Jedna z nejvšestrannějších osobností českého šoubyznysu zavítala na východ Čech. Muž mnoha profesí Josef Laufer se tentokrát objevil v Pardubicích jako spisovatel. Renesanční člověk se v krajské knihovně představil jako autor povídek. Do města perníku přijel prezentovat své knihy Roura od kamen a jiné povídky a Příbalový leták.

V beznadějně zaplněném universálním sále doplnil autorské čtení o zajímavé historky. Nechyběla ani autogramiáda a možnost zakoupit si hudební CD Josefa Laufera.

Do Pardubic jezdíte poměrně často. Naposledy jste na sebe výrazně upozornil jako exkluzivní host koncertů východočeské formace Pirate Swing Band. Jak vzpomínáte na tuto nedávnou spolupráci?
Když je něco úspěšné, tak na to člověk vzpomíná rád. Piráti jsou skvělá, mladá parta plná výborných muzikantů. Bral jsem jako čest, že si mě pozvali jako hosta svých koncertů.

Do východních Čech jezdíte poměrně často. Jak na vás působí?
Pardubice znám moc dobře už z dob, kdy jsme sem jezdívali
s hercem Jirkou Bartoškou hrát tenis. To bylo fajn. Ale mám rád i Hradec Králové, kde jsou také velmi milí lidé. Samozřejmě, že vím, že obě města se nemají příliš v lásce, jenže já se dobře cítím v Pardubicích i Hradci. Zaregistroval jsem poslední vzájemné hokejové derby. To musel být asi pořádný mazec (smích).

Pojďme ale zpět k hlavnímu důvodu, proč jste tentokrát na východ Čech přijel. Jak vznikl nápad, že napíšete knihu?
Pořád za mnou někdo chodil, abych napsal nějaké memoáry. Věděl jsem, že to v mém případě nepřichází v úvahu.

Proč?
Z mnoha důvodů. Zaprvé proto, že už si na spoustu věcí jednoduše nevzpomenu. Zadruhé si člověk většinou minulost různě přibarvuje. Zatřetí mi bylo jasné, že stejně by tam všechno, co bych chtěl, ani být nemohlo. Nemám prostě rád pomníky zaživa.

Z jakého důvodu nakonec padla volba na povídky?
Celý život píšu texty písní, což jsou vlastně takové krátké minipříběhy. Protože jsem vyrostl v Anglii a je mi blízký anglický humor, říkal jsem si, že by mě bavily příběhy 
s nějakou překvapivou pointou. A tak mě napadlo, že bych mohl začít psát povídky. Je to těžká, ale krásná disciplína. Nemyslím si, že bych 
v tomto žánru nějak vyzrál, ovšem alespoň jsem postupně trochu přitvrdil (smích).

Jaké jsou vaše nejčastější motivy povídek?
Beru si inspiraci ze všeho, co je kolem nás. Každá povídka je jiná. Jde mi hlavně o formu, o pocit překvapení. U některých povídek je potřeba projevit větší míru fantazie, jiné jsou zase trochu epičtější. Většinou se však jedná 
o anekdotickou povídku.

Jaký jste typ autora? Někomu se píše lehce, jiný zas všechno musí poctivě vysedět…
Jak kdy. Samozřejmě se to odvíjí od nápadu. Někdy je hned, jindy trvá déle. To je podobné jako u písniček. Třeba má nejslavnější píseň Lásko, já jedu dál byla hotová za dvě hodiny. Ty převzaté, kde je potřeba překlad textu, trvají většinou o něco déle. U nich je totiž důležité, aby tam zůstalo to zásadní sdělení, které je obsaženo v originále.

Je mezi psaním písniček a povídek výrazný rozdíl?
Přiznám se, že o tom jsem ještě nepřemýšlel. Ale asi ne, protože myšlenka vždycky vychází z jedné hlavy. Jen 
u povídky je ten slovní výron volnější a o něco delší.

Proč jste si zvolil povídky a ne třeba básně, které mají k psaní textů přece jen blíže?
Básničky psát neumím a ani mě moc neberou. Za svých studií na divadelní fakultě jsem dokonce kvůli tomu dostal děkanskou důtku. Měl jsem tehdy přednést Máchův Máj. Paní profesorce jsem tehdy odpověděl, ať se na mě nezlobí, že mě básničky neberou a už vůbec ne Mácha, protože jsem dětství prožil v Anglii a že jediný český autor, kterého bych uměl zpaměti, je Jan Werich a jeho Fimfárum. To byl hned oheň na střeše…

Jaký je největší rozdíl v psaní písňových textů, například
u těch převzatých?
Dříve se originály textů těžko sháněly, člověk je musel hlavně naposlouchat. Pak se ale klidně mohlo stát, že vám uteklo nějaké slovíčko, něco jste přeslechl a text najednou byl o něčem úplně jiném než ten původní. Dneska je to mnohem snazší, každý si ho může najít v klidu a pohodlí na internetu.

Řada lidí dnes chce psát knihy, ale málokdo je také čte. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Je pravda, že lidé dnes asi nečtou tolik jako dříve. Na druhou stranu mám pocit, že teď dochází k určité renesanci četby. Jen se dnes bere spíše jako zábava, relaxace.

Jak vidíte budoucnost klasických knih? Vytlačí je e-knihy?
To je jako s obrazem. Ten vždycky bude mít jen jeden originál. Asi málokdo chce, aby mu visela na zdi replika. Podobné je to s knihou. Ten pocit, kdy si člověk čichne
k nové knížce a má radost z toho, že ji drží v ruce, je podle mého názoru nenahraditelný. Ale je fakt, že časem se z knížky možná stane ikona. Její vlastnictví bude zřejmě bráno jako určitý znak kulturnosti.

Co je nového na hudebním poli?
Nic. Teď zpívám na plesech, občas se někde objevím jako host orchestru či bigbandu. Také jsem dohrál dva muzikály a dvě činoherní představení, takže se zase mohu věnovat psaní. Jinak se nemám s čím vytahovat, ale ono jistě  určitě něco přijde. (smích)

Stručná vizitka Josefa Laufera
Josef Laufer, původně Don José Pedro Rodriguez de Montagnes de Laufer (narozen 11. srpna 1939 v Sables d'Olonne ve Francii) je český herec, zpěvák, scenárista, režisér, tlumočník, moderátor a textař. Narodil se těsně před druhou světovou válkou českému otci židovského původu, který byl lékařem, a mamince, jež byla rodilá Španělka. Své dětství prožil v Anglii, kde byl jeho otec vojenským lékařem u RAF. Teprve v roce 1947 se celá rodina vrátila do Československa. Jeho otec Maxim Laufer ve vlasti pracoval dále jako lékař – dětský ortoped, mladý Josef se nejprve vyučil a pak začal pracovat ve výzkumném ústavu. Ale již během své vojenské základní služby začínal hrát ochotnické divadlo a režírovat. Po vojně hostoval v Divadle ABC, působil i jako tlumočník a překladatel ze španělštiny. Poté studoval na DAMU a založil divadelní soubor RADAR. Od té doby začal pravidelně účinkovat v různých muzikálech, vyučovat pantomimu na taneční konzervatoři, vystupovat v Československé televizi. Zahrál či zazpíval si i v několika filmech, zahájil profesionální kariéru zpěváka pop music, koncertoval s vlastní skupinou Golem. V celé své profesionální kariéře úspěšně využívá své jazykové znalosti, hovoří plynně anglicky, španělsky a německy. Působil často i jako scenárista a televizní režisér v zahraničních televizích. Je ženatý s kostýmní výtvarnicí Irenou Greifovou, s níž má dceru Ester.   (wiki)