Bez dotace z kraje hrozí, že začneme už za rok rušit první turistické trasy

Turistické značení slaví. Letos je to 125 let, kdy se začalo k vyznačování tras používat. O jeho udržování se v Libereckém kraji stará 156 značkařů, kteří obhospodařují 2736 kilometrů značených tras. „Vedle značek se staráme i o stovky rozcestníků a desítky vývěsních turistických map. S láskou a ve volném čase," říká šéf značkařů v kraji Zdeněk Rajsigl.

Jak se člověk vlastně stane značkařem?
Pokud budu mluvit za sebe, tak tomu musí propadnout. Je to taková závislost. Člověk k tomu čichne a už je ztracen (smích). Ale vážně. Chodil jsem po trasách tak dlouho, až jsem si jednou řekl, že bych měl něco také vrátit. A začal jsem se zajímat, co a jak je potřeba. Nejdřív jsem zhruba rok chodil se zkušeným značkařem, který mě naučil základní pravidla, pak jsem podstoupil proškolení. Až pak jsem mohl sám do terénu. Vzít barvičky a vyrazit. Teď už to dělám patnáct let.

A z řadového značkaře jste postoupil.
Postoupil. Postupně jsem převzal obvod, kraj, stal jsem se členem Rady značení České republiky. Asi si neumím říct dost. Když jsem viděl, že bylo potřeba někde pomoci, tak jsem to vzal. I když to dělám všechno stejně jako ostatní jako dobrovolník, při své práci.

Kolik času trávíte na turistických trasách?
Opravdu hodně. Něco mezi dvanácti sty a patnácti sty hodin ročně. Většinou se snažím být v terénu během pracovního týdne, což mi umožňuje i moje práce, ve které si můžu upravit režim. Protože během týdne je to pro nás jednodušší. Třeba Jizerské hory nejsou tak zatížené frekvencí turistů a nemusím se bát žádné kolize například s cyklisty, ke kterým může občas dojít. Protože například směrovky či rozcestníky dovážíme kvůli jejich váze autem a někdy se stane, že cyklistům je pak cesta kolem auta úzká.

Co na vašeho časově náročného koníčka říká rodina?
Já mám to štěstí, že moje žena je instruktorka značení. Jede v tom se mnou. Je to ten nejlepší parťák, který to chápe. Jen se občas stává, že se naše večerní hovory změní ve schůzi.

Turistické značení slaví 125 let. Jak se od dob svého vzniku změnilo?
Dříve se používaly značky obrovské a měly jen červenou barvu. Malovaly se malířskou štětkou. My už dneska používáme podobně velké značky jen výjimečně, jako takzvanou volavku. Na místech, která jsou obtížně značitelná. Třeba na konci louky. Tam se udělá značka velká, tak třicet na třicet centimetrů, aby turistu přivolala. Proto volavka. Říká mu: pojď za mnou. Jinak v roce 1905 jsme přešli na menší formát o velikosti deset krát deset centimetrů a začaly se používat čtyři základní barvy tras. Červená, modrá, zelená a žlutá.

Je třeba na kilometry tras více než dříve?
Klub českých turistů obhospodařuje síť zhruba 42 tisíc kilometrů. Jsme na tom vlastně stejně, jako v roce 1938. Jen s tím rozdílem, že tenkrát jsme k tomu měli ještě Zakarpatskou Ukrajinu a Slovensko. Tím chci říct, že se síť výrazně zhustila.

Stačí pořád ty čtyři základní barvy?
Nakonec stačí, i když je pravda, že někdy je potřeba zásahu. Aby nedocházelo k tomu, že se stejné barvy kříží a větví do více stran. To pak působí problémy, protože směrovky jsou často kradeny nebo ničeny. A kdyby šla stejná barva na obě strany a zmizela směrovka, turista by nevěděl, kam se vydat. Proto občas dochází k přetrasování, změnám v barvách trasy.

Kdy naposledy k tomu došlo například tady na Liberecku?
Zhruba před dvěma týdny jsme řešili větvení červené na Pláních pod Ještědem. Takže jsme sáhli do trasy vedoucí do Pilínkova. Tam se modrá změnila na žlutou a v důsledku toho jsme mohli uvolněnou modrou použít na větev, která byla původně červená z Plání do Hanychova.

Zmínil jste se o vandalech. Potýkáte se s jejich řáděním často?
Poničené směrovky, tabulky, rozcestníky, mapy jsou velmi častý jev. My je opravujeme a škody napravujeme v co nejkratší době, aby turista nezůstal bez informace. Ale stojí nás to peníze navíc. Peníze, kterých už teď máme poskrovnu.

Na kolik vlastně udržování značek ročně přijde?
Není to velká částka, dělá celkem asi 380 tisíc korun pro celý kraj. Část peněz na centrálně dodávaný materiál jde z Ministerstva pro místní rozvoj, část na náklady obnovy a údržby je kryta ve většině republiky z prostředků krajského úřadu. Vyjma dvou krajů. Jedním z nich je bohužel Liberecký.

Takže vám peníze chybí?
Velmi. Dnes nám kraj pokrývá jen asi 40 procent nákladů, které s obnovou značení máme. A to se staráme o značení v celém kraji. Zatím jsme peníze sháněli kde se dalo, po sponzorech. Ale už není kde brát a ač to říkám nerad, budeme muset zřejmě v příštím roce přistoupit k rušení jednotlivých tras. A to těch, které jsou ekonomicky nejnáročnější. Třeba v centrální oblasti Jizerských a Lužických hor.

Jak vysoká částka tedy schází?
Není to vůbec závratná suma, jde o 190 tisíc korun. Ta nám pomůže trasy v kraji udržovat na takové úrovni, na jaké jsou dnes. Ale jsme bezradní. S krajem jednáme už léta, snažíme se vyjednávat, argumentovat, že když chtějí rozvíjet cestovní ruch, neměli by tuto oblast opomíjet. Ale zatím nám nebylo dopřáno sluchu. Člověka mrzí, když pak vidí, že na jiné akce peníze jsou a jde o miliony.