného, ale trošičku ožralého a smradlavého barda na pozici naprosto největší hvězdy české populární hudby. On si může dovolit udělat v Praze patnáct koncertů po sobě, každý v jiném sále, pokaždé hraje jiné písničky a lístky se prodají za dvě hodiny. Na to nemá ani Karel Gott (směje se). Jiná věc, jaký Jaromír je. Já ho chápu, že se zavřel sám do sebe. Když jste slavný, nemůžete se ani podrbat, furt se na vás někdo kouká, to je vysilující.
Vaše dlouholetá kamarádka Zuzana Navarová už mezi námi bohužel pět let není. Byl jste s ní v kontaktu krátce před její smrtí?
Bohužel ne. Jeden kamarád muzikant mi volal, že je zase v nemocnici, ona už problémy jednou měla. A pak mi někdo 7. prosince ráno zavolal, že zemřela. Najednou se mi začali ozývat novináři a ptali se, na co zemřela, aby měli pěkný titulek (odmlčí se). Bylo to trochu nechutný…
Nerez poslouchám rád, ale pořád nevím, proč se mi vlastně líbí. Mohl byste mi jako člen slavného tria podat nějaké vysvětlení?
To je právě ono, muzika vyvolávala otázky, každý si mohl domýšlet. Je to jak když ti řekne holka, co se ti líbí: ne, ještě ne! Vzrušivá holka není úplně svlečená. Tajemství, náznaky. My jsme nezpívali, že zelená je zelená.
Takže opuštění takového typického folkového stereotypu?
Dá se to tak říct. Originální pohled a řevnivost dvou autorů, co nás nutilo hledat nové cesty.
Zákeřná otázka nakonec, kterou „nerezovou písničku“ máte po těch letech nejraději a proč?
Na začátku jsme byli hodně akademický, hodně až moc nazkoušený a spočítaný, Víťa je přeci jen vystudovaný matematik. Ale napsali jsme a bez nějakého zkoušení natočili písničku Načerno. Je taková svěží, je tam kousnutí do jablka hříchu.
